Frontman šmíruje u Honzy Ungera (Zrní)

Je snad třeba představovat Zrní a jejich frontmana Honzu Ungera? Nemyslíme si. Víte, jaké studio má Honza rád? Nejen o tom bude další díl našeho seriálu. „Koncert není jenom hudba, kapela, světla, show... koncert je komplexní zážitek,“ říká.

Na čem právě pracuji?

Právě dneska opravuju ve slunci na zahradě za domem kamennou zídku kompostéru. Do toho si v hlavě přehrávám melodie ze soustředění a tvořim si představu o nový desce. To mě teď provází každym dnem. Do toho si hraju s dětma.

Mé vybavení?

Mym hlavnim koncertnim vybavenim jsou hlasivky, kterejma rozechvívám vzduch, kterej přes dutinu ústní posílám do mikrofonu DPA d:facto. To je mikrofon, kterej zaručuje dobrou srozumitelnost. Prozradí zároveň každou nedokonalost a chybu, takže je to trochu sebemrskačský. Ale to je férový. Hraju na doprovodnou kytaru, kterou našemu kytaristovi, kterýmu patří, sestrojil pan Procházka. Pak mám svuj kufr plnej maličkostí jako jsou různý palice a paličky, který si vždycky vyřežu a ozdobim, pak polorozmlácenej činel, kterej dál dodělávám, pár chrastítek, několik fléten, z nichž ta nejpoužívanější je sopránová zobcová flétna Mollenhauer z hruškovýho dřeva, pak několik foukátek, který jsem si vyřezal z křídlatky. Skrze techniku já nejsem, ale mám perfektní kytarovej kabel od malý kladenský firmy Thortronic, kterej je nesmrtelnej, ale dá se na něm dobře uklouznout, a pak spolehlivej dibox Klark Teknik.

Co bych si rád pořídil do sbírky?

Neřekl bych do sbírky, ale musim si pořídit inear, protože na velkejch pódiích a v prostorech, kde se zvuk slejvá, to bez něj skoro nejde. Já s tim vždycky chtěl bojovat. Cejtit ten tlak zvuku, slyšet, co se vrací od lidí. Ale teď už to vnímám jako nezbytný. No a na menší pódia, kde bych přecejen radši fungoval dál s uchem otevřenym, bych si rád pořídil nějakej fakt dobrej monitor. To jsou zásadní věci. Abych mohl předávat to, co chci, abych se mohl uplně uvolnit a nějak pracovat s energií, nesmí mě limitovat technika a špatnej zvuk. To se pak soustředim na řešení technickýho problému a sdělení jde stranou.

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Ten muj souvisí s tim slyšenim se. Ucpávám si ucho, a to i ve chvílích, kdy to nepotřebuju. Začnu zpívat a ruce maj tendenci se zvedat a ukazováky mířej do hlavy.

Největší hudební zážitek?

Letošnim největšim kapelnim hudebnim zážitkem pro mě je náš koncert ve Vesnickym klubu Václava Koubka v Chotěmicích. Tam vznikla opravdu magická atmosféra, která nevzniká jen tak, každej den. Bylo to neuvěřitelně silný. Tyhle okamžiky vznikaj souhrou mnoha faktorů, skvělym prostorem, asi i dobrym dnem, obecně dobrou náladou, počasim. Tady se to stalo a na konci jsem měl husí kůži z toho, jak všichni společně v tý hudbě dejcháme. Trip.

Ale jestli se ptáte na největší hudební zážitek obecně, pak to pro mě je stoprocentně koncert Atoms for Peace na Pohodě před pár lety. Z toho jsme byli všichni v kapele ještě několik dní naprosto uhranutý. Tam fungovala nádherná souhra naprostý technický preciznosti a zvířecí živelnosti a myslim, že všichni, kdo to tam zažili si to dlouho nesli v sobě.

Oblíbené místo k hraní?

Těch míst je spoustu. A čím dál tím víc si uvědomuju, jak moc je místo důležitý. Nejde to příliš obelhat. Uvědomuju si, že koncert není jenom hudba, kapela, světla, show... koncert je komplexní zážitek. Z počasí, z lidí kolem tebe, z místa, ve kterym jsi. Je důležitý, jaká je atmosféra prostředí, která je daná nejen přírodou, nebo architekturou, nebo vybavenim, ale i pohnutkama organizátorů, line-upem, kterej přiláká určitej typ lidí, který se určitym způsobem chovaj, nebo chtěj chovat. Je to opravdu širokej komplex a na všem záleží. Cílem je zážitek, kterej přesáhne hranice všedního koncertu, všedního stavu mysli.

Zabejváme se teď právě tímhle. Vztahem muziky a prostředí. Proto jsme začali jezdit se speciálnim akustickym setem při svíčkách na speciální místa, kde se třeba běžně nehrává, ale kde je nějaký kouzlo. Chceme lidi dotáhnout právě do míst, kde je předpoklad, že vznikne něco hlubokýho, větší.

Zkušebna – ano, ne, občas?

Zkušebna: Několik prvních let střídavě ve sklepě a v garáži mých rodičů v rodinnym domku u Kladna (díky! víme, že to muselo bejt šílený), pak asi tak 2 roky na Kladně, ve školce na sídlišti hned za panelákem bubeníka Ondřeje, pak přesun do sousední čtvrti a 10 let ve sklepě basáka Caita, kde nás museli tolerovat přes zeď sousedící sousedé, kterym patří obrovskej dík, a přes strop / podlahu sousedící majitelé domu, Cajtovi rodiče, kterejm patří větší než obrovskej dík. A teď, poslední 2 roky, sídlíme zase kousek od Kladna, v domě kytaristy Jukly, v obýváku, kde je to teda po těch mnoha letech pod zemí strašně příjemný. Že jsme ve světle, koukáme při hraní z okna, děláme si čaj, žádná plíseň, žádná vlhkost. Ale teď se Jukla oženil (s čímž slovo „ale“ jinak nesedí), a tak myslim, že z obýváku budeme muset zase někam dál.

Oblíbené studio?

JáMOR Ondry Ježka.

Plány do budoucna?

Teď na podzim vydat klip k písničce Hýkal, vydat čtyřpísničkový EP s písničkama, který se nepoužili na loňskym albu Jiskřící, vydat zpěvník, na kterym celej rok pracuje kytarysta Honza se svojí ženou, pořádně rozběhnout stroj skvělýho novýho týmu lidí kolem nás a příští rok natočit novou desku. Myslim, že nás čeká dobrý období.