Přejít k hlavnímu obsahu
František Bořík (foto: Zbyněk Surovec)
František Bořík (foto: Zbyněk Surovec)
Antonín Kocábek - Čt, 16.02.2017 - 12:00

František Bořík: Složitou hudbu si neužiju

Kapela Mandrage, známá nejen z popových rádií, a zasnění melancholici Luno mohou být pro mnoho posluchačů hudebně značně vzdálené světy. Jedno však mají společné: je jím další v sérii Sideman, klávesista František Bořík.

Našel jsem na kapelním blogu, že “mezi Františkovy záliby patří komíny”. Jak si to mám vykládat?

No, to je tak. Muj brácha je už dlouhý léta členem slavné a velké instituce jménem Svaz českých komínářů. Tenhle Svaz mapuje industriální dědictví naší země a nejvíc se u toho zaměřuje na komíny. Ty se fotí, měří, vedou se v databázi, píšou se o nich knížky. Mně se to vždycky líbilo, hlavně proto, že součástí tohoto hobby je na ty komíny i lézt. Někdy před pěti lety mě bratr do svazu vzal, já tomu hrozně propadl a třeba tři roky jsem každou volnou chvíli věnoval tomu, že jsem jezdil po republice a lezl po komínech. No, a v týhle době někdo založil blog o Mandrage, tohle tam o mě napsal a bylo. Dneska už v tom tolik nejedu, i když mě to baví pořád.

Skvělý koníček. Pojďme k muzice. Mnoho dětí rodiče dají na klavír, ale ony u toho nevydrží. Jak to probíhalo u tebe?

Přesně takhle. Já nikdy nebyl studijní tip, jakýkoli učení čehokoli mě strašně štvalo. Když mi bylo osm, chodil jsem asi tři měsíce na klavír v Plzni, naučil jsem se Bejvávalo dobře, to jsem přehrál na koncertě plačícím babičkám, a pak jsem s tím seknul. Chtěl jsem dělat kravál, sezení na točicí židli, nota bene když se na ní nesmíš ani točit, to nebylo nic pro mě. Doteď si pamatuju, jak jsem v tom věku složil svojí první "píseň" jménem Prší. Celá ta píseň spočívala v tom, že bylo ticho (to byl jako ten déšť) a zničehonic jsem začal strašně moc mlátit do basovejch klapek klavíru, což mělo symbolizovat hrom. Pak zas ticho. A pak zas hrom. No.

To zní jako avantgardní umění. Oldřich Nový si v jednom filmu u toho nechá říkat Max Braun. Měli jste doma piano, a nebo se kupovalo až pro tebe?

Naši ho, myslím k jejich neštěstí, koupili kvůli mně. Já byl hrozný dítě - od mala jsem nějak vnímal hudbu, to se našim líbilo, snažili se to ve mně nějak rozvíjet, ale já jim úplně nešel naproti. Nejdřív jsem zdemoloval dětskou bicí soupravu, pak jsem okatě trpěl u povinnýho školního hraní na flétnu, pak sem si nechal koupit klavír, kterej jsem opustil. Táta a hlavně teda brácha hrajou moc dobře na kytaru, tak jsem chtěl bejt jako oni, táta mi kytaru koupil a já zjistil, že i na tenhle nástroj se musíš učit, tak jsem ho postavil do kouta a X let na něj nešáh. Myslel jsem, že nejjednodušší nástroj, kterej udělá největší bordel, jsou bicí...

Takže jsi hrál i na bicí?

Takže jsem se nechal zapsat na hodiny k jazzmanovi vyšší kvality, Ivanu Audesovi. To už mi teda naši koupili jenom paličky a noty. Zklamání mýho života. I na ty bicí je třeba se nejdřív naučit. Takže když mi bylo třeba 13, koupil jsem si djembe a chodil jsem ho trestat do sklepa. To mi vydrželo nejdýl, na perkuse jsem pak hrával už i v opravdickejch kapelách. Ke klavíru jsem se vrátil, až když mi bylo skoro dvacet, Mandrage potřebovali nějakýho klávesohosta na křest desky, tak jsem to vzal.


Historie je ale plná příběhů slavných muzikantů, kterým maminka v dětství říkala: “Raději dělej něco pořádného, muzika tě neuživí.” Jak to bylo u vás doma?

Všichni lidi v naší rodině jsou nějak tímto směrem nadaní, takže asi byli rádi, že jsem to po nich zdědil. U nás se nikdy nepočítalo s tim, že by hudba někoho mohla živit, zároveň mi ale nikdy nikdo klacky pod nohy neházel. Navíc myslím, že naši měli trochu strach, že když nebudu tři hodiny denně ve sklepě mlátit do djembe, dam se k náckům a budu mlátit do lidí, nebo tak něco...


Jsou dnes rodiče tvými fanoušky? Chodí na koncerty?

No, to bych úplně netvrdil. Na koncerty tak jako ze slušnosti občas zajdou a pak si povídáme třeba o tom, jestli na chalupě napadl sníh. Jednou byl otec svědkem produkce skupiny The Radiostars a myslím, že se usmíval, ale co na to říkal nevím, jelikož od poloviny koncertu mám okno.

Já byla tvoje první kapela? A první opravdový koncert?

Vlastně ani nevím jistě. Skoro bych řekl, že jsem poprvé veřejně hrál s kapelou Poitín, což byla formace hrající takový irský lidový tancovačky. Bylo mi třeba třináct. Hrál tam můj učitel chemie, vzal mě tam ať si s nimi zahraju a pak mě nechal propadnout.

Smutné. Měl jsi naopak štěstí na nějakého skvělého spoluhráče, který by tě výrazně posunul dál a stal se jistým vzorem?

Moc mi v tomhle ohledu pomohl a pomáhá bubeník Mandrage, Matyáš Vorda. On vlastně i vymyslel, že budu hrát na klávesy, takže mě do toho doslova vsunul. Je to skvělej bubeník a hrát s ním je radost. No a musím tedy říct, že velký zážitek je pro mě cokoli, co dělám s Emou Brabcovou. Tahle zpěvačka přemejšlí úplně jinak, než kdokoli, koho sem kdy v životě viděl, má fakt divný nápady. Já obdivuju kdekoho, ale těmhle dvěma vděčím za nejvíc.



A mezi zahraničními hvězdami tě inspiruje kdo? Případně s kým by sis rád zahrál?

Jejejej, těch je! Z klavíristů dlouhý léta obdivuju Herbieho Hancocka nebo Johna Medeskiho, těch se nemůžu nabažit. Ale vlastně je jich asi sedm tisíc dalších, zahrál bych si moc rád s Frankem Zappou, Kanye Westem, Pink Floyd, Noelem Galagherem, Beyoncé nebo Dire Straits, Bon Iverem nebo Šostakovičem...

Kdy u tebe nastal takový ten zlom, kdy už sis řekl, že se hraní chceš asi věnovat ze všeho nejvíc?

Já ani nevím, takovou věc jsem si asi nikdy v životě neřekl, mně se to spíš tak stalo... Najednou mi muzika začala vydělávat dost na to, abych mohl přestat pracovat v nemocnici, tak jsem tam dal výpověď. Beru to jako hrozný štěstí, že si můžu užívat rokenrolovýho mládí, zároveň z toho ale nerad dělam nějakou velkou věc. Znam svoje limity, po republice běhá spousta talentovanějších a lepších klávesistů než jsem já. Až mě hudba jednou živit přestane, budu se ze všeho nejvíc věnovat zas něčemu jinýmu.

Nicméně právě to, že ti nestačila jen jedna kapela, svědčí o tom, že by to ještě nějakou chvíli mohlo vydržet. Když mluvíš o těch limitech - cítíš potřebu se nějak hráčsky dovzdělávat?

Ale jo. Chodí to na mě tak jako ve vlnách. Vždycky když už se nemůžu poslouchat, zavolám svojí učitelce klavíru a jdu na pár lekcí. Většinou si vyberu něco, co se chci naučit a to pak drtim a drtim, dokud to neumim. Jakmile se to ale naučim, přestanu tam chodit na hodiny, přestanu cvičit a všechno zas zapomenu. Navíc doma hraju mnohem víc na kytaru, jelikož si jí mohu nosit sebou do různých místností, drnkat dcerce a tak. Klávesy si musíte postavit někde v rohu aby moc nepřekážely, musíte u nich sedět, mít sluchátka a tak. Takže se tak jako hráčsky spíš udržuju, řekl bych.

Podle soupisky kláves tuším, že nepatříš k těm, kteří by si koupili jeden nástroj a to jim stačilo. Považuješ se za sběratele?

Za sběratele asi ne, spíš to rád točim. Vždycky si něco koupim, strašně se do toho zamiluju, hraju jenom na to, vezmu to na jedno turné a pak mě to omrzí, tak to prodam, nebo vyměnim za něco jinýho. Moje nemesis si říká Moimir Papalescu, u toho už jsem utratil jmění. Vždycky něco prodává na fejsbuku a já, hned jak to vidím, volám mu, že to chcu. Už když si pro to pak jedu za ním do Pardubic, vím, že nám asi nezbyde na plenky pro dceru, ale tohle je silnější než já. Nebo dcerka.

Máš i nějaké historické mašinky?

Ty mě právě baví nejvíc! Teď si držim třeba SCi Pro one, to je velká legenda ze začátku osmdesátejch, nebo Yamahu SK30, to jsou sedmdesátky, hrozně mě to baví. To je teď můj úplně nejoblíbenější nástroj, krása v jednoduchosti. Letos bych rád opatřil buď celej System 100 od Rolandu, nebo ARP2600. Jenomže ani jedna z těchhle věcí se moc nedá sehnat pod dvěstě tisíc, takže občas přemýšlím, jestli bych si neměl pořídit raději třeba automobil, nebo tak něco.

Zajímalo tě někdy jak a na co všechno hrají ti, kterým se občas dává klišé nálepka “klávesoví mágové”. Jean-Michel Jarre, Rick Wakeman, Marián Varga...?

Ale jo, zajímá mě to. Minimáně když prodávam nějakou mašinku, tak si zjišťuju kdo na ní hrál, oni to pak lidi víc kupujou...



Do Mandrage jsi přišel, až když ta kapela byla celkem rozjetá, ale našel jsem, že dnes už často spolu bubeníkem Matyášem za ni v vystupuješ v rozhovorech. Ostatní nejsou tak výřeční?

Ono je to asi dáno spíš tím, že já a Matyáš žijeme v Praze, zatímco zbytek musí na rozhovory dojíždět z Plzně, což ne vždy jde. A je teda taky trochu pravda, že Víťa je velikej introvert a jakmile má mluvit veřejně, cítí diskomfort. Jednou jsme byli všichni v Dobrém ránu, jeli jsme kvůli tomu do Brna, ráno jsme vstávali ve čtyři, měli jsme tam asi pět velkejch vstupů. Když jsme se pak vraceli dodávkou do Plzně, Víťa se v dodávce tak spokojeně usmál a pravil “ani slovo jsem neřek.”

Mandrage jsou pop, tedy cosi, nad čím mnozí intelektuálové ohrnují nos. Nějaké umělecké sklony, třeba směrem k jazzu či klasice, jsi nikdy neměl?

No, já mám jazz opravdu moc rád, stejně tak i klasiku, ale takové sklony si moc nemohu dovolit, jelikož nemám techniku, noty čtu hrozně pomalu, neumim zahrát pořádný sólo... Pop je něco, co mi podle mě jde. Umím vymyslet melodii, vyhrávku. Mám, myslím, alespoň nějaký cit pro zvuk. A taky pop hrozně rád hraju. Když občas hraju něco, co mi připadá hudebně složitý, vlastně si to moc neužiju, jelikož jenom sedim, brejlim do klapek, potim se kdy něco zkazim... Mandrage si na pódiu užiju do poslední kapičky potu. Jednak to neni hráčsky kdovíjak složitý a druhak; za ty léta to po těch všech koncertech máme už tak najetý, že se vůbec nemusíme soustředit na to CO vlastně hrajem a můžem si dovolit soustředit se na to JAK to hrajem, můžem dělat různý hudební vtipy... Zkrátka si můžem užít koncert naplno, což je krásné a důležité.

Když se podívám, s kým vším jsi hrál a hostoval - jak moc je pro tebe vlastně důležitý žánr?

Já si vlastně moc rád zahraju úplně cokoli, když u toho budou lidi, který mam rád. To je pro mě hlavní. S těma lidma musíš zkoušet, nedejbože třeba jít na pivo, mluvit s nima, třeba i s nima hrát ve studiu... Jestli u toho mačkáš A moll na Hammondkách, nebo F dim na klavíru je úplně jedno, to, jestli máš kolem sebe pitomce, na tom záleží.

Tradičně na závěr: Být frontman a mít vlastní kapelu, která by hrála jen tvoje písničky, tě nikdy nelákalo? Nebo na to ještě jednou dojde?

Mně by se to moc líbilo, ale nebaví mě skládat, takže nevím, co bychom hráli.

---

KDE HRAJE:

Mandrage (2009- )
Luno (2013- )
The Radiostars (asi 2014- )
Pak ještě občas jezdim holit, ale neřeknu s kým, ještě by si to někdo našel a smál se mi (2014- )

KDE HRÁL:

Muerta Mente (2006 - 2012)
Předtím třeba Strážci Vesmíru, nebo Varlatí trio, tedy samozřejmě legendy, jen o nich nikdy nikdo neslyšel.

Hostování:
Holden (Caulfield), Animé, Rybičky 48, Yemi AD, Piano, 20 Minutes, Dirty Airlines...

NA CO HRAJE:

Klavír/piano: co mi dají.

Key + synth: Clavia Nord Stage 2, Clavia Nord Lead 2X, MicroKorg XL+ (ale i jiný), SCi Pro One, DSI Prophet 12, Novation Mininova... Dost to točím, beru co se mi zrovna válí doma

Rack: Black Case, uvnitř mix: Tascam LM-8ST, compressor: TL Audio 2021 - Indigo Series, DI boxy: Behringer, elektrika (ochrany, psy atp): T.Racks

Kabeláž: Thortronic
Hardware: K&M, Hercules

VYUČUJE NĚKDE:
Abych já učil, to nechce nikdo na světě.

s Mandrage s Luno
Tagy Sideman. Mandrage František Bořík
Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží. (Další o mně TADY.)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY