Geoff Tyson: Jako Vagina Guitars nepotřebuješ marketing

Vždycky je fajn, když si můžete povídat s někým, kdo byl na turné třeba s QOTSA nebo White Zombie a na kytaru se naučil u Joe Satrianiho. Jak ale Geoff Tyson říká: "Satriani tenkrát nebyl ten Joe Satriani. Byl to prostě chlapík, který učil a prodával kytary v obchodě. Byla to fajn doba. Šel jsi v Berkeley na Den díkůvzdání do baru a úplně opilí Primus tam hráli na nástroje místního jazzového tria." Pokud vás zajímá, na co při koncertech nebo ve studiu hraje Geoff, přečtěte si následující rozhovor.

Patříš mezi ty kytaristy, kteří si důsledně hlídají svůj tón?
Vlastně to mám spíš naopak, protože píšu hodně různé muziky a part, na kterém právě pracuju, bývá konkrétním tónem ovlivněný. Samotné nastavování zvuku neberu jako součást kreativního procesu. Je spousta producentů, kteří ve studiu deset hodin nastavují mikrofony, zatímco ty jenom sedíš a čekáš. Proto, když nahrávám doma, vystačím si třeba s pluginem Sansamp PSA-1. Je jednoduchý, osm knobů, ale vykouzlíš na něm všechno od super čistého tónu až po hodně agresivní zkreslení. Kytaru zapojíš přímo do počítače a všechno nastavíš za pět minut.

Takže nejsi jeden z těch kytaristů, pro které je digitální modeling tabu a nedají dopustit na lampy?

Klidně bych modeling používal více i naživo, musel bych ale vytvořit nějaký hybridní systém. Na koncertech hodně používám aparáty Vox a Messa Boogie, mám rád oba, každý z nich si rozumí s určitou skladbou a bylo by fajn mít možnost mezi nimi přepínat a zároveň s sebou nevozit dvě stě kilo beden. Zkoušel jsem třeba rackový Pod od Line6, ale zatím to pro mě nebyla ta pravá cesta.

A co nějaké jiné simulace?

Když jsem byl na turné s Duran Duran, používal jsem Palmer speaker simulator, do kterého zapojíš normální zesilovač, signál se analogově transformuje na nižší úroveň a místo do reproduktorů ho můžeš poslat přímo do monitorů a PA. Jasně, že s heavy metalem, kde potřebuješ cítit bedny na stagi, by to asi úplně nefungovalo, ale pro takovouhle kapelu je to skvělé. Každý večer stejný zvuk, zapojíš a jedeš.

Prozraď nám něco o svých aparátech.

Mám docela různorodou sbírku – Mesa Boogie Rectifier, staré Peavey Eddie van Halen, Fender Super Sonic, úžasný dvoukanál. Rectifier je fakt agresivní, ale potřebuješ kabinet 4x12, který se fakt blbě vozí v tramvaji…

Mám i pár starých věcí, ty ale na koncerty neberu. Třeba 1964 Ampeg Reverberocket pro super perfektní čistý tón, ve studiu před něj postavíš mikrofon a nic tě nezastaví. Mám i novější padesátiwattovou verzi, která je skvělá pro rytmickou kytaru, ale koncerty neutáhne.
Moje oblíbená rarita je kopie, kterou vyráběl chlapík z mého rodného města. V podstatě se snažil totálně vykrást koncept Marshallu, ale nakonec toho musel kvůli žalobě nechat. Vtip je v tom, že ten aparát jako Marshall vůbec nezní, protože použil levné součástky. I když ho úplně vytáhneš, zvuk je pořád úplně průrazně čistý. Jeden pořád mám, ale na koncert s ním nemůžu, protože by se nejspíš rozsypal.

Viděl jsem tě hrát i na stříbrnou kytaru. To je Duesenberg?

Jo, Duesenberg Starplayer. Viděl jsem jí kdysi na NAMM v L.A. a líbila se mi, protože byla třpytivá, což bylo něco. Vyzkoušel jsem jí, hrál jsem tenkrát v kapele Stimulator, měli jsme smlouvu u Universalu, takže jsem se cítil důležitě. Majiteli firmy jsem jako dalších tisíc hudebníků na NAMMu, co chtějí něco zadarmo, nechal CD. Když jel druhý den domů autem s Michaelem Stipem z R.E.M. tak si ty cédéčka pouštěli a většinu z nich rovnou vyhazovali oknem ven. To moje se jim ale líbilo, takže jsem jako endorsement dostal tuhle kytaru. Má opravdu hutnej zvuk. Když dělám ve studiu jako producent, většina lidí se tam objeví s Les Paulem a Marshallem. Vždycky je nechám vyzkoušet i tuhle kytaru a většinou pak natočí celé album na ní.

Ale je to asi dost specifická kytara, ne?
Zní monstrózně, fakt nevím, jak to udělali, ale při hraní se s ní musíš trochu porvat. Má široký krk, struny daleko od sebe a já na kytaru začínal v osmdesátých a devadesátých letech, kdy bylo hraní hlavně o rychlosti. Jednou jsem si poslechl pár věcí, co jsem s ní natočil a říkal jsem si, že můžu jít ještě dál. Ve studiu jí pořád používám, ale naživo většinou hraju na Ibanez S, která má rychlý krk a navíc je lehká.

Co dalšího máš ještě ve sbírce?

Ještě třeba DeArmond od Guildu, tu používám jako slide kytaru, ladím jí celou ve Fis, starou akustiku od Yamahy, kterou mám v sopránovém ladění, starého mexického Telecastra, akustický Martin, ale teď se hodně těším na jednu novou – je od firmy Vagina Guitars – možná jsi o ní slyšel po letošním NAMMu.

Viděl jsem na internetu fotky té jejich dodávky. Tušíš, proč se tak jmenují?

Jejich výrobce znám přes dvacet let a prostě myslel, že to bude legrace. Marketing se mu teď dělá sám, vlastně byl trochu vyděšený z toho, kolik mu na stole přistálo objednávek. Všechno to jsou barytonky, ale jsou normálně veliké, protože jen posunul struny dozadu a upravil rozložení pražců. Myslím, že pro metalisty to bude opravdu něco.

Pamatuješ si na svoji první kytaru?

Byl to Gibson 335-S, vypadala podobně jako ES 335, ale byla menší a s plným tělem. Tenkrát byla levná, otec nechtěl kupovat nic dražšího, kdybych u hraní náhodou nevydržel. Když jsme jí kupovali, stála 135 dolarů, později jsem jí prodal. Když jsem byl po letech v jednom hudebním obchodě v Kalifornii, měli jí tam na zdi a prodávali jí jako vintage klasiku za 1800 dolarů. Jednou mi upadla a měla v těle rýhu, tak jsem se podíval blíž a zjistil, že je to ta moje.

Kytarista, skladatel, producent a zvukař Geoff Tyson je jeden z žáků Joe Satrianiho. Původně rodák z Kalifornie, posledních pět let střídavě žije a působí i v Praze. Prošel kapelami T-Ride, Snake River Conspiracy, Stimulator, momentálně hraje s kapelou The Geoff Tyson Band.