Gerry Leonard (David Bowie, Suzanne Vega): Smích je nejlepší způsob, jak prožít turné

Gerry Leonard se narodil 26. února 1962 v irské metropoli Dublinu, kde také strávil první roky života a sbíral první muzikantské zkušenosti.

Co tě přivedlo k hudbě?

Měl jsem dost štěstí, k hudbě jsem se dostal ve velmi raném věku. Když mi bylo sedm nebo osm let, začal jsem se učit na piáno, a v deseti letech jsem začal hrát na kytaru. Rodiče mi dali klasickou kytaru, na kterou jsem hrál pár let. Až pak jsem se dostal ke své první elektrické kytaře – postavil jsem si ji sám. V té době jsem potkal další lidi, kteří se taky zajímali o muziku a o tehdejší kapely, a založili jsme vlastní kapelu. A bylo to.

Kdo tě inspiroval k vytváření vlastní muziky?

Poslouchali jsme všechna ta velká a populární hudební jména v rádiu nebo na vinylech. The Beatles, Led Zeppelin... ti pro mě byli velkou inspirací. Pak přišel glam rock – Gary Glitter, Steve Harley and the Cockney Rebels a samozřejmě David Bowie. A tím se změnilo všechno!

Když už jsme u Bowieho, jak vypadala vaše tvůrčí spolupráce během šňůry A Reality Tour?

Pro show A Reality Tour mě oslovili mě na post hudebního režiséra. Byl to zřejmě nejdůležitější milník v mé kariéře. Byl jsem prostě v šoku, když mi tenhle úkol přidělili. S podobným druhem práce jsem neměl žádné zkušenosti a pamatuju si, jak mi každý říkal, co mám dělat, ale zároveň ode mě všichni očekávali rozhodování a zpětnou vazbu. Bylo to hektické, ale zároveň taky úžasné. Bowie byl velmi charismatický člověk, intenzivní a interagující – a musím říct, že byl taky ohromně vtipný.

V roce 2013 jsi v show April Fool's Day Joke oznámil, že David Bowie má reprezentovat Německo v aktuálním ročníku Eurovision Song Contest... Když tedy zmiňujeme humor a způsob, jakým si pohráváš se svou stage personou, zdá se, že smysl pro humor prostupuje celou tvojí osobností. Jak bys popsal vztah mezi hudbou a humorem?

Během turné s Bowiem jsme se dost smáli a vtipkovali... někdy jsme se fakt úplně chechtali. Mám zato, že by se muzikant – nebo člověk obecně – neměl nikdy brát moc vážně. Legrace je důležitá, a když hraješ nebo skládáš, je smích naprostý základ, zvlášť během turné. Jsi na dlouhou dobu daleko od domova, stane se spousta nepředvídatelných událostí, a čelíš spoustě problémů a nepříjemných situací. Smích je nejlepší způsob, jak prožít turné – a také jak žít v míru s ostatními muzikanty, kteří tam jsou s tebou.

Jak vypadá tvůj tvůrčí proces? A jak bys sám popsal hudbu, kterou tvoříš?

Obvykle začínám skládat s kytarou. Zapojit kytaru do bedny a začít hrát, to je pro mě výchozí tvůrčí bod. Taky mám pedalboard s nějakými efekty: distortion, chorus, overdrive... to jsou moje základy. Pak používám další gear jako reverb nebo looper, což mi pomáhá vytvářet konkrétní barvy zvuku – někdy trochu podezřelé, až jakoby „průsvitné“ (odtud pseudonym „Spookyghost“, pozn. aut.). Poslední dobou používám na vytváření efektů a modifikaci smyček samplovací software. Rád vytvářím různé zvuky a pak je skládám dohromady, někdy improvizuju na už existující části hudby. Když komponuju hudební krajinu (landscape music), je to velmi fascinující proces.

Rád kreativně experimentuješ s hudebními krajinami. Muselo být zajímavé tenhle přístup aplikovat na projekt Poetica – nápad, který se zrodil letos ze spolupráce básnířky Rachel Sage cellisty Dave Eggara, kteří kombinují mluvené slovo a ambientní hudbu. Jak tahle spolupráce vznikla?

Seznámil jsem se s Rachel Sage, která mi poslala hudební samply, se kterými jsem pak pracoval. Byl to kompletně distanční projekt; vyměňovali jsme si na dálku jednotlivé materiály a smyčky. Pro mě to bylo zajímavé; narozdíl od jiných hudebních projektů, kde jsem musel následovat zadání nebo dodržovat standardní písňovou formu, tady jsem mohl více improvizovat a experimentovat. Měl jsem možnost tvořit hudební krajinu, kde zvuk tvoří pozadí přednášených básní, téměř jako soundtrack. Tento typ tvorby je fascinující, protože otevírá prostor k objevování.

S jakými dalšími umělci bys rád spolupracoval?

Jsem hodně fascinován tím, co dělají Bon Iver. A také si hodně přeju spolupracovat s Kate Bush. Nevím, jestli budu tuhle šanci někdy v budoucnu mít.

Musí to být výzva, pracovat s dalšími umělci v naší současné situaci. Své EP Viral Times, které loni vyšlo ve dvou částech, jsi sám popsal jako „kytarové kompozice k ukonejšení našich duší v těchto turbulentních časech“. Tenhle velký okamžik změny, kterým právě procházíme, pravděpodobně způsobí také změny v hudbě. Jaký vliv měl na tvůj hudební proces?

Doba, ve které právě žijeme, je rozhodně zneklidňující. V začátcích pandemie nikdo netušil, co má dělat, jaké kroky a preventivní opatření podniknout. Já už jsem si teď ustálil určitou rutinu: vstanu, zamedituji si, jdu si zaběhat – a tato ranní cvičení mi obvykle dají dost fyzické a mentální energie, abych udržel krok po zbytek dne. Myslím, že tyto časy k nám přišly proto, abychom přehodnotili a přetřídili věci a reflektovali na to, co se ve světě děje. A myslím, že jsou tyto pocity vyjádřeny i v mé desce. Slovo „virální“ v názvu nicméně neodkazuje jenom k současné covidové situaci, ale měl jsem na mysli také přeměnu společnosti a lidských zvyků. Sociální sítě a digitální éra obecně znamenají obrovský zvrat. Neřekl bych, že je to špatné, ale je to radikálně odlišné.

Máš nějaké zprávy o nových počinech projektu Spookyghost? Je to pořád v procesu?

V tuhle chvíli pracuji na dvou dalších dílech EP Viral Times, také se začíná rozjíždět debata okolo nového alba Suzanne Vega. Spookyho nová deska je pořád v procesu výroby, ale ještě nevím, kdy spatří světlo světa.

Jaké to je, stát zase na pódiu během živé show?

Je to skvělé! Jsem právě na turné se Suzanne Vega a na příští rok plánuji evropské turné. Do té doby by už situace měla být lepší, takže s turné počítám.