Frontman šmíruje u Daniela Bulatkina

Dnes Frontman míří do jazzových vod. Daniel Bulatkin je pravděpodobně nejmladším jazzovým profesionálním pianistou u nás, může se však pochlubit pěknou řádkou skvělých spoluprací. Rozpovídal se však nejen o nich. Svěřil se nám i s plány na rozšíření svého nástrojového vybavení, hudebními zážitky i negativními zkušenostmi.

Momentálně jsem v první řadě velmi zaneprázdněn několika vlastními projekty. Prvním (a hlavním) z nich, který zabírá nejvíce mého času, je Daniel Bulatkin Q, nová formace pod mým jménem, se kterou začínáme aktivně koncertovat od května 2017. Zabýváme se především autorskou tvorbou a málo známými skladbami legendárních instrumentalistů. To vše ve stylu post-bopu. Největšími vzory jsou pro mě např. kvinteta Toma Harrella nebo Herbieho Hancocka.

Vedle mě je hlavním protagonistou kapely Cyrille Oswald, fantastický saxofonista holandského původu, který měl tu čest spolupracovat mimo jiné i se světovou ikonou, legendárním trumpetistou Arturo Sandovalem, a chystá se také na krátké turné se saxofonistou Joshuou Redmanem. Na trumpetu jsem přizval nejžádanějšího českého trumpetistu Miroslava Hloucala. Všichni tři přispíváme autorsky i aranžérsky. S rytmickou sekcí je to složitější, zejména kvůli vytíženosti mnoha hráčů, a tak usiluji o to, abych měl vícero připravených basistů a bubeníků a aby kapela nefungovala na bázi záskoků, ale spíš měla několik rovnocenných sestav.

S touto skupinou budeme hrát nejprve v pražských a regionálních klubech, ale také na několika festivalech. Rovněž intenzivně spolupracuji s ruským saxofonistou Olegem Kireyevem, který minulý rok obdržel svou druhou nominaci na Grammy. S ním plánuji na jaře 2018 turné po ČR a následné natočení desky. Doufám tedy, že se to podaří zorganizovat.

V listopadu 2017 jsem byl také osloven – společně se skvělým flétnistou Jiřím Válkem – k hostování na miniturné kapely Cyrilla Oswalda s názvem Flute Summit. Základem projektu byla čtyřčlenná flétnová sekce složená Cyrillem Oswaldem (který hrál také na saxofon a zpíval), španělským hostem Rodrigem Parejem, Robertem Fischmannem a Vítem Pospíšilem. V rytmické sekci hráli kontrabasista Tomáš Liška a bubeník Martin Kopřiva. Cyrille má v plánu v budoucnu tento projekt znovu realizovat, bylo by mi ctí si s Flute Summitem opět zahrát.

Příležitostně hrávám i s Martinou Bárta, Danou Vrchovskou, Rene Trossmanem, Jonathanem Ramirezem, Aloisem Hedervárim a s mnoha dalšími.

Oblíbené kousky a budoucí nákupy

Doma cvičím na pianino značky August Förster z roku 1931. Pokud mám tu možnost, vždy rád hraji na erárních akustických pianech, která patří pořadatelům, ale bohužel se nestává často, že je k dispozici dobrý (nebo alespoň naladěný) klavír. Moje nejoblíbenější náhrada za něj je Fender Rhodes Mark II, což byl první nástroj, který jsem si koupil za peníze vydělané hraním. K němu považuji za nutnost overdrive pedál, já používám BOSS OD-3. Ten je zpravidla potřeba při hraní s bubeníky, protože při správném nastavení vykreslí ostřejší a průraznější tón bez zkreslení a přidá tomu nástroji trochu hlasitosti. Chystám se zakoupit od stejné firmy i ekvalizér GE-7, abych mohl ještě lépe vyladit zvuk nástroje při vyšších hlasitostech.

Je samozřejmé, že nejraději hraji na Fender Rhodes bez efektů, pokud hraji sólově nebo v duu, to se ale stává spíš výjimečně kvůli obtížné přenosnosti nástroje. Dále jsem si pořídil kvůli hraní neosoulu a R’n’B i efekty phaser a flanger od firmy TC Electronic. Obzvlášť jsem si zamiloval phaser Dreamscape, který poskytuje velmi decentní, ale přesto znatelný efekt. Mohu jen doporučit.

Minulý rok jsem se začal učit na Hammondovy varhany. Pro tento účel jsem si pořídil Hammond SK-1. Je to malý a velice přenosný (7 kg!!!) emulátor přímo od společnosti Hammond. Počítal jsem s tím, že bude možné tento nástroj využívat i jako náhradu kláves, v tomto ohledu ale zatím spíš váhám. To, v čem SK-1 exceluje je však emulace Hammondů (skvělý efekt Leslie bedny, perkuse atd). Používám s SK-1 také expression pedál.

Mám rovněž v plánu si k tomu pořídit pedály na přikopávání při basování nohama. Až se budu cítit dobře s SK-1, chtěl bych to prodat a koupit si Hammond SK-2. Tam je vlastně všechno stejné, ale má místo jednoho manuálu dva. Mám také syntezátor Yamaha Reface CP, který je zejména emulátorem retro kláves z 80. let s několika efekty, tento nástroj ovšem používám velmi málo, nedělá to, co bych já od syntezátoru potřeboval. Proto mám v plánu si pořídit místo něj kvalitní midikeyboard a používat samply z počítače.

Nejoblíbenějším kouskem je jednoznačně můj Fender Rhodes, fascinuje mě na něm hlavně to, že zvuk v něm vzniká nějakým fyzickým dějem, ne jako u sebelepších kláves. Nástroj má díky tomu duši a dá se s ním při hraní komunikovat, stejně tak jako s akustickým pianem. Na nástroji mi také imponuje fakt, že nemá takovou razanci a dynamický rozsah jako klavír a je díky tomu potřeba na něj hrát jinak – barevněji, ne tolik rytmicky. Možnost zvuk trochu zkreslit efekty je pro mě další věcí, která mě hodně zajímá a kterou bych chtěl objevovat a rozvíjet i v rámci mé veskrze akusticky koncipované kapele jako zajímavé zvukové zpestření (viz Danny Grissett, Jason Lindner…).

Už dlouho potřebuji kvalitní klávesy, nedaří si mi ale vybrat. Váhám mezi Nordem, Yamahou Motif a ještě několika dalšími variantami. Hodně mi záleží zejména na mechanice, předinstalovaných zvucích, velikosti, váze a spoustě dalších parametrech.

Nejhorší zážitky a muzikantské zlozvyky

Většinou existují dva typy hrozných zážitků s nástroji:
a) Předpoklad, že jako pianista budu schopen odehrát dlouhé sólové hraní na klávesách.
b) Hraní na klavír, který už je v takovém stavu, že by ani nemělo smysl jej ladit – některé klávesy nehrají, jiné jsou tak rozladěné, že je to celé zralé na vyhození.

Naštěstí se do takovýchto situací dostávám méně a méně.

Hodně mi u mladé generace muzikantů vadí, že nevyužívají příležitostí, které se jim naskytují. Zářným příkladem je workshop legendárního pianisty George Cablese pořádaný Českou jazzovou společností. Byl jsem tam jediný, což je sice hezké – mít soukromou hodinu s někým jako je George je k nezaplacení – ale je to taky smutné, protože pokud o takové workshopy není zájem, ČJS nebude mít důvod je nadále organizovat. To samé s koncerty, studenty konzervatoří nepotkávám na koncertech skoro nikdy.

Další věc, která mi hodně často ztěžuje život, je neaktivita a nespolehlivost některých hudebníků, pokud pro ně není daný projekt prioritou. Pak je všechno obtížné, od domlouvání termínů, přes zkoušky až po repertoár.

Koncerty, na které nezapomenu

Je těžké si vybrat jeden nejlepší zážitek, ale ze svých koncertů v nejlepším vzpomínám na hraní v klubu U Malého Glena s Olegem Kireyevem, Jaromírem Honzákem a Jiřím Slavíčkem. V průběhu koncertu totiž přišli z jiného hraní Jan Fečo a Miroslav Hloucal a jeden set si s námi zahráli. Ten večer bylo skvělé publikum, všichni jsme měli výbornou náladu a na naší hudbě se to odrazilo.

Z nejlepších koncertů poslední doby, které jsem navštívil jako posluchač, musím zmínit kvintet izraelského kontrabasisty Omera Avitala v Divadle U Hasičů, a také Joey DeFrancesco & The People v Jazz Docku, kde se protagonista Joey DeFrancesco předvedl nejen jako fenomenální hráč na Hammondovy varhany a jiné klávesové nástroje, ale také jako skvělý trumpetista a zpěvák.