Geese se svými debutem napojili na frackovskou energii The Strokes

Stačilo pár týdnů a tento příběh by se prý vůbec neodehrál. „Po střední jsme se rozhodli to zabalit,“ přiznal v rozhovoru pro The New York Times bez obalu kytarista Gus Green. „Nikdo z nás si ani náznakem nedokázal představit, co všechno se okolo naší kapely může odehrát,“ dodal jedním dechem. Za všechno může prosté umístění části obsahu podomácku zbastleného alba na streamovací platformy. Brzy se totiž Geese ozval mladý manažer pracující pro Atlantic records s nabídkou spolupráce. Když po nějaké době kapela přiznala, že její vysněná vydavatelství jsou Sub Pop nebo 4AD, obeslal stejný člověk zkusmo obě legendární značky – a k úžasu všech obě měly o spolupráci zájem.

A pak už se začaly události hrnout světelnou rychlostí. Pětice se upsala Partisan records, přesně tomu vydavatelství, které světu představilo Idles nebo Fontaines DC. Letos v létě tihle teenageři začali vyprodávat větší kluby v New Yorku a v příštím roce se vydávají na půlroční světové turné. Slušný fičák na kapelu, která ještě nedávno spočítala všechna svoje živá vystoupení na deseti prstech.

Příběh může v mnoha bodech připomínat začátky spanilé cesty The Strokes. Jenže tohle nebude druhý příběh o pěti talentovaných, nečekaně úspěšných „bílých chlapech“. „Za prvé nejsem bílý,“ vyjmenovává Max Bassin, bubeník s asijskými kořeny, a za druhé „kytarista Gus Green není chlap“, dodává bicman o nováčkovi v kapele, který sám sebe charakterizuje jako nebinární osobu.

Druhý kytarista Foster Hudson pak vnesl do řady písniček tísnivé příběhy inspirované svým bojem se silnými úzkostmi a depresí. „Zápas s duševní nemocí může být zdrcující,“ přiznává autor, „ale dává široké pole k vyjádření sebe sama,“ dodává smířlivě. Takový koktejl inspirací už může být silnou rozbuškou pro mladou energií napěchovaný kotel. Ale ani tady vše nešlo na první dobrou. Tenhle Projector bylo potřeba ještě trochu seřídit.

Vraťme se o dva roky nazpátek k oné domácí desce, kterou už kapela z netu zase stáhla. Tehdy v kapele ještě nefïguroval Foster Hudson a zvuk pětice byl psychedelicky nahodilý a zatěžkaný. Teprve po jeho příchodu do kapely začal zpěvák Cameron Winter, jejich hlavní skladatel, psát skladby pro dvě kytary, a věci do sebe začaly zapadat.

„Je poznat, že jsme kapelou z New Yorku“, přiznává Bassin, a sound debutu Projector mu dává za pravdu. Čekejte výlet od postpunkových pionýrských počinů Television, přes indie rock The Feelies až po několikrát míněné The Strokes. „Mám za to, že Geese jsou další evolucí newyorského zvuku,“ přisazuje dokonce Russell Crank, ředitel labelu A&R PIAS, který se o kvintet stará.

Hned úvodní Rain Dance ve svižně motorickém duchu nechává – možná víc než by bylo zdrávo – vzpomenout na partu okolo Juliana Casablancase. Naštěstí mají Geese tendenci být stále v pohybu. Singlová Low Era nebo Dance se dotýkají dance-punkových pořádků The Rapture nebo LCD Soundsystem, baladická First World Warrior zvonivým kytarovým pletencem může připomenout staré dobré Echo and the Bunnymen.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Kapela přiznává, že na výsledné podobě má zásluhu koronavirový lockdown. Pětice měla dostatek času všechny vlivy nechat usadit. Z desky tak nevystřelují vzájemně nekompatibilní chuchvalce nápadů, ale naopak vzájemně propletené nápady, které jednou skotačí popovým směrem (Projector), podruhé běží krautrockově a bez oddechu kupředu (Bottle), potřetí pak nechávají postpunkově emocionálními návaly mlátit ode zdi ke zdi (Opportunity Is Knocking).

Vybraná hudební média už začala kapelu nosit na ramenou, ta ale dolů vzkazuje, že sama neví, na jakém místě se právě nachází. „Materiál Projector jsme dali dohromady, když nám bylo sedmnáct. Teď je nám o dva roky více a máme už řadu nových písniček, které leckteré posluchače asi překvapí,“ prozrazuje Gus Green. První výstřel tedy byl částečně podle návodu, ale už v sobě nesl řadu výsostných znaků Geese. Tuším, že v případě této pětky z Brooklynu se ještě máme na co těšit!

Geese – Projector

Partisan rec./PIAS, 2021, 41:13

75 %