Freddie King: Navždy „ten třetí“ by zítra oslavil 90 let

3+1 králové blues

Bluesový svět zná takzvané „tři Krále blues“. Úplně každého na první dobrou jistě napadne B. B. King (1925–2015), jehož proslulost pronikla do všeobecného povědomí a leccos o něm tuší i ti, pro které je blues jen nekonkrétním, nikdy nečteným heslem v hudební encyklopedii. Ti orientovanější jistě přidají ještě druhého Krále, Alberta Kinga (1923–1992), impozantní postavu s ikonickou kytarou Gibson Flying V, o níž básní nejeden nejen bluesový, ale i rockový pokračovatel.

Kolik z nás si ale ihned vzpomene na toho třetího, Freddieho Kinga (3. září 1934–28. prosince 1976)? Přitom o něm nadšeně jako o svém zásadním vlivu vždy mluvily takové hvězdy jako Eric Clapton, Mick Taylor, Peter Green, Billy Gibbons nebo Stevie Ray Vaughan, ale i současné stars kalibru Kennyho Waynea Shepherda, Jonnyho Langa, Joea Bonamassy nebo Dereka Truckse. Za života objížděl v obrovském nápřahu celý svět a na svá turné ho braly ne menší kapely než třeba Led Zeppelin.

A ačkoli žebříčky můžeme (a musíme) brát vždycky trochu s nadhledem, o významu Freddieho Kinga svědčí i to, že v loňském (byť poněkud kontroverzním) vydání seznamu 250 největších kytaristů všech dob podle magazínu Rolling Stone se umístil Freddie King na 19. místě. Samozřejmě, že je členem Bluesové síně slávy i Síně slávy rock’n’rollu, to snad ani není třeba dodávat.

Snaha vyšachovat krále

Hráčský styl Freddieho Kinga, který provozoval prostřednictvím nikoli běžného trsátka, nýbrž banjových prstýnků (na palci plastového a na ukazováčku kovového), a který je typický zejména výběrem hodně vysokých tónů kytary, je charakterizován jako průnik swingujícího texaského a zemitého chicagského blues, což není náhoda a jen to svědčí o tom, jak se v době rozvoje bluesové muziky místo pobytu vpisovalo do hráčského stylu. King se totiž narodil v texaském Gilmeru, tam se také od šesti let pod dohledem matky a strýce učil hrát na kytaru, a když mu bylo patnáct, celá rodina se přestěhovala do Chicaga, přímo jeho čtvrti Sounth Side, která byla jednak de facto černým ghettem, jednak centrem vzniku a rozvoje fenoménu klasického chicagského blues.

Tady dostal Freddie King šanci obdivovat naživo největší hvězdy tohoto stylu Muddyho Waterse, Howlin' Wolfa či Little Waltera, a také se postupně dostával se svou kytarou do klubů, nejprve jako sideman nepříliš známých kolegů, ale postupně i jako spoluhráč hvězd scény typu Jimmyho Rogerse, Willieho Dixona či Memphis Slima. Tehdy také ucítil, že už nazrál čas postavit se na vlastní nohy.

A právě tehdy se stala věc z dnešního pohledu neuvěřitelná: firma Chess Records, která sehrála naprosto zásadní roli ve vývoji elektrického blues a rock'n'rollu, a která měla – jak se zdálo – neomylný čich na talenty, několikrát Freddieho Kinga odmítla. O tom, jak moc si to bratři Chessové v následujících letech vyčítali, není nic známo, ale na pár vytržených vlasů by to jistě bylo.

Nejslavnější bluesová instrumentálka

Freddie King se totiž ze South Side přesunul do chicagské West Side, čtvrti, která měla vlastní bluesovou scénu, pro kterou byly příznačné osobnosti jako Magic Sam, Otis Rush nebo Luther Allison, s modernější, soulovější a sofistikovanější verzí chicagského blues. Jako akvizice téhle scény podepsal v roce 1960 Freddie kontrakt s vydavatelstvím – nomen omen – King Records sídlícím v Ohiu.

Už první singl Have You Ever Loved a Woman byl ohromný úspěch a hned následující nahrávka Hide Away byla naprostá bomba – stala se nejslavnější bluesovou instrumentálkou všech dob, dostala se do zlatého fondu bluesových standardů a figurovala několik týdnů nejen v hitparádě rhythm & blues, ale dokonce i v mainstreamovém popovém žebříčku, což se žádné bluesové instrumentálce nestalo nikdy předtím ani potom.

Inspirací pro britské bílé bluesmany

Z Freddieho Kinga se tak téměř přes noc stala hvězda, a paradoxně po něm byly vyžadovány hlavně instrumentálky, přestože jeho mimořádně procítěný zpěv byl naprosto skvělý. Nicméně natočil ještě několik desítek instrumentálních skladbiček, které vydavatelé v první polovině šedesátých let velmi zdařile prodávali i fanouškům tehdy módního surf rocku.

Ve druhé polovině šedesátých let se Freddie King vrátil zpátky do Texasu, začal žít v Dallasu, a kromě toho poprvé vycestoval za oceán, do Anglie i pevninské Evropy. Hlavně v Anglii vzbudil ohromný ohlas, byl jedním z opravdových vyslanců autentického elektrického blues, a není divu, že jeho hudba tolik učarovala mladým britským muzikantům, kteří ho znali zatím jen ze vzácných nahrávek.

Ke konci dekády se upsal labelu Shelter, který patřil slavnému pianistovi a producentovi Leonu Rusellovi a ačkoli desky vzniklé v tomto souručenství nebývají v kontextu Kingovy diskografie považovány za ty nejlepší (jak už to v podobných případech bývá, za špičku bývá jednohlasně označován Kingův debut Freddy King Sings z roku 1961), o další kus jej přiblížily bílému publiku.

Zběsilé životní blues

Finále Kingovy kariéry bylo ve znamení dalšího tvůrčího vzmachu na albu Burglar v roce 1974, na němž si zahrál i jeho britský obdivovatel Clapton, a masivního přijetí bílou komunitou. Mělo to bohužel i svoje stinné stránky. Freddie King v té době navzdory tomu, že dobové trendy blues vůbec nepřály a navrch měl art rock a hard rocku, koncertoval až třistakrát do roka. Což s sebou neslo jak fyzické a duševní vypětí samo o sobě, tak také odpovídající životní styl, který byl bluesovým muzikantům vždycky blízký. Dohnal ho doma v Dallasu v podobě komplikované kombinace žaludečních vředů a zánětu slinivky v pouhých dvaačtyřiceti letech.