Přejít k hlavnímu obsahu
Foto © Olga Staňková
Foto © Olga Staňková
Anna Mašátová -

Gill Landry: Hudební ceny nejsou důležité

Multiinstrumentalista, tramp, fotograf, malíř. Gill Landry, dvaačtyřicetiletý rodák z Lousiany, je držitelem Grammy za desku Remedy, kterou natočil s kapelou Old Crow Medicine Show. Z úspěšné formace se rozhodl odejít, natočil vlastní album pojmenované svým jménem a vydal se na cesty. V Čechách se představil sólo na jaře minulého roku a lze jen doufat, že na tuzemská pódia zamíří znovu i s připravovanou deskou.

Kytaru už jsi prý držel v pěti letech...
Ano, dali mi ji prarodiče.

Ještě ji máš? Co to bylo za nástroj?
Nemám. Jen levnej krám, který sehnali v hudebninách mého rodného města.

Pocházíš z Lousiany, z cajunské rodiny. Cajunové jsou proslaveni svou pohostinností, skvělým jídlem a večírky s hudbou. Sarah Savoy mi jednou řekla, že půlka cajun textů je o umírání a druhá o chlastání. Jak to vidíš ty?
Myslím, že je to přesné. Nemluvím cajun francouzštinou, ale překlady jsou opravdu o umírání, pití, vězení a zlomeném srdci. Když o tom tak přemýšlím, jen několik písní je veselých, třeba ty k oslavě Popeleční středy – Mardi Gras.

Zato tvé písně jsou hlavně o lásce.
Ano, i když nejen o ní...

Považuješ lásku za nosné téma, nebo se zkrátka prolíná životem, a tak se dostane i do tvých písní?
Spíše to druhé. Navíc je to zábavnější téma než třeba politika. Znám sám sebe velmi dobře, ale pak se poflakuješ s dalšími lidmi, navazuješ vztahy, je v tom spousta záhad, mnoho věcí k objevování, začneš si vytvářet příběhy. Protože ti kromě vztahu a práce zbývá jen rodina, šílenosti světa a to je vše. Sakra. Jakže byla otázka?

Jestli je pro tebe láska velkým tématem...
Hodně o tom přemýšlím. Nemyslím si však, že je to úplně nejdůležitější téma na světě.

Opravdu? Já bych řekla, že je.
Vážně? To se mi líbí, to beru.

Ostatně jaké větší téma by sis tedy představoval?
Pravda, nevím. Možná ne úplně jen lásku mezi mužem a ženou. Podívej se na politický klima, jak věci běží, láme mi to srdce. Dost sraček se mi přihodilo osobně, to je v jistém období života důležité. Není vše jen o tom, že se lidé zamilují, to téma je relativní.


Vybavíš si nejsmutnější píseň, co jsi kdy slyšel?
Hmm... Je jedna píseň, která se jmenuje Husbands & Wives od Rogera Millera, ta vás rozdrtí, strašně smutná. A pak Je m'voyais déjà Charlese Aznavoura, to je kurevsky smutná píseň. Víš, měl jsem skvělého kamaráda v New Orleans, který se upil a ufetoval k smrti kvůli svým nočním můrám a problémům. Když jsem slyšel tu píseň, říkal jsem si, páni, přesně toto dokonale a bolestně vystihuje. Takových písní je hodně. Také záleží, jaký smutek máš na mysli, je mnoho stupňů. Vzpomenu ještě píseň Little Girl and the Dreadful Snake od Billyho Munroea. Dívku kousne jedovatý had, ona pláče pro svého otce, je to stará country věc, také dost truchlivá. Nebo California Gurls Katy Perry. Ale ta je smutná jiným způsobem. Přímo tragické, že se stala tak populární.

O své cesty se díky fotografiím dělíš často se svými fanoušky. A také maluješ. Jak ses k těmto koníčků dostal?
Myslím, že než jsem poprvé přijel do Evropy, Francie, roku 2001, koupil jsem si ve frcu foťák na film. Tak jsem začal. Moc jsem nad tím nebádal, až později jsem se začal více zajímat, vycházely mi docela dobré snímky. Umění jsem studoval, ne však fotografii, měl jsem jen pár fotografických knížek. Začal jsem rozmýšlet, jak zachytit fotografií určitou náladu místa, a také jsem mohl lépe vyplnit čas během chození po městě před koncertem. Něco jako mise, příjemnější, než se jen jít najíst a koukat kolem. Prostě mě baví dělat to, v čem jsem příšerný (smích). Jsem hrozný malíř, nikdo by si to nekoupil a sám bych se i styděl to komukoliv ukázat, ale relaxuji u toho. A tak to dělám.

Je nějaká další umělecká disciplína, kterou toužíš ovládnout? Nebo oblíbený umělec?
Množství. Sakra, teď nevím. Je jich tolik, abych vybral jen jednoho. Třeba, šel jsem do Muzea Alfonse Muchy. Kéž bych byl schopný něčeho takového! Nikdy nebudu, neumím tak skvěle kreslit. Kromě vizuálního umění by byla pěkná třeba architektura.

Obdivuješ nějakou konkrétní?
Líbí se mi skandinávská architektura a interiérový design, mám rád jednoduchost. Každý má doma tuny kravin, jenže na severu vejdete a dýchá to, nežijete zahrabaní jako krysy. Tak bych to rád zavedl i u sebe, protože můj příbytek je binec. To by bylo pěkný. Je skvělý si kupovat věci, jenže po chvíli zjistíte, že to začíná přerůstat přes hlavu a snažíte se všeho zbavit. Během cestování si kupuji maličkosti, třeba kapesní popelník v Lüneburgu, nebo plastového indiána v Drážďanech, v Praze jsem si koupil pohledy, rád je posílám. Jinak je docela frustrující být turistou a zároveň turisty tak nesnášet (smích). Tím, že jsem neustálým turistou, už se jím ani necítím, je to součástí mé práce. Už se snad ani jako turista nechovám, nicméně pořád nemluvím daným jazykem té oné země a nevím, kam mě nohy nesou, takže se pravděpodobně ptám stejně stupidně jako všichni ostatní. A v angličtině. Alespoň hodně fotím.


Dříve jsi také hrával na ulicích, co ty a busking, stále ho provozuješ?
Ne, ale uvažoval jsem o tom, že v létě začnu. Busking spotřebuje množství energie. Hodně jsem vystupoval na ulicích New Orleans, což bylo super. Navíc tam si vyděláte víc na ulici než na regulérním koncertě. Pořád uvažuju, že se k tomu vrátím, nevím, jak bude vypadat příští turné. Cestuji sám, možná vezmu kytaru a vydělám si něco navíc, uvidíme. Bylo to velmi svobodné.

Co tvé nástroje, máš nějaké oblíbené kousky?
Ani ne, vlastně všechny jsou mé oblíbené. Všechny milované kytary jsem si pořídil, takže mám pěknýho Telecastera, LesPaula, mám nějaké Gibsony, také Martin Classic. Každá kytara je trochu jiná, svá, proto je miluju všechny. Tíhnu asi více k akustickým, k rytmickému hraní. Samozřejmě, že můžete být rytmičtí na elektrickou kytaru, ale to může znít dost odporně. Pak mám pedal steel kytaru, se kterou zpívám, když s někým hraju, to je asi můj nejoblíbenější kousek. A je to zábava. Ten zvuk je krásný, zapojuješ celé tělo, je to jako... jako hrát na pedal steel kytaru! Tomu se nic nevyrovná (smích). Možná hraní na varhany…

Na svém albu máš duet s Laurou Marling s názvem Take this Body. Tys jí před natáčením posílal dvě písně, aby si mohla vybrat. Zdůvodnila někdy svou volbu?
Ne, vlastně jsem se jí nikdy neptal. I když ta druhá píseň je vlastně této dost podobná, jednalo se o Waiting For Your Love ze stejného alba, jsou to tři dlouhé sloky s refrénem. Laura dělala především harmonie, jsem rád, že se na tom podílela, hodně písni přidala.

Jak vnímáš rozdíl mezi hraním v kapele Old Crow Medicine show a sólovým?
Je to zcela odlišné. Old Crow Medicine Show se pro mě dostali do bodu, kdy se to podobalo práci na plný úvazek. Hezké, ale stále spíše práce. Teď jsem sám svým pánem, vybírám si písně, mám sice desetkrát víc starostí, jenže to stojí za úsilí. Když už si připadáš jen jako sideman a nic víc, tě to přestane uspokojovat. Také jsem psal svou vlastní desku, nedalo se to stíhat dohromady. Být v kapele má jistě své výhody, nemusíš tolik přemýšlet, někdo jiný to vede, ty jen nasedneš do busu, odehraješ si hodinu a půl a hotovo. Když jsi sám, vypadá to dost jinak.


Získal jsi Grammy, jsou pro tebe ocenění důležitá?
Osobně je vůbec nepovažuji za důležité.

Ale z Grammy jsi, předpokládám, radost měl?
Ano, je to dobré uznání tvé práce. Nejsem snob nebo tak něco, jen prostě v hudbě nemám rád soutěžení, myslím si, že to není fér, nedává to smysl a jen to jen způsob, jak prodat více desek. Něco jako středoškolská volba královny krásy. Nemyslím si, že by ceny přitáhly pozornost k muzice mimo hlavní proud. Dokonce si ani nemyslím, že Remedy, za kterou jsme dostali Grammy, byla naše nejlepší. Bez urážky, kluci. Navíc jsme vyhráli v kategorii folku, kde byly živoucí legendy, i to bylo podivné. Ale jasně, kdyby mi za mou práci chtěli nějakou cenu dát, tak ji beru, protože si lidé myslí, že je to důležité. Já si to prostě nemyslím... je to špatný?

Ani v nejmenším.
Když jsem byl poprvé byl předávání Grammy, zrovna jsme jeli turné s Mumford & Sons, kteří přijeli do města a měli odehrát koncert s Bobem Dylanem. Tak jsem říkal, šmarjá, toho bych hrozně rád poznal. Nabídli mi tedy, ať jedu s nimi do Los Angeles. Mumford & Sons byli v kategorii best Rock Song proti Neilu Youngovi. Samozřejmě vyhrál, ale když to vyhlašovali, zmínili se, že je to první Youngova Grammy. To jsem si říkal – si kurva děláte srandu? Leonard Cohen dokonce nezískal jedinou, kromě té za celoživotní přínos. A Dylan Grammy dlouho nedostal... Když začala Nirvana, nikdo v hudebním průmyslu její úspěch nepředpovídal, stalo se to ve vteřině.
Na Grammy jsem byl třikrát, byla to zábava, vzrušující, ale nevím, zda je nějak hodnotná. Navíc jsem slyšel, že Grammy bylo před padesáti lety vytvořeno právě v únoru, neboť to byl měsíc, ve kterém se desky nejméně prodávaly. Takže byl ceremoniál uměle vytvořen, aby se podpořil prodej. Což dává i smysl, všechno v byznyse je o penězích. S ohledem na tohle je to super, samozřejmě jsem rád, když si lidé desky kupují. A pak takovému ocenění rozumím. Ale říkat o něčem, že je tohle nebo tamto nejlepší, to je hrozně subjektivní. Mnoha lidem to pomůže v kariéře, jen to nejsou zrovna umělci, kteří by mě zajímali. Tak možná proto to hodnotím odlišně, mluvím tedy sám za sebe. Kdybych měl vlastní cenu Grammy, nikdo by se na to nedíval, protože bych nominoval podivnosti. Hele, neznělo to celé moc nevychovaně a drze?

Vůbec ne.
Já nad tím prostě moc nepřemýšlím. Když jsme byli nominováni, bylo to cool. Jistě, je hezké být v místnosti plné lidí, kteří jsou tvými hrdiny. U některých jsem si ani nebyl jistý, že doopravdy existují (smích). Třeba Brian Wilson! Cosi neodolatelného na tom je. Ještě pořád žijeme v době, kdy spousta hudebních velikánů žije, jenže co až tu nebude žádný z nich? Miluju písničkáře. Co pak, až nebude Bob Dylan, Tom Waits, Neil Young, Randy Newman, Paul Simon... V dnešní době už takové osobnosti, které zanechají odkaz nejsou. Možná Jack White? Nejsem jeho fanoušek, snad bude právě on takovým? Možná pro někoho, ale je nepravděpodobné, že celosvětově. Z těch velkých je nejmladší Bruce Sprinsgteen. Přemýšlím, jestli to vnímání neovlivňuje dost internet, rozšiřuje perspektivu. Dříve jsi měl zkrátka několik kanálů, na kterých jelo to samé, dnes je výběr pestřejší.


Co ty a sociální média, sebepropagace? Docela sociální sítě využíváš, co je pro tebe nejdůležitější? Že můžeš být svým fanoušků blíže?
Líbí se mi, že mohu sdílet třeba fotografie, instagram je v tom skvělý, fanoušci s tebou tak nějak cestují. Nerad píšu výkřiky. Fotografie a video dělají sociální média zábavnější. Nejsem děvka, co lidem píše – hej, jsem ve městě, přijďte na můj koncert! Nechci vypadat zoufale, rád bych také něco dával. Nevím, zda jsem tedy v té komunikaci dobrý, ale dělám to. Je to ta nejlepší věc, co po vydavatelství mám.

Ty jsi teď u labelu, ale byl jsi někdy zcela na volné noze, bez záštity?
U jedné desky ano. Ale teď jsem u ATO spokojený a jsem za jejich pomoc rád. Kdybych náhodou zjistil, že by se mé budoucí desky prodaly tuny, pak bych o sebevydávání opět přemýšlel. Možná, že to tak u další desky dopadne, stejně si pak musíš najmout někoho na promo, protože labely nemají zcela nejlepší lidi. S vydavatelstvím je to tak trochu jako s kreditkou, co utratíš, vrátíš zpět. Můj smysl pro byznys je ale tragický. Přijdu do vydavatelství, nabídnu jim desku, dají mi peníze, které pokryjí vznik, někdy i něco málo navíc, poté zaplatí kampaň, produkci apod. A z každé desky co prodám mají peníze. Já třeba dávám deset dolarů za desku zpět. Cítím sice, že CD jdou do háje a je mi blbý je prodávat dráž, než za deset dolarů, ale prostě musím. Díky vydavatelství získáš také jistou kredibilitu. Ačkoliv si nemyslím, že bych se cítil méně umělcem, kdybych nebyl u labelu. Moc mluvím, snad to dává smysl. Nevypadám jako blázen?

Ne. Připadáš si tak?
Já už ani nevím. Určitě stejně bláznivý jako kdokoliv jiný. Jen doufám, že nikoho neurážím. Možná kdybys mi řekla, abych na tato témata napsal esej, bude to lepší, více bych nad tím přemýšlel.

Cítíš se teď svobodněji, když jsi sólo?
Rozhodně ano. Jako když vypustíš ptáka z okovů a vylétne k nebi, vážně. Měl jsem dříve přesný plán, musel ho dodržovat, nemohl jsem se přizpůsobit. Teď jsem jeden den v Budapešti, další ve Vídni, poté v Dublinu. Miluju co dělám. I když mám bídnou noc, pořád je pro můj osobní pocit lepší, než když jsem míval s kapelou průměrně dobré hraní. Těšení se na koncert je hlubší. Také se učím, lépe prožívám den. Lepší být na cestě než doma. Nemám na stálost disciplínu.

Nikdy se ti nestýská po domově?
Už jsem tomu odvykl. Turné má jistou strukturu a já už vím, jak se v ní pohybovat, aby byla sranda. Myslím, že svoboda je hlavně stav mysli. Já jí dosáhl díky tomu, že si opravdu užívám to co dělám.

www.gilllandrymusic.com

Foto © Olga Staňková

Tagy Gill Landry

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

anna
Hudební publicistka, manažerka a historička umění. Je editorkou pořadu ArtCafé Českého rozhlasu Vltava a zástupkyní šéfredaktora kulturního magazínu Uni, její články kromě Frontmana naleznete také v Harmonii, Full Moonu, Sparku, Lidových novinách aj. Působila na pozici Head of…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY