Frontman šmíruje u Romana Vičíka

Nylon Jail se vrací na pódia. Kapela, která si prošla poměrně bleskovým nástupem popularity na alternativní scéně, získala ocenění Vinyla za objev roku i skvělé recenze na svůj debut My Heart Soaks Like A Hawk, zažila také několik rozpadů. V posledních měsících však znovu vstávají z popela, natáčí novou desku a klipy. Jak tráví tyto týdny kytarista Roman Vičík?

Točíme desku. Bude se jmenovat Irreversible Changes (Nevratné změny) a vyjde letos. Samotné album je ale vlastně jen vyústěním dvouletého projektu. Od loňska vydáváme písně jednu po druhé formou singlů a natáčíme k nim klipy. Než se dostanu ke svému „nástrojovému parku“, popíšu trochu způsob našeho nahrávání. Rozhodli jsme netočit v kuse. Rozhodli jsme se pro jistou dávku bezprostřednosti a volnosti, neukotvenosti. Měníme. Hledáme termíny. Přizpůsobujeme výslednou podobu songů momentálním vlivům v dané chvíli. I za cenu „nedodržení termínu“. Dáváme prostor intuici, kombinaci hudební přesnosti s nedokonalostí a diletantstvím.

Metoda s sebou nese víc překvapení, nedorozumění a improvizace, než jsme původně očekávali, je dobrodružná. Dodává ale taky jistou svobodu a volnější ruce a mysl. Dovoluje drzost. Aby náš záměr fungoval v mezích chtěného, musíme se přitom spoléhat na talent a neotřelost svých spolupracovníků, kteří to s námi nemají lehké, protože musí být otevření a často chápat nevyřčené. Samozřejmě si jejich snah velice vážíme.

Dá se říct, že našim pracovním přátelům dvakrát nenapomáhám ani svým kytarovým vybavením. Nikdy jsem nešel po značce nebo ověřené kvalitě. Rád hledám originalitu zvuku, svou osobní náladu zahrnující i chyby. Řídím se svým individuálním citem pro zvuk, můžu tak bez problémů propojovat krabky analogové s digitálními, řadu efektů nakombinovat s multiefektem, a nemám z toho „morální“ problém.

Mám samozřejmě své oblíbenější kousky jak mezi kytarama, tak mezi krabkama. Co se týče nástroje, zvykl jsem si na svou smradlavou, vypouklou elektroakustiku s tlustým krkem od české firmy Furch. Je to starý kousek se starým piezzem a pěkným plným zvukem. Snad to stáří a nedokonalost způsobuje, že když zapojím zkreslovadla (rád používám mrvení čistého zvuku i u elektroakustiky), není snímač schopen nepříjemně nahoukávat. Když před nějakou dobou přestala kytara hrát, ochotně mi ji ve Furchu dali do kupy. Už by zas potřebovala poštelovat (smích).

U elektrické kytary budu hodně nekonkrétní. Nejprve jsem tíhnul k lubovkám, pololubovkám (viz aktuální nahrávka), možná kvůli tomu, že jsem první desku My Heart Soars Like a Hawk (2013) nahrál na zmíněnou elektroakustiku, v současné době se kloním k telecasterům. Zastávám názor, že lze narazit na dobrý kus i mezi levnýma značkama. Někdy se uchýlím k mírné extravaganci, viz dole foto Orel.

To samé můžu říct i o svých krabkách. Za základní považuju Hot Tubes Overdrive od EHX, který jsem např. při nahrávání I‘m Here Again nakombinoval s podomácku vyrobenou kopií efektu RAT, který byl původně přizpůsoben hraní na basu. Krabičky kupuju v podstatě na principu pokus/omyl. Často z druhé ruky. Možná budu za rouhače, ale aparát používám v této době a kvůli stylu hraní raději tranzistorový než lampový. Netvrdím, že nezměním názor, ale teď mi moc neštymuje ta lampová „kulatost, teplost“ a dávám přednost tranzistorové syrovosti. Asi je jasné, že jsem se s tímhle přístupem k výběru čehokoliv nejednou spálil, ale snad mi to za to stojí...

... takto můžu říct, že vlastně nemám prostor na ustrnoutí. Musím stále čekat na ten svůj vysněný nástroj, ideální efektovou sestavu nebo kulervoucí aparát (smích). Jíííhááá s námi a zlé pryč!

Nejbližší koncerty:
15.3. Lúč, Trenčín
16.3. Na věčnosti, Znojmo
19.3. Fuchs2, Praha
20.3. Moovement, Plzeň
27.3. Block 12, Zlín
28.3. Jazz Tibet Club, Olomouc