Frontman šmíruje u Václava Havelky

Hudebník, promotér, stage manager, skladatel scénické hudby, moderátor Radia Wave, hybatel mnoha projektů. Vašek Havelka toho do konce roku hodlá stihnout více než dost, prozradil nám své plány i podrobně seznámil s historii svého vybavení.

Na čem právě pracuji?

S Please The Trees právě uzavíráme kapitolu minulé desky Carp (která vyšla před dvěma lety) vydáním posledního singlu, skladby Consider Death, s videoklipem režiséra Jiřího Rendla. Na podzim chystáme vydání záznamu koncertu z pražského klubu Strahov 007, který pokřtíme tamtéž 11. října. V procesu je dokumentární film o turné, které jsme podnikli s valníkem minulé léto. Měl by být dokončen někdy v zimě. Právě jsme domíchali novou, pátou desku a chystáme ji k vydání. Termín ale zatím nemáme. Nikam nespěcháme. S taneční skupinou 420people chystáme nový program, který bude mít premiéru v únoru příštího roku. S Martinem Tvrdým pracujeme na hudbě k divadelnímu představení Medvěd, který plul na kře režisérky Jana Burkiewiczové a k filmovému debutu Sněží režisérky Kristiny Nedvědové. S novou kapelou J.P. Muchow & The Antagonists jsme měli koncertní premiéru před několika dny a chystáme turné na jaro příštího roku.

Mé vybavení?

Na začátek bych měl asi zmínit, že jsem se nikdy nepovažoval za muzikanta, kumštýře. Hraju na to, co mi přijde do ruky, jak mi to přijde pod ruku a hlavně mi záleží na tom s kým. Až se založením PTT a díky spoluhráčům jsem se vlastně dověděl, co hraju (míněno jaké akordy, tóny atd.) a tak je to dodnes. První kytaru, klasickou španělku, jsem si půjčil někdy v sedmnácti od kamaráda Jindry Hanzlíčka. Rozhodl jsem se, že se na ni naučím sám podle sebe. Akordy jsem si vymýšlel, a s každým dalším novou písničku, kterou jsem něm postavil. Přiznávám, že to byla trnitá cesta a trpěla hlavně rodina, která to musela poslouchat. Stejně tak to bylo se zpěvem. Vůbec s odstupem času nechápu, kde se ve mně vzala odvaha tyhle kousky nahrávat na kazety a rozesílat to lidem?

K osmnáctým narozeninám jsem dostal první combo Marshall a kytaru Fender Telecaster, mexický model, na kterou hraju dodnes. První, co jsem udělal, bylo její přebarvení černým, a na to pak zlatým centrofixem. S combem přišlo lebedění si ve zpětné vazbě, čemuž holduju dodnes. Není pro mě nad to elektrickou kytaru zapojit přes bustr s delayem, combo pěkně vytavit a nechat ji houkat. Symfonie pro moje uši.

Nikdy jsem nabyl na šmejdění po obchodech s nástrojema a efektama. První bustr, co si vzpomínám, jsem někde našel. Pedal board jsem musel nedávno kvůli častému cestování na turné a koncerty do zahraničí zmenšit na půlku kvůli velikosti a váze. Hraju na základní kombinaci bustr (dva kanály hlasitosti a zkreslení – ruční výroba od kytaristy Priessnitz Petra Kružíka), delay, reverb/space echo, looper a kvákadlo.

Dlouhou dobu jsem hrál na combo Fender Concert Reverb, které jsem koupil od Vládi Bára z Tata Bojs. Byla to ale velká, těžká kráva (což bohužel tak u aparátů prostě je: lehký = nehraje) a nechal jsem ho o půlku zmenšit, seříznout, na doporučení jednoho nejmenovanýho experta, což byla chyba. Combo jsem pak začal kombinovat s basovým aparátem, protože to prostě nebylo ono. Takže to nakonec celý bylo jednou tak těžký. Chybama se holt člověk učí. Až nedávno jsem se dostal combu Roland JC 120, což je sice klávesovej aparát, ale mě moc vyhovuje. Vedle kytary hraju na synťák Arturia minibrute, malinko.

Oblíbený kousek?

Co se kytar týče, tak každá, kterou mám a na kterou jsem kdy hrál, má svůj příběh, díky kterému je to pro mě poklad. Svého času, když jsem manažoval Lvmen, za mnou přišel kytarista Dáda. Dal mi starou Framusku a řekl, že ji našel v popelnici a že na ni můžu hrát jen já. Byl jsem dojatej. Nechal jsem ji spravit a hrál na ni tak dlouho, dokud to členové v kapele tolerovali, neboť prý neladila.

Pak jsme třeba jednou takhle jeli hrát před dvěma lety na východní Slovensko. Už několikrát jsme odložili výlet po cestě do muzea Andy Warhola v Medzilaborcích, ale tentokrát jsme si řekli už před výjezdem, že to musíme dát. Nafasoval jsem knihy od Martina Tvrdého jako dárek pro tamního ředitele. Jak tam tak dorazíme, ptám se po něm na pokladně. Po chvíli vyjde z přilehlé chodby sympaticky zarostlý starší muž v montérkách. Co že prý bysme rádi? Já na to, že pro něj máme dárek od kamaráda. Po tom, co jej s radostí rozbalí se na nás podívá a ptá se, kdo že my jsme a co tam pohledáváme? Já na to, že kapela z Prahy a že milujeme Warhola. Přinese laptop, ať mu pustíme nějaký naše video z koncertu.

Chvíli po začátku si začne podupávat a říká: "Tak ty hraješ na Harmony Rocket, jo?" Koukám, jak blázen. Na to dodá "Pojď, něco ti ukážu," a vede mě k sobě do kanceláře. Nevěřím svým očím. V jednom z rohů tam má hromadu kytar, naházených na sobě, jednu na druhý. "Svýho času jsem je sbíral a měl dokonce muzeum," povídá. Pak mezi ně hrábne, vytáhne model kytary Harmony, který jsem nikdy neviděl a říká "Tu máš. Je tvoje." Spadne mi čelist. Ptám se "Proč?" a on na to "S tebou bude dál žít." Tak na ni hraju. Kluci občas mají poznámky, že neladí, ale zatím se držím.

Nejhorší nástroj, co jsem držel v ruce?

Na každou kytaru se dá hrát, byť na nějakou třeba ladí jen jeden akord. Nikdy nezapomenu, jak jsme se jednou rozplývali s kamarádem Ondrou Šturmou nad kytarou Michaela Giry ze Swans, jak je krásná a bezvadná (pozn. omlácená lubovka polepená gafou). On se na nás podívá a řekne: "To je strašná kytara, ladí na ni jen několik akordů ale já ji prostě miluju." Tak asi tak i za mě.

Co bych si rád pořídil do sbírky?

Doufám, že si ke mně jednou cestu najde pěknej starej kousek kytary Fender Jazz Master.

Nejhorší muzikantský zlozvyk?

Cvičení a zkoušení.

Největší hudební zážitek?

Těžko vybrat jeden nejlepší. Pořád mě stejně baví chodit na koncerty, pořádat je, hrát je, produkovat věci, poslouchat novou hudbu, starou hudbu. V tom všem jsem našel bytostné osobní naplnění, za což děkuju. V poslední době je ale možná mým největším hudebním zážitkem stará paní se čtyřstrunnou kytarou, která vyhrává a zpívá po dopolednech před zastávkou metra Strašnická.