Frontman šmíruje u Jana Strnada

Bubeníka ústecké kapely Houpací koně Jana Strnada čeká náročný podzim. Skupina vydala nedávno nový klip Srpen a chystá se na podzimní turné k aktuální desce Kde jste mý přátelé dneska v noci, na kterém vystoupí v Roudnici nad Labem, Táboře, Prachaticích, Jihlavě, Prešově, Brezně, Semilech, Vernéřovicích, Berlíně, Třebíči, Brně a pražském Lucerna Music Baru. Na závěr nebude samozřejmě chybět domácí Ústí nad Labem.

Na čem právě pracuji?

V podstatě vše je spojené se skupinou Houpací koně. V loni na podzim jsme vydali novou desku Kde jste mý přátelé dneska v noci a od té doby se ji snažíme přiblížit lidem. Takže většinu času věnujeme živému hraní, zkoušení, vymýšlení playlistu, vychytávání chyb a nedostatků… Pomalu ale také začínáme pokukovat po nové desce, nových písničkách. Dáváme dohromady nápady, debatujeme o představách každého z nás, jak by nové písně měly znít. Řešíme s kým, a kde bychom desku chtěli dělat. Ve zbytku času se snažím aspoň trochu cvičit, vstřebávat a učit se nové věci. Hodně se věnuji zvuku mojí soupravy. Kluci už se mi začínají smát, že z toho věčného ladění jednou skončím v Beřkovicích.

Mé vybavení?

Od loňského prosince hraji na sadu: Black Panther Black Widow – BD 22“, TT 12“, FT 14“, FT 16“. Už čtvrtým rokem hraji na snare: Mapex Black Panther Sledge Hammer – 14“x 6,5“. Během nahrávání poslední desky jsem oprášil efektový snare: Mapex MPX Steel – 10“.

Nějak jsem se s těmi Mapexy našel. Naplňují moji představu o zvuku, mají výbornou mechaniku a moc se mi líbí jejich design. Prostě bicí, které jsem hledal, našel, pořídil, naladil a jsem teď moc spokojený… Činely: Crash Anatolian Ultimate 18“, Crash Anatolian Kappadokia 17“, Ride Anatolian Ultimate 20“, Hi –Hat Meinl Byzance Traditional 14“. Paličky používám hickorové Vic Firth 5B a v kufru vozím také 5A, špejle a štětky…

Oblíbený kousek?

Nejoblíbenější je určitě snare Sledge Hammer. Je to hodně univerzální buben s velkým rozsahem ladění. Od hlubokého až po vysoké, stále výborně hraje jeho mosazné tepané tělo. Tatranku z něj určitě už neudělám, protože má 6,5“, ale i tak umí být ve vyšším ladění pěkně průrazný a jedovatý. A když použiji Dry blánu od Evansu a ještě trochu přitlumím moongelem, začne hrát tak suše, že byste na něm nenašli ani kapku vody…

Nejhorší nástroj, co jsem držel v ruce?

Když zůstanu u bicích, tak to cítím nějak takhle: na značce v podstatě až tak nezáleží. Neužijete si koncert na DW, Tama, ani Mapex Black Widow, když nebudou naladěné, budou na nich staré blány a podobně. Naopak, velmi příjemným a inspirativním zážitkem můžou být i staré Amati. Třeba takové, na jaké hraje – a jak na ně hraje – David Landštof… Nebo třeba Pavel Fajt a jeho legendární kovová obruč s pružinami. Hrát se dá na ledacos, ale pokud ten nástroj nezní, pak je to asi špatný nástroj…

Co bych si rád pořídil do sbírky?

Řekl bych, že bubny mám teď na hodně dlouhou dobu vyřešené. Našel jsem to, co jsem hledal a hraní na ně je pro mě velká radost. Trochu jinak je to s činely. Okouzlil mě zvuk Meinl Byzance, hlavně těch z řad Dark Raw a Traditional. Už jsem vyměnil Hi–Hat Zildjian A Custom za Byzance Traditional a byla to dobrá volba. Další činely budou asi brzy následovat.

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Jeden muzikantský zlozvyk milují hlavně zvukaři – když vám při přípravě mikrofonů někdo zahraje na pěkně vytaveného Marshalla, nebo vám bubeník provětrá uši dobře mířenou ranou do snaru. Pak budete tuhle kapelu zvučit s opravdovou láskou. Pak mě napadá ještě jeden zlozvyk, i když není muzikantský. Je to zlozvyk pořadatelský. Není nic příjemnějšího pro kapelu, která zaplní 24-stopý mixážní pult, než když má na přestavbu a zvukovku 20 minut. A pak vám ještě stojí někdo za zády a upozorňuje vás, že už byste měli začít hrát. Bylo by asi dobré při přípravě časového harmonogramu více přemýšlet nad potřebami jednotlivých kapel...

Nejlepší hudební zážitek?

Koncert Brandona Perryho na Colours of Ostrava 2010 byl jedním z těch nejúžasnějších zážitků. Melancholie, skvělý zvuk a kapela s obrovským muzikantským nadhledem. Dlouho jsem cítil ten příjemný pocit, který ve mně koncert vyvolal. To Iggy Pop se Stooges na Trutnově 2011 byl pravý opak. Někde jsem četl, že to byl nejtvrdší metalový koncert roku. A opravdu byl. Megawatty energie. Ale víc než Iggyho, jsem si užil kapelu za ním. Díval jsem se na ně z boku pódia a žasnul, jak se ti starší pánové po prvním tónu koncertu proměnili v patru mladých kluků. Jakou měli ze společného hraní radost. A byla to radost nejen pro ně!!!

Ještě přidám poslední zážitek, tentokrát z roku 2014… Thurston Moore v Lucerna Music Baru. Viděl jsem Thurstona a bubeníka Steva Shelleyho se Sonic Youth v devadesátých letech ve Velkém sále Lucerny. Mimochodem tam s nimi hráli také Pavement. Koncert s velkou produkcí, obrovskými stojany plnými kytar a spoustou techniků, kteří se jim o ně starali, ladili a věšeli jim je přímo na krk. Na koncertě v LMB se ale o kapelu nestaral vůbec nikdo. Všechno si museli zvládnout sami.

Hned na začátku si Thurston s naprostým klidem přesunul odposlech, který zvukaři zapomněli vrátit po předkapele (Please the Trees). Později, v pauze mezi písničkami se, opět Thurston, napřed jen tak nesměle rozhlížel, pak už nervózně chodil kolem svého aparátu, aby nakonec zjistil, že kytara, kterou hledá, je na druhé straně pódia. Tak si pro ni prostě v klidu došel, vyndal jí z kufru, naladil a pak začal hrát další písničku… A to ještě přišla chvíle, kdy si Thurston nemohl vzpomenout na prstoklad další písničky. Po několika marných pokusech mu musel poradit druhý kytarista James Sedwards… ten ukazováček dej o pražec níž… a pak už to najednou šlo. Přál bych vám vidět tu radost v očích všech, když začali hrát. Vzadu za bicími se radoval i Steve Shelley, Thurstonův parťák, který mu kryje záda už takovou spoustu let a můj velký oblíbenec a vzor. Všechny ty chybičky daly koncertu takový lidský rozměr a ještě více ho přiblížily k fanouškům. Myslím, že by se dalo klidně říct, že tenhle koncert byl roztomilý.

www.houpacikone.cz