Gibson LP Studio 2019 Tangerine Burst: mandarinka se spoustou šťávy

Letošní sérii Fender Performer už jsem si proklepl a zanechala velký dobrý dojem. Teď je na tahu odvěký rival Gibson s odlehčeným Les Paulem Studio Tangerine Burst. Můžete se spolehnout, že od Gibsona jste takhle šťavnatou mandarinku ještě nežrali.

Především se oproti klasickým elpíčkům tolik nepronese. Mahagonové tělo s javorovým topem totiž odlehčují rezonanční dutiny. Z výsledného zvuku je proto velmi lahodný kompromis mezi suchým esgéčkem a tučným Les Paulem. Za mě maximální spokojenost. Přede hezky.

U vytržení jsem byl i z dvanácti palců rádiusu, hodně úzké menzury 629 milimetrů a hlavně krčního profilu Slim Taper. Hotový nomen omen. Gibson očividně chce znovu obsadit teritoria, která si mezi sebou v 80. letech rozdělili ESP, Ibanez a Jackson. Podle mě se mu to může povést. Je to kytara jako stvořená pro tapping. Navíc se obejde bez hi-gain steroidů. Než ale pootočíte kolíky o dva a více tóny dolů – určitě abyste se přesvědčili, že ladění je skutečně tak stabilní, jak je – a ten zvuk zprzníte brutálním zkreslením, poslechněte si ho jen jemně zkreslený. Je jednoduše nádherný. Taky v něm slyšíte ozvěnu „Kašmíru“ od Led Zeppelin a vůbec celé Indií políbené sedmdesátky?

Další přednost, kryogenní ošetření pražců, oceníte až po několika letech od první seance ve zkušební kabince. Výrazně totiž zpomaluje jejich nevyhnutelnou degradaci. Podle tvrzení výrobce až čtyřikrát a očividně si za tím stojí. Pražce vsazené do palisandrového hmatníku jsou totiž poměrně nízké. Tak na úrovni těch nejstarších kousků od Fendera.

Zkrátka nenechte se zmást jejím tuctovým zjevem. Je v ní víc, než se zdá. Novinka Les Paul Studio 2019 Tangerine Burst těží z přebohaté minulosti značky, velmi chytře inovuje a nechává proto lehce zapomenout na všechny zahanbující Gibsonovy karamboly z posledních let. Takhle nějak si představuju odražení se ode dna.