Frontman šmíruje u Džiana Babana

Pražská indierocková formace dalekko vydala v dubnu nové album Hudba budoucnosti. Vyzpovídali jsme proto klávesistu Džiana Babana. Nejen hudbou je však Baban živ. Vystudoval scénáristiku a dramaturgii na FAMU, je členem Monstrkabaretu Freda Brunolda, jeho jméno tak můžete najít u knižních titulů, celovečerních filmů, čtení i komiksů.

Na čem právě pracuji?

Momentálně pracuji na dvousvazkových memoárech s pracovním názvem Jak netočit desku. Shrnuji v ní své zkušenosti autora, klávesisty, zvukaře a současně producenta obou desek mojí kapely dalekko. Bude to jako většina českých filmů - tzv. hořká komedie. Řachanda, ale chytne i za srdíčko... A teď vážně: po dokončení druhé desky se hlavně snažím věnovat rodině a vzpamatovat z toho, že jsme ji opravdu vydali. Ještě před pár týdny jsem nevěřil, že k tomu kdy dojde... A taky s dalekkem občas zkoušíme, protože nás letos čekají koncerty na podporu desky.

Mé vybavení?

Hudbě a zvuku se věnuji profesně. Pracuju částečně doma, částečně v mé Alma Mater – pražském nahrávacím Studiu Monty. Tam mají moji parťáci třeba fantastické bedny Nautilus od B&W. Já mám v domácím studiu starou šunku PC, v něm DAW Cubase, desku Hudba budoucnosti jsem míchal na zvukovce RME Fireface a bednách Adam A77X. Mastering probíhal na severu Čech v dalším spřízněném studiu 7th Mountain drahého kamaráda a zvukového mága Peta jako přes analogový outboard – summing konzoli SSL, kompresory od KUSH Audio a další cajky.

Jsem klávesista a mám vrozený odpor k dělání hudby klikáním myší, čili k softwarovým instrumentům, proto preferuji tzv. železo. To je vůči softwaru v dnešní době docela nefér a možná je to i trochu zbytečně staromilské, ale mám pak tak nějak lepší pocit, že mi hudba vzniká pod rukama a není závislá na tom, že mi třeba klekne počítač... Za ty roky mi prošlo rukama hodně synťáků, momentálně pracuji s DSI Prophet 08, Moogem Sub 37, Virusem TI2, a snažím se využívat i stařičkou, půvabnou Vermonu Piano Strings. Na elektronické bicí používám nejvíc softwarový Waldorf Attack, ten je vynikající hlavně na kopáky a perkusivní, metalické zvuky a má přehledný interface, kde klikání nevadí. A ze softwaru mám ještě rád granulární a bicí samplery – Steinberg Padshop a Reaktor Beat Slicer pro vzrušující experimentování s ambienty a samply.

Oblíbený kousek vybavení?

Nejvíc jsem asi sžitý s Prophetem 08. Má nenahraditelnou barvu, hřejivé analogové zrno a šum, je krásně průrazný a mocný, že až člověk musí někdy krotit toho Vangelise, co v něm je schovanej, ale umí být i tlumený a „zaprášený“, je to nástroj s charakterem a používám ho, co to jde. Taky ho mám ze všech nástrojů nejdýl.

Nejhorší nástroj, co jsem držel v ruce?

V poslední době za nejhorší nepovažuju ani tak konkrétní nástroj, jako spíš tendenci výrobců všechno zmenšovat a šetřit, kde se dá. Měl jsem například v ruce několik nástrojů od Rolanda z tzv. Boutique série, klony a resuscitace slavných modelů. Např. Jupiter 8 nebo klon Minimooga od Studio Electronics. A například SE01 má za ty peníze mohutný, tučný zvuk jak zvon, ale pro mě byl v reálu nepoužitelný, protože s těmi titěrnými knoby se prostě nedá pracovat... A mini fadery na butikovém Jupiteru 8... – to je špatný vtip...

Co bych si rád pořídil do sbírky?

Jsem typický gear slut, jistěže neustále po něčem počmuchávám, ale stav mé peněženky mě naštěstí vede k pevnému sebeovládání. Mezi mokré sny patří např. dávno už nevyráběný Hartmann Neuron nebo Jomox Neuronium, dva syntezátory, které modelují zvuk na principu neuronové sítě. A najde se ještě několik takových dalších kousků. V zásadě mě vůbec nezajímá nic typu „workstation“. Hledám nástroje s rozpoznatelnou barvou, charakterem. Nedávno jsem měl možnost si zahrát na nejzvláštnější nástroj, jaký jsem kdy držel v ruce – osmihlasý analog Lyra 8 od ruského výrobce SOMA. Nepředvídatelný stroj času, který vás odnese hluboko do 50tých let, když na Bajkonuru začínali budovat kosmickou stanici...

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Bude jich jistě víc, ale třeba během práce na desce jsem na sebe byl mnohokrát hodně naštvaný, protože jsem si neuložil nakroucené zvuky na synťákách poté, co jsem je natočil, a pak jsem je musel složitě rekonstruovat... A jako producent si pokaždé nadávám, že natočím i tejky, o kterých už ve chvíli, kdy je muzikant hraje nebo zpěvák zpívá, cítím, že je nechci a nepoužiju. Na natáčení každé desky bych povinně zavedl co nejmenší harddisky.

Největší hudební zážitek?

Krásných hudebních zážitků mám asi víc jako posluchač než jako aktivní muzikant. Za všechny bych zmínil jeden: pamatuju si, jak jsme kdysi testovali akustické vytlumení režie ve Studiu Monty – prostě jestli to v té místnosti dobře hraje a vytavili jsme si na bednách B&W nahlas píseň Joga od Björk. Byl to ohromující, těžko popsatelný zážitek čisté krásy a spadlých čelistí, kdy jsme se octli jakoby uvnitř hudby, ve 3D. Nikdy předtím jsem neměl možnost tak čistého, vyrovnaného poslechu. Najednou jsem pochopil, jak to ta Björk geniálně vymyslela, na čem všem si dala záležet, jak strašně bohatá a plná je její hudba a její sdělení a jak zoufale málo informací z moderní hudby se nám dostává do uší díky nekvalitním zařízením, na kterých hudbu běžně posloucháme. Ale i díky permanentnímu hlukovému smogu, kterému jsme každodenně vystaveni. Slyšel jsem v tom tak dávno a dobře známém songu věci, které jsem tam nikdy předtím neslyšel. Byl to současně povznášející, krásný a něčím i trochu skličující zážitek – to po návratu zpět do reality...