Glen Matlock & Earl Slick: Na pódiu nepřemýšlíš o tom, jestli jsi vyvenčil psa nebo vynesl odpadky

 

 

Glen Matlock: Ne. (smích) Všechny písně jsem napsal a vlastně i dokončil minulý rok. Před zimou jsme v New Yorku natočili nové album, přes vánoce jsem pak dodělával zpěv. V současnosti se deska míchá v New Yorku, ale chci si k tomu ještě s chlapíkem, co má na starosti mix, sednout. Momentálně to ale není možné, takže nevím, kdy to dokončím. Každopádně nemám žádný daný deadline. Hodně jsem loni taky koncertoval, a to doslova všude. Byl jsem v Japonsku, Korei nebo dokonce v Palestině. Kdybych to věděl, co se bude dít, tak bych si to nahrávání a skládání nechal na teď, ale netušil jsem to. Neměl jsem tenkrát věšteckou kouli.

 

 

 

Earl Slick: Ano, máš. Takhle přesně to bylo.

 

 

GM: Hmm, pravděpodobně to bylo, když jsem viděl Small Faces v pořadu Ready Steady Go, což byla slavná a dle mě nejlepší hudební show vůbec. 

 

 

ES: Abych pravdu řekl, tenkrát jsem jim nijak velkou pozornost nevěnoval. Vlastně, důvodem, proč jsem se k nim chtěl tolik přidat a absolvovat s nimi turné, byl David Johansen. Znal jsem jeho bluesové věci i to, co dělal pod pseudonymem Buster Pointdexter. Oba pocházíme ze stejné oblasti v New Yorku, ale neměli jsme nikdy možnost spolu pracovat, proto jsem to taky vzal. Řeknu ti, že David je jeden z nejlepších frontmanů, se kterými jsem kdy mohl pracovat. Je skvělý, bez ohledu na to, co zrovna dělá. 

 

 

 

ES: Nebyl jsem žádný jeho fanda. Měl jsem doma jeho jedinou desku a když jsem ten kšeft dostal, musel jsem jít si sehnat zbytek těch alb a zjistit, o co vlastně jde. Já poslouchal blues, Rolling Stones, Chucka Berryho, Howlin´ Wolfa a další podobné záležitosti. Bylo mi ale jedenadvacet a tohle byla příležitost, kterou si nemohl odmítnout. Jakmile jsem se ale do jeho hudby zaposlouchal, tak se mi zalíbila.

 

 

ES: Ani ne, ale rozhodně lze v našich stylech najít určité podobnosti. Mick nikdy moc nemluvil o tom, co ho v hraní ovlivnilo, ale z jeho hry to můžeš slyšet, je to všechen ten blues a rock & roll 50. let, který měl vliv na nás všechny. 

GM: Vím, že byl fanouškem Roye Buchanana, protože mi to říkal.

 

 

GM: Byla to sranda. Došlo k tomu vlastně náhodně. Seděli jsme v kanceláři s manažery a zvažovali, kdo by nám mohl produkovat album. A Peter, jeden z našich manažerů tam zrovna nebyl, když v tom mu zazvonil telefon. A tak jsem to zvedl a na druhé straně se někdo shání po Peterovi: „Kdo je tam? Peter tady teď není,“ povídám, načež se ozvalo: „Tady Michael.“ Měl takový severský akcent, tak se ho ptám: „Mick Ronson?“ Potvrdil, že ano a naopak se ptá s kým mluví on. „Tady Glen,“ povídám. „Glen Matlock?“ ptá se. Divil jsem se, že ví kdo jsem, ale vysvětlil mi, že mu o mě Peter vyprávěl. No a tak jsem mu narovinu řekl, že hledáme producenta a zeptal jsem se ho, jestli se nechce následující den zastavit. Souhlasil, vzal si s sebou na zkoušku kytaru, zahráli jsme jednu skladbu a pak jsme šli sednout do hospody, kde jsme se opili. Hodně jsme se nasmáli. Nahrávání s ním bylo skvělé. Věděl přesně, co dělá. Dodnes jsme s jeho rodinou přátelé, jsou to moc milí lidi. 

 

 

 

GM: Já taky začal na kytaře. Nejdříve jsem se naučil na akustickou kytaru. Vlastně, všechny písně, které jsem do dnešního dne napsal, jsem složil na akustickou kytaru. Neměl jsem tenkrát na výběr, bylo mi deset a dostal jsem ji na vánoce. Stále existuje! Má své soukromé místečko v museu v londýnském Hard Rock Café. Později, až mé prsty byly dostatečně velké, jsem se na ni něco naučil a to málo používám dodnes, i když moc dobrý nejsem.

ES: Proto jsi přešel na čtyři struny, protože je to jednodušší. (smích)

GM: Není to jednodušší, je to jiné.

ES: No, jestli se ptáš mě, proč jsem si vybral zrovna kytaru, tak proto, že na kytaristy holky pod pódiem nejvíce ječely. (smích) „Jo, tak to je ono,“ pomyslel jsem si. Jsem samouk. Byl jsem snad na dvou hodinách, ale ty moc dobře neproběhly, protože to pro mne bylo jako kdybych musel sedět ve škole. Musel si jet podle not a nebyla to prostě zábava. Já se naučil hrát tím, že jsem to odposlouchával z desek. 

 

 

ES: V poslední době to už moc nedělám, ale pár let nazpět jsem občas vedl masterclass pro mladé hráče, což bylo velmi dobré. Bylo pro ně užitečné získat nějakou zpětnou vazbu, k tomu, jak ke svým kytarám přistupují. Je dobré se naučit odkud to vše pochází. Když jsem viděl poprvé Rolling Stones, což je má oblíbená kapela, věděl jsem, že to odněkud mají. Zajímalo mě, kde to vzali, a tak jsem přišel na Chucka Berryho, Howlin´ Wolfa, Muddyho Waterse a Roberta Johnsona. A to mi skutečně pomohlo v tom, abych se stal kytaristou. Chci tedy naučit děcka, že svět nezačal s Eddiem Van Halenem. Musíš se kouknout trošku více dozadu. Možná, že s ním svět skončil, ale rozhodně nezačal. (smích)

 

 

GM: Preferuji menší koncerty a nejvíc vzrušující je pro mě to, když se lidi sžijou s tvou písní. Ať už je to něco, co tě napadlo před čtyřiceti minutama a je to čerstvě napsaná věc nebo je to skladba stará čtyřicet let. Když to lidi pochopí a dokáží se s tou skladbou ztotožnit, tak je to k nezaplacení. Je to pro mě jako droga, skutečně mě to pohání. To je vše, co dělám. Snažím se jim předat svou skladbu. To má co dočinění i s nástrojema, na které hraju. Občas hraju na basu. Vím, že nejsem Jaco Pastorius, ale myslím, že jsem lepší než on. (smích) Vím, kdy nehrát a kdy vydělat peníze. Více liber za méně not. Rád hraju s dobrými kytaristy. Zrovna jsem se chtěl zeptat Earla, jestli nějaké nezná. (smích) Mám rád, když můžu píseň dostat někam jinam. Když hraješ s lidma, které respektuješ jako muzikanty a ono se to posune někam, kde by tě ani nenapadlo, že by mohlo.

ES: Nejvíc vzrušující na tom je, že když si  na pódiu, tak nad ničím nepřemýšlíš. Prostě tam jsi a nemusíš si dělat starosti, jestli si zaplatil tento měsíc nájem, jestli si vynesl odpadky nebo vyvenčil psa. To tam prostě není a v tom je celá ta krása.

GM: Náš kamarád Clem Burke hraní přirovnává k běhání. Říká, že to jsou dvě činnosti, u kterých prostě nepřemýšlíš. 

 

 

 

ES: Víš, nejde zase tak úplně o pravidla, jako spíš o účelné věci. Když si dáš zvukovku, tak víš, co očekávat. Jinak nemáš tušení, jestli jsou odposlechy v pořádku a tak podobně. Nenahlížím na to jako na pravidlo, nemám totiž pravidla rád. Když si dáš zvukovku, tak se pak později, když jdeš na pódium, cítíš sebejistě a víš, že všechno bude fungovat. Nejhorší je, když se na zvukovku vykašleš, pak začneš hrát první song a všechno je divné. Špatný zvuk, odposlechy jsou naprd, tvůj aparát nefunguje. Takže, když děláš zvukovou zkoušku pokaždé, máš zaděláno na lepší show.
GM: Když jsi hrál s Bowiem, tak jste pokaždé dávali zvukovky?

ES: Jasně, zkouška byla každý den.

GM: To my s Pistols ne. Dělali jsme zvukovky jen čas od času, když se nám chtělo. Občas jsme řekli našim bedňákům, které bavilo hrát naše skladby za nás. (smích) Tohle je možné, když máš opravdu dobrý tým, kterému můžeš věřit, a to my měli. 

 

 

ES: Ach, bylo to skvělé. Hlavně jsem tak měl v kapele alespoň jednoho člověka, který mě musel poslouchat. (smích) Než jsme spolu ale vyrazili na několik šňůr, tak se mnou párkrát hrál. Ví, jak hraju a jak uvažuju, takže jsem mu ve výsledku vůbec nic říkat nemusel. Je fajn mít sebou na cestách své dítě.

 

 

ES: Způsob, jakým jsme pracovali ze začátku na albech Station To Station nebo Young Americans se během mého návratu v roce 2000 vůbec nezměnil. Měli jsme své metody, jak se nám spolu dobře pracuje, a na ty jsme nezapomněli. Opravdu jsme nezměnili zhola nic. Mám své způsoby, které při práci s určitými lidmi používám a neměním. 

 

 

ES: Ano, David chtěl Johnny I´m Only Dancing překopat a udělat její novou, totálně odlišnou verzi. Chtěl ji hodně změnit. Přišel jsem s tím kytarovým riffem a zkoušel ho napasovat do Johnnyho, ale moc to nefungovalo. Takže to nakonec skončilo jako základ pro skladbu Stay. 

 

 

 

GM: Já přijdu s celou skladbou a s tím, kde bude jaká změna. Vím ale, že Earl mé nápady svou hrou posune zase trochu někam jinam. Vždycky jsem to tak dělal. Když jsem ukazoval Pretty Vacant Steveovi Jonesovi na akustickou kytaru, tak riff i změny zůstaly stejné, ale moje kytarové schopnosti tehdy nebyly na takové úrovni, na jaké to byl schopný zahrát Steve. 

 

 

GM: Ono je to složitější hrát na baskytaru a zpívat. Zvládnu to, ale chci se víc soustředit na show. Mám rád hraní na baskytaru, ale je to lepší, když zpívá někdo jiný. Až někdo bude chtít, ať mu hraju na basu, tak to rád vezmu, ale teď chci hrát své vlastní skladby a kytara pro mě představuje dobrodružství. Možná jsem lenivý a necvičím stupnice, ale...

ES: Zpívat a hrát u toho na kytaru navíc vypadá líp. (smích)

 

 

GM: Už na úplném začátku Sex Pistols jsem hrál na Precisiona, ale ten nebyl můj, byl od Jonesyho, který ho někde štípnul. Když jsme pak podepsali smlouvu s EMI, chtěl jsem mít svou vlastní basu. Zahlídl jsem toho Rickenbackera, který vypadal cool, tak jsem si ho opatřll. Byl fajn, ale nehrál jako Precisiony, ke kterým jsem se zanedlouho vrátil. Měl jsem i Gibson EB-0, která nezněla dobře, ale vypadala pěkně a navíc se díky své kratší menzuře vlezla do kufru mého sporťáku. Jednou dokonce byla reklama v Melody Makeru, kde psali: „Kupte si tento model, na který hrál Jack Bruce, Bill Wyman a Glen Matlock.“ To bylo fajn. (smích) Mimochodem ta je taky dnes v museu. 

 

 

 

ES: Poslední dobou se hodně zase vracím k Telecasteru, protože u něho jsem i začínal.  Asi před deseti lety jsem se k němu pomalu začal znovu obracet a dopadlo to tak, že nyní ho používám snad pořád. Co se týče akustik tak preferuju Gibsona. Někdo je více na Martiny, i já mám doma více akustických kytar, ale mé oblíbené jsou Gibsony. 

 

 

ES: Jo, jasně, ta byla postavena společností DiMarzio. Byla to v podstatě kopie Stratocasteru s humbuckery, ale abych pravdu řekl, tak jsem na ni snad už dvacet let nehrál. 

 

 

ES: Prostě aparát trošku ohulím a většina zkreslení pak vychází přímo z něj. Nepoužívám zesilovače, které mají master volume, mám rád starou školu. Overdrive krabičky nepoužívám, nemám je rád. Používám Fuzz Tone, protože to je něco jiného, ale jakékoliv jiné zkreslení musí vycházet přímo z aparátu. Kdysi jsem hrál na Orange, ale nyní používám několik různých zesáků. Naživo většinou hraju na aparáty Supro. Je to hodně ve stylu starých vintage zesilovačů, což mám rád. Opravdu jednoduchý zesilovač, který mi dává smysl. 

 

 

GM: Nenávidím to. Myslím si, že čím méně propojení je mezi tvou kytarou a zesilovačem, tím méně se toho může pokazit. Mám to rád co nejjednodušší. Pokud jde o akustickou kytaru, tak to jdu vždy rovnou do odposlechu, netahám ani akustické kombo. Samozřejmě ale mám pár skvělých zesilovačů a komb, které používám, když hraju na elektrickou kytaru.