Na shledanou v lepších časech?

Od 80. let filmoví tvůrci se střídavou úspěšností napsali roku 2019 na míru několik černých scénářů. Pokusím se teď o totéž. Do roka a do dne uvidíme, co vyjde a nad čím se útrpně pousmějeme.

Uplynuly dva roky od finále Běžícího muže, které Arnie doslova a úplně rozbil. Už čtyři roky taky měli puboši řádit na hoverboardech a androidi si od letoška nechat zdát o elektrických ovečkách, zatímco si bohatí hoví v bezpečí orbity. Ne že by nebyla snaha. Flyboardy jsou, jen neprošly přes bezpečnost leteckého provozu. A Elon Musk taky dělal psí kusy, aby vystřelil do kosmu aspoň svoje Ferrari.

Tak si alespoň náš svět v 80. letech představovali Stephen King, Robert Zemeckis a Philip K. Dick. Budoucnost je tady a dala nám jasně najevo, jak ošidné je ji předvídat. Přesto se o to teď pokusím. Jen ne na třicet, ale nanejvýš tři roky dopředu, a pouze pro muziku.

Najisto lze počítat s narůstajícími ekologickými tlaky. Spíš než od muzikantů nebo Dětí Země ale vzejdou přímo od Modré planety. Svůj podíl na změně klimatu má totiž i dřevozpracující průmysl. Jemu teď v největší jihoamerické ekonomice Brazílii Jair Bolsonaro vydal v plen deštné pralesy. A hudební průmysl dost možná odpoví na vytěžení dříve běžného dříví těžbou jiného, kterého je zatím dostatek. Z palisandru rodu Dalbergia už teď je obdoba sloních klů a totéž hrozí i mahagonu. Žádný strom neroste do nebe.

Totéž platí i pro ekonomiku. Recese se blíží jako zima v Hrách o trůny. Přinejmenším čím dál víc lidí o ní mluví. Ke krizím totiž dochází v souladu s Chocholouškovou normou „maximálně jednou“ za deset let a poslední vypukla v prosinci 2008. Těžko říct, co vyvolá novou. Žhavými kandidáty jsou Trumpovy celní, ne betonové nebo ocelové bariéry vůči čínskému a evropskému trhu, ale také globálním oteplováním vyvolané sucho.

Hudební průmysl by na případný propad trhů zareagoval propouštěním, větší robotizací výroby a vyšší produkcí levnějšího a taky snáz prodejného low-endu. Objev jakékoliv převratné konstrukce spíš nepředpokládám. Už tak konzervativní hudební trh vyhlídka na krizi nepřiměje inovovat. Vyšší ručně vyráběné nástrojové řady proto zůstanou. Jen by se mohly přeměnit ve formu dividend pro movité klienty. Zejména se to týká Gibsona, který podle mě konečně dojede na Juszkiewiczovy praštěné nápady a spolkne ho třeba Yamaha.

Možný nárůst nezaměstnanosti by patrně jen zesílil už tak značné napětí ve společnosti, které sociální sítě ještě katalyzují, a prohloubil rozdíly mezi bohatými a chudými. Budou-li vývojáři Facebooku u vyhledávacích algoritmů dál usilovat o co největší a nejdelší pozornost uživatelů a tedy vyšší zisky z reklamy, nabíledni je vzestup dalších mocichtivých šašků. Třebaže v hudbě platí „čím hůř, tím líp“, Bolsonaro, Kaczyński, Orbán, Trump nebo Zeman nám budiž spíš mementem než inspirací. Snad zasáhne vyšší moc. Umělá inteligence Facebooku a Googlu už pracuje víceméně nezávisle. Těžko říct, jestli nakonec lidstvu zasadí ránu z milosti jaderným holocaustem. Každopádně nám i jim dal James Cameron k dobru ještě deset let.

Konkrétně v evropské hudbě, pokud by se skutečně uzavřela přílivu cizinců, se výše vyjmenované asi projeví stále větším důrazem na ekologická a politická témata i pokračující kulturní recyklací. Tu podle Marka Fishera zapříčinil kapitalismus. Vydává se za vrchol dějin, mezi studenty a umělci potírá pocity sounáležitosti, bezpečí a podporuje nevíru v lepší svět. Tím vyvolal hlad zároveň po materiálních i kulturních jistotách. A po devadesátkách jsou „nulky“ další na ráně. Ve vzduchu visí hrozba emo, britpopové nebo nu-metalové renesance. Veins si s tou poslední už pár let zahrávají.

Zrovna nu-metal ale spíš jako glammetal v předchozí dekádě prodělá pár marných oživovacích pokusů. Nové podněty vyhlížejme raději tam, kde opravdu umějí hrát, mixovat a rapovat – a které proto bohatý Sever průběžně vytěžuje. Bez Japonska, Karibiku či Latinské Ameriky by se nekonal žádný zázrak londýnské klubové scény (Bowie, Bugglers, Enter Shikari, Hendrix, Marley, The Police, Joe Strummer… ) ani punkové No Future. Ale teď už jen jeden popkulturní odkaz. Diagnóza našeho mindsetu podaná nikým jiným než Hughem „Housem“ Lauriem. Video zde, překlad níže.

„Abych civilizaci zachránil, ukážu její zhroucení. Jak si myslíte, že byla tato vize přijata? Jak si myslíte, že lidé reagovali na vyhlídku bezprostřední záhuby? Hltali ji jako čokoládový éclair! Už se nebáli svého zániku, jen ho přebalili. Mohli se z něj těšit jako z videohry, televizní show, knihy, filmu. Celý svět z celého srdce přijal apokalypsu a utíkal jí naproti s radostnou úlevou. Mezitím se vaše Země všude kolem vás rozpadala. Máte současně epidemii obezity a hladovění. Vysvětlete to! Včely a motýli vymírají, ledovce tají, kvetou řasy. Vůbec si nevšímáte, že všude kolem vás padají mrtví kanárci. Možnost lepší budoucnosti existuje v každém okamžiku, ale vy, lidi, už v ni nevěříte. A protože v ní nevěříte, neuděláte nic nutného k tomu, aby se stala skutečností, takže se dál zabýváte touto hroznou budoucností. Rezignovali jste z jediného důvodu. Nic od vás nežádá. Ano, viděli jsme ledovec a varovali Titanik. Ale všichni pořád plujete plnou parou vpřed. Proč? Protože se chcete potopit!“