Gary Stringer (Reef): Chci dělat co nejlepší muziku a je mi jedno, jak se k tomu dopracuju

O novém albu jsi prohlásil, že je to nejlepší deska, kterou jste kdy udělali. Tak to ale o svých novinkách říká většina muzikantů. Čím je tedy dle tebe tohle album nejlepší?

Psaním této desky jsme strávili asi devět měsíců. Udělal jsem skladbu Machine s kapelou Skindread, kterou slyšel Andy Taylor. Pozval mě, abych mu zazpíval na několika skladbách, které připravoval pro svou sólovou desku. Jedna z nich, kterou můžeš nyní slyšet, byla Love Of Liberation. Šlo nám to dobře, a tak mě pozval znovu. Ráno jsme poslouchali nahrávku a odpoledne to nazpívali. Fungovalo nám to spolu. Když pak přijel do Anglie, pozval jsem ho, aby si s námi zahrál tři nebo čtyři skladby na Glastonbury festivalu, a poté nás navštívil v naší zkušebně v Brutonu, Somersetu. Dorazil v jedenáct ráno, dali jsme si kafe a pak hráli. Bylo zřejmé, že se začíná dít něco vzrušujícího. Jezdil za námi a jen tak jsme spolu hrávali, než jsme si uvědomili, že máme hotových asi šestnáct skladeb. 

Náš kytarista Jesse Wood pak zařídil, aby na naši základnu přijel bubeník Luke Bullen a zkusil s námi pár písní. Luke Bullen je světová třída, hrával s Bryanem Ferrym či Joem Strummerem. Přijel ve středu a nahráli jsme dema pro šest skladeb, ve čtvrtek jsme pak zkusili dalších šest. Měli jsme zabookovaný víkend v jednom studiu v Londýně, jen abychom zkusili jednu, dvě písničky. Přijeli jsme v pátek a začali pracovat v sobotu, kdy jsme opět zvládli šest skladeb, a v neděli dalších šest, což bylo vynikající. Celou nahrávku jsme tak zvládli nahrát nadvakrát v průběhu asi pěti dní, jednou v Somersetu, jednou v Londýně. Kdo to tak dnes dělá? Bylo na tom něco kouzelného. Každý kousek bicích a basy byl nahrán naživo, nic se nepřehrávalo. Přetočili jsme pak pár sól a některé kytary, ale jádro celé desky vzniklo během onoho magického víkendu v Londýně. Člověče, vím, že je to dlouhá odpověď, ale... (smích)

Naprosto v pohodě, klidně pokračuj.

Když jsme opustili studio, nastal v celém světě lockdown. Mysleli jsme si, že máme skvělou nahrávku, ale ukázalo se, že desku, kterou jsme natočili za dva dny, budeme muset držet dlouhých osmnáct měsíců pod pokličkou. Samozřejmě, míchali jsme ji a upravovali, když to bylo možné. Konečně ale k tvé otázce, proč si myslím, že je to nejlepší deska. No, protože když si poslechneš své album po dvou letech, většinou najdeš několik skladeb, u kterých si přeješ, abys je udělal trochu jinak nebo nahrál jinak. Vydání našeho nového alba bylo posunuto o více než rok, ovšem pokaždé, když si jej pustím, tak mám chuť tančit, smát se, třepat hlavou. Zní to zatraceně dobře! Pro mě je to dva roky stará záležitost a nemůžu se dočkat, až ji budu moci sdílet s každým v Česku, v Evropě, po celém světě.

Jack Bessant prohlásil, že se cítí jako na začátku nové kapitoly. Vidíš to podobně? Otočili jste list a začínáte něco nového?

Každé album je novou kapitolou. Když jsme začínali, přišla předtím Nirvana a dostala kytary do mainstreamu, do televize, rádií. Bylo to báječné, pak následoval brit-pop a kytary byly v rádiích i nadále. Opravdu vzrušující období. Dělali jsme Replenish s Clivem Martinem, následně pracovali s Georgem Drakouliasem, nahrávali nejdřív v Abbey Road, potom třeba v Ocean Way, na piáno nám hostoval Benmont Tench. To všechno jsou úžasné vzpomínky. Dělali jsme R&B, rock, rock'n'roll, soul.

Dvě skladby z těch dvanácti, které jsme pro nové album natočili, jsme dali pryč. Jedna z nich byla akustická balada, klidný gypsy song, který jsme napsali ještě než jsme potkali Andyho, a druhá je soulová balada, asi pětiminutová. Naprosto skvělý song, a já se těším, až někdy ve správnou chvíli vyjde. Nyní jsme ale chtěli vydat pouze deset rock'n'rollových skladeb, cítili jsme to tak. Doufám, že se budou lidem líbit.

Album si vydáváte sami, v devadesátých letech jste ale byli pod gigantem Sony. V čem vidíš zásadní rozdíl? Máte nyní například větší uměleckou svobodu?

Samozřejmě, že máme. Není tady nikdo, kdo by nám říkal, co máme dělat, pochopitelně s tím, že nemáme k dispozici obrovskou hromadu peněz. Nevím, jestli jsi viděl video k Shoot Me Your Ace. Náklady na něj byly v desítkách tisíc. Byl to Jackův nápad. Měl uměleckou vizi, která fungovala. S lidmi z Demon Drome jsme se potkali už během turné v předchozích letech. Pro video se postavila stěna smrti pro motorkáře a my navrhli, že si svoje věci rozbalíme uprostřed dráhy. A tak jsme byli uvnitř a všichni ti jezdci jezdili kolem nás. Jen pro představu, video k Place Your Hands, které jsme dělali se Sony, stálo čtvrt miliónu liber. To je obscénní rozpočet. Byl jsem ale rád, že jsem u toho. Byla to zábava, navštívit všechna ta úžasná studia a pracovat se skvělými lidmi.

Pro novou desku se nám ale podařilo sehnat Andyho Taylora. Píše skvělé písně a miluje svůj rock'n'roll. Je samozřejmě známý hlavně pro své působení na popové scéně, ale hrál i v Power Station, má rád AC/DC a tak dále. Neměli jsme velký rozpočet, ale zvládli jsme to. Ani jsme nezamýšleli udělat celé album. Ano, to že nemáme takový rozpočet, může být velký rozdíl, ale použitím své kreativity můžeš tyto mezery vyplnit. Andy Mold je umělec, který vytvořil každičký aspekt obalu, přední stranu, zadní stranu, vnitřek. Jaký to objev a štěstí, že s ním můžeme spolupracovat.

Andy Taylor se neujal pouze produkce, ale zapojil se také jako kytarista. V čem podle tebe spočívá jeho největší přínos pro vaše album? 

Když se k nám Andy připojil, měli jsme už asi tři písně. S ním jsme dodělali dalších deset nebo dvanáct. Většinu písniček jsme napsali společně v jedné místnosti. U Right On napsal hudbu a text Jack sám. Andy žije svůj život, dělá si vlastní věci a vypadá to, že naše spolupráce přišla v pravou chvíli, a to jak pro něj, tak i pro nás.

Vždy jsem pracoval s novými lidmi. V tom jsem nyní mnohem přizpůsobivější, jelikož jsem dospěl, zestárnul. Už jen pracovat s někým, s kým běžně nepracuješ, s sebou přinese skvělou jiskru, ať už je to kytarista či pianista. Neznáš jeho kroky, nevíš, jakým směrem se bude ubírat a celkově se tak dějí nové věci. Takové spolupráce jsou skvělé. Na předchozí desce jsme měli píseň My Sweet Love a George (Drakoulias, pozn. aut.) v ní slyšel druhý hlas, a tak vyhledal Sheryl Crow. Bylo úžasné mít tak talentovanou zpěvačku, která se k nám připojila. Jo, miluji, když můžu pracovat se skvělými muzikanty. Chci dělat co nejlepší muziku a je mi jedno, jak se k tomu dopracuju. (smích)

Vypadá to, že Andy a Jesse Wood se coby kytaristé krásně doplňují. Chtěli jste přidáním druhé kytary dosáhnout mohutnějšího zvuku?

To v plánu nebylo. Bylo to doslova jen o tom, že jsme jamovali. Vše bylo přirozené. Po prvních dnech Andyho bolely prsty, léta nehrál takhle intenzivně a teď se do toho pomalu dostával, okusil znovu hraní s kapelou. Nechtěl jsem, aby si Jesse a Andy ve svém kytarovém světě lezli do zelí. Mají vzájemně prospěšný vztah. Andy hraje jiný styl než Jesse. Jesse je úžasný kytarista, hraje tak trochu jako Steve Cropper. Neplánovali jsme mít dva kytaristy, ale pro tuto nahrávku to prostě sedlo a výsledek je super.

Na několika koncertech jste už zahráli Hungry Like The Wolf a Wild Boys od Duran Duran. Budou teď pravidelnou součástí vašich živých vystoupení?

Nemyslím si. Andy s námi asi nebude hrát napořád. Minulý rok jsme společně odehráli asi třináct vystoupení. Naše poslední klubové hraní bylo v listopadu 2019, což je dlouhá doba. Loni v létě jsme odjeli pár festivalových vystoupení pouze v Británii. Předtím jsme hrávali v Praze, v Německu, Japonsku, všude. Brzy bychom měli být zpátky v České republice, čehož se už nemůžu dočkat. Miluju Českou republiku, překrásná země, nádherní lidé a krajina, kde se o nás vždy dobře postarali. Anna K, Roman Helcl a jeho bratr Miroslav, máme zde přátele už po desetiletí a já se těším, až se vrátíme. Máme i nějaké koncerty ve Španělsku, na Ibize, je fajn být zase venku.

Je to nyní po Brexitu pro vás jako kapelu komplikovanější?

Není to složitější, ale není to pro nás ani v ničem lepší. Jsme už dost staří, takže si pamatuji přejezdy mezi Anglií a Francií, pamatuji si jaké to bylo v roce 1993. Pomyšlení, že to budeme muset znovu podstupovat, mě radostí zrovna nenaplňuje. Přál bych si být stále součástí Evropské unie.

Opravdu velký průlom pro Reef přišel v roce 1997 s albem Glow, na němž byla i veleúspěšná skladba Place Your Hands. Úspěchy se ale dostavily už po vaší debutové desce, například když jste měli možnost předskakovat Rolling Stones nebo vyrazit na turné s Paulem Wellerem. Jak na tyto koncerty vzpomínáš? Byla to pro vás dobrá škola?

Ano, byl to sen. Hodně jsem v mládí cestoval, strávil jsem asi tři měsíce v Maroku, kde jsem surfoval. Vrátil jsem se s dobrým pocitem a potkal jsem Jacka. Spolu jsme hráli v kapele už předtím. Potkali jsme se v Somersetu a oba se přestěhovali do Londýna, napsali spolu skladbu Mellow a založili Reef. Během šesti měsíců, co jsme spolu v Londýně bydleli ve stejném domě, jsme udělali demonahrávku, kterou jsme posléze poslali Lincolnovi Eliasovi, jenž byl vyhledávačem talentů pro Sony. Líbilo se mu to, a tak se zastavil u nás doma, kde jsme zkoušeli v mém pokoji. Následně jsme odehráli koncert v londýnském Marquee. Přišel se na nás podívat Muff Winwood, který hrával basu ve Spencer Davis Group a byl hlavou labelu. Nabídl nám smlouvu, kterou jsme druhý den podepsali.

První věc, co udělal, byla, že upustil nějaké peníze na nákup dodávky a vyslal nás na cesty. Koncertovali jsme v Dundee, ve Skotsku, Manchesteru, Walesu, po celé Británii, a to po dobu šesti měsíců. Poté jsme začali nahrávat písně, které jsme napsali. Prodávali jsme sedmipalec s Good Feeling na jedné straně a Choose To Live na B straně. Paul Weller singl slyšel a líbila se mu druhá strana. Hrávali jsme pro padesát lidí a byla to zábava, byli jsme mladí, cestovali jsme dodávkou. Netrvalo ale dlouho a jeli jsme hrát do Royal Albert Hall a pak v Aston Villa Leiser Centre nebo v G-mex v Manchesteru pro osm tisíc lidí.

Paul Weller je absolutní legenda a nadmíru nám pomohl, sledoval každou zvukovku, každou show, stál vždy na kraji pódia. Byl gentleman a staral se o nás. Na to nikdy nezapomenu. Samozřejmě Stones byli taktéž vzrušující. Mick Jagger zvedl telefon Muffovi Winwoodovi a dohodli se, že budeme dělat Stones předkapelu. Pro ně to byla malá show v Brixton Academy. Pamatuji si, jak lidi z davu křičeli: „Kdo jste?“ Rozjeli jsme to a vše bylo fajn. Rád bych si s těma chlapa ještě zahrál, protože jsou báječní. Je skvělé být u toho a učit se, jak tvrdě makají, jak moc hrají. Dělají to z lásky, mají možná všechny peníze na světě, ale dělají to z lásky.

Ronnie Wood je Jesseho otec a před pár lety si s vámi na pódiu dokonce střihl Stay With Me od Faces.

Jo, hráli jsme v Nell's, což je klub v Londýně pro možná pět stovek lidí. Věděli jsme, že je tam šance, že Ronnie přijde a zahraje si s námi. Dav z toho byl u vytržení – to víš, být metr od Ronnieho Wooda. Zahrál si s námi Stay With Me a taky How I Got Over, kterou jsme vydali jako singl. Překrásná noc naplněná opravdu dobrou náladou.