Frontman šmíruje u Martina Vajgla

Olympic, Wanastowi Vjecy, Čechomor, Vltava, Bell, Aleš Brichta, Kamil Střihavka, -123min, Luboš Pospíšil, November 2nd, Michal Pavlíček, Oskar Petr, Lenka Nová, Jiří Bárta, Český národní symfonický orchestr, Drumwave. A nyní také zbrusu nový projekt Zakopaný romance, se kterými chystá uvedení nového alba. Bubeník Martin Vajgl má na kontě nejen spolupráci s těmito projekty, či rovnou jejich zakládání, ale také výuková DVD, videa a workshopy. Více už prozradí sám...

Na čem právě pracuji?

Dalo by se říct, že teď pracuji na něčem, co jsem právě před nedávnem dopracoval. Věnuji se totiž hodně věcem kolem živého provedení alba Zakopaný romance, které před nedávnem vyšlo a jehož realizací jsem se zabýval celou první polovinu roku. Teď se to překlopilo i do koncertní podoby, dal jsem dohromady partu mladých šikovných holek, skvělých hudebnic s dobrou pověstí a těším se na to, křest chystáme 11. října v pražském Matu.
S Olympikem pilně jezdíme po vlastech českých, moravských a slovenských a chystáme se v na prosincový koncert v O2 aréně k 55 letům výročí kapely. Na konci října se ještě vrací po několika letech na pódia můj projekt Drumwave, takže mám toho teď zase docela dost najednou. Jo a málem bych zapomněl na novou desku Milana Prince, pro kterou jsem mu napsal a nahrál jednu písničku s jeho textem. Snad se bude spolu s celou deskou líbit.

Mé vybavení?

Pokud jde o bicí, tam jsem už desátým rokem spokojeným uživatelem značek Mapex a Anatolian, zhruba sedm let používám blány Aquarian a dobrých sedmnáct let paličky firmy Balbex. Jinak používám ostatní nástroje napříč značkami, nedá se říct, že bych měl vyloženě oblíbenou. Mám několik syntezátorů, asi nejvíc používám značky Kurzweil, Korg a Roland. Docela by mě lákal nově vyráběný MiniMoog, ale spíš jako hračka, pro moje účely najdu podobný zvukový ekvivalent i ve VST nástrojích. Tím se dostávám k softwarům, tam jsem při nahrávání a mixáži hodně propadl „retro“ plug-inům od Universal Audio a vlastně celá deska Zakopaný romance je hodně postavená na jejich zvuku. No a pak mám samozřejmě pro takové spíš demáčové účely kytary a basy, v podstatě to jsou levné lo-endy, ale ten typický charakter to má. Takže klasika ála Les Paul Custom, Stratocaster, Precission, Music Man…

Oblíbený kousek?

Oblíbené kousky jsou vlastně všechny moje nástroje. Ke každému, na který člověk chvíli hraje, si vytvoří určitý vztah. Ale za oblíbené kousky bych určitě označil nástroje, které mám spíš ve sbírce a používám je jen občas. Mám několik starých bubínků Ludwig, to je moc delikátní zvuk, mám starou soupravu z konce sedmdesátých let Tama Imperialstar, pak soupravu Tama Starclassic, letitou sadu, na kterou jsem odehrál od poloviny devadesátých let spoustu desek i koncertů. Postupem let jsem si pořídil rototomy od Remo ve všech velikostech, které se vyráběly, když se to dá dohromady, je to pořádné „hnízdo“. A tak bych si rozpomněl na další. Nedávno jsem například sehnal retro elektronické bicí Simmons SDS z osmdesátých let a to má tedy také svoje veliké kouzlo. Člověk najednou slyší zvuky, na kterých byla postavená celá jedna éra pop music. Ale podobně to je třeba s Yamahou DX7, třicet let starým syntezátorem, který jsem před pár lety pořídil a který opravdu zvukově určil celé osmdesátky. Je zvláštní, jak se vždycky v dané etapě najde nástroj, který ji vlastně zvukově definuje. Ale o tom by se dalo mluvit hodiny…

Nejhorší nástroj, co jsem držel v ruce?

Neřekl bych nejhorší, ale spíš v nejhorším technickém stavu. Byla to souprava, kterou měli v kulturním domě v Ulanbátaru. Byli jsme kdysi s Čechomorem na turné v Číně a v Mongolsku a právě tam jsme se nestačili divit. Ty nástroje, které nám slíbili zapůjčit, byly pořízené někdy v sedmdesátých letech a od té doby se na ně prostě jen hrálo. Bez údržby. Takže kdysi luxusní řady kvalitních značek po letech ztratily svůj glanc… Vzpomínám si, že v bláně malého bubnu byly takové dolíky, že mi to připomínalo měsíční krajinu a říkal jsem si – to nemůže vydržet do konce koncertu. No ale vydrželo a myslím, že tam na tutéž blánu ještě mydlí kapely dneska.

Co bych si rád pořídil do sbírky?

Já už mám opravdu velkou spoustu vybavení a nástrojů, když se nad tím zamyslím, tak mám opravdu všechno, co potřebuju. Když bych si měl vymyslet něco bez ohledu na potřebu a náklady, byly by to opravdu jen takové speciální libůstky. Nedávno jsem viděl někde v nabídce vybavení ze studia Franka Zappy, to by se mi líbilo, mít třeba mixážní pult, přes který protekly ty jeho úžasné desky. Taky by se mi líbilo mít spoustu věcí, které při mixáži člověk používá v hardwarové verzi. Všechny ty kompresory, lampové ekvalizéry, masteringový magnetofon… Ale to už by pomalu chtělo přistavět si k tomu novou budovu, kam by se to všechno vešlo a mít nějakou permanentku u nejbližšího dodavatele elektřiny…

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Hodně muzikantů se tak nějak zvláštně zacyklí ve své hořkosti a zneuznání z toho, že je svět nepochopil. Často je vlastně problém to, že nemají sami jasnou představu, čeho chtějí docílit. Když mi někdo řekne „jsme mladá kapela a chceme, aby na nás chodili lidi a měli jsme dostatek koncertů, prodávaly se naše desky a naše jméno se stalo soběstačnou značkou, ale chceme zůstat nezávislí. Nechceme se upsat vydavatelství, producentovi, managerovi ani agentuře“, říkám si, jestli v tom nebylo řečeno až příliš mnoho protimluvů najednou. Všechno má své principy, na kterých to funguje. Vážím si hudebníků, kteří se vědomě rozhodli jít cestou undergroundu a počítají s tím, že ta cesta je trnitá. Ale často vidím, že ten dotyčný vlastně podvědomě touží docílit komerční výsledky své práce, ale odmítá se podle toho zachovat.

Nejlepší hudební zážitek?

Život.