Greg Attonito (The Bouncing Souls): Když při psaní hudby moc přemýšlíš, vytratí se spontánnost

Venku máte nové album Ten Stories High, jedná se již o vaši dvanáctou desku. Je pro tebe vydání alba už jen cosi jako rutinní záležitost, nebo ten proces stále prožíváš?

Záleží na způsobu skládání a na tom, jak písně vznikají. Dělal jsem desky, kde bylo pár skladeb, ze kterých je člověk nadšený, a pak tam je hrstka písniček, které prostě musí dokončit. Když pak deska vyjde, radost už není velká. Chci se potom už věnovat jiným věcem a nechci o tom všem už ani mluvit. Proto by měl být vzrušující samotný proces vzniku.

Pokud nadšení chybí, jde spíše o muka. Jasně, oceňuji, že lidé se zajímají, ale ona se z toho stává prostě práce a člověk jen automaticky říká: „Jo, sedli jsme si společně, parta chlapů v místnosti, začali jsme zkoušet, pak jsme napsali písničky...“ Chápeš? Víš, tohle už jsem dělal milionkrát. Musíme si to zpestřit. Pokaždé se sami sebe ptáme: „Potřebuje svět další desku Bouncing Souls?“

Proto je tahle deska zajímavá, jelikož způsob, jakým jsme ji dělali, byl úplně jiný. Jsem totálně nadšený, že o desce můžu povídat a podělit se o tu zkušenost. Byli jsme v lockdownu a chtěli jsme udělat něco jiného, a tak jsme si založili stránku na platformě Patreon. Dali jsme dohromady deset lidí, kteří si s námi povídali a my z onoho chatu chtěli napsat písničku. Řekli jsme si, že ať se stane cokoliv, napíšeme z toho rozhovoru písničku a dáme jim ji v digitální verzi a jako sedmipalec. Byla to opravdu výzva – a pro nás velmi prospěšná.

Můžeš ten proces přiblížit?

Založili jsme stránku na Patreon, kde je umožněno spolupracovat přímo a osobně s fanoušky. Vytvořili jsme několik různých úrovní. Měli jsme například podcast, kde jsme my čtyři zvali hudebníky, naše přátele a prostě jsme si jen povídali. To byla jedna z úrovní – a pak tu byla nejvyšší úroveň, což bylo jen těch deset lidí. Zavázali jsme se, že každý z nich bude mít možnost půlhodinového chatu s kapelou. Každý rozhovor byl úplně jiný. Když jsme s tím začali, byli jsme trochu nervózní. Říkali jsme si, jestli to nebude trapné. Nevěděli jsme, jak to bude fungovat. A právě díky tomu to bylo zajímavé, protože jak jsem řekl, dělat vše pořád stejně není žádná výzva.

Jak ty rozhovory probíhaly?

Mluvili jsme o milionu různých věcí. Například skladba True Believer Radio. Ten kluk nám vyprávěl o době, kdy byl na vysoké škole a měl rozhlasový pořad True Believer Radio. Bum! A je to tady. Zapsal jsem si parádní název pro písničku. Říkal nám, že v té době si nebyl jistý sám sebou a zjistil, že když byl v rádiu, mluvil do mikrofonu a hrál písničku, kterou si zamiloval, našel ztracené sebevědomí. Skvělý námět na písničku. Snažil se být někým jiným, ale najednou zjistil, že se cítí dobře, když je sám sebou.

S každým jsme si půl hodiny povídali, druhý den se Bryan a Pete sešli osobně a zahráli si pár nápadů na kytary. Následně jsme si zavolali přes Zoom, trvalo nám to rovněž jen půl hodiny, protože každý měl na práci jiné věci. Kluci nám ukázali své nápady a my s Georgem jsme si řekli: „OK, tady je sloka, tady je refrén, intro, super.“ Nahráli si to a poslali zpět mně a Georgovi. Pár dní jsem pracoval na textu a poslal zase zpátky.

Technicky jsme se snažili mít každou písničku hotovou za dva týdny. George si dělal bicí u sebe doma. Rozhodovali jsme se bez velkého přemýšlení. Když píšeš hudbu, můžeš o věcech přemýšlet donekonečna a pak se z toho vytrácí spontánnost. V těch demáčích jsme zachytili hodně spontánnosti. Poté jsme si uvědomili, že by z toho mohla být deska. Tím jsme si zpočátku vůbec nebyli jistí.

Když jste pak byli ve studiu, napadlo vás, že vám chybí píseň, která by celé album, celý proces, měla nějakým způsobem spojit. A tak vznikla Ten Stories High, podle níž jste desku pojmenovali. Je to tak?

Ano. Písně jsme nejdřív poslali Willu Yipovi, našemu dobrému příteli a úžasnému producentovi. Chtěli jsme znát jeho názor. A on byl velmi pozitivní, řekl, že v tom materiálu určitě cítí potenciál pro desku. Řekli jsme si: „Will souhlasí, jdeme do toho!“ A v tu chvíli do toho vstoupil Pete, který prohlásil: „Měli bychom zkusit napsat další písničku, která bude o tom všem pojednávat.“

Jaké to bylo, zpívat příběhy někoho jiného? Nedělalo ti problém se s nimi ztotožnit?

Upřímně, mám pocit, že jsem s nimi propojený. Zamlouvá se mi to snad i víc, než kdybych se snažil mluvit o svých vlastních zkušenostech. Všichni prožíváme velmi jedinečné, individuální zkušenosti, ale když je sepíšete, jsou si dost podobné. To jsou věci, které nás všechny spojují s hudbou. Jako by sis říkal: „Slyším, co ten člověk říká. Já s tím souhlasím.“

Cítil jsem jakousi čest a vážím si toho, že se s námi lidé o své zkušenosti dělí. Chtěli jsme jim něco vrátit. „Koukejte, tady je váš příběh, který jsme tímto způsobem zaznamenali. Není to úplně přesné, ale vaše vyprávění a vaše energie nás inspirovaly.“  Víš, v tuhle chvíli už jsme z našich prožitků trochu znudění. Známe své příběhy, protože jsme si je už všechny nesčetněkrát převyprávěli, a tak byl tento jiný způsob příjemným osvěžením.

Když jsem si při přípravě na tento rozhovor pouštěl vaše desky, nemohl jsem přeslechnout, jak se tvůj hlas zlepšil. Vnímáš u sebe výraznější pokrok coby zpěvák? Je to něco, na čem jsi cíleně pracoval, nebo se to s léty a nabytými zkušenostmi prostě stalo? 

Moc děkuji. V začátcích jsem byl hodně punker. Lidé mi radili, abych zkusil nějaké lekce zpěvu. Jednu jsem si vzal a učitelka mi řekla: „Jo, máte dobrý sluch a dobrý tón.“ A já na to: „Dobře, to je všechno, co potřebuju slyšet.“ A na další lekci už jsem nešel (smích). Samozřejmě jsem si chtěl vytvořit vlastní styl, ale zároveň jsem byl v mnoha ohledech velmi omezený. Trvalo mi to mnoho let, tisíce hodin na pódiu.

A pak jednou Bryan a Pete napsali několik písní pro album How I Spent My Summer Vacation, a to ve vysokém rejstříku. Udělali několik demosnímků, já jim řekl, že zpívají dost vysoko a nevím, jestli to zvládnu. Takže to byla další výzva, takový kopec, který jsem se snažil překonat. Ale když si ono album zpětně poslechnu, rozhodně ty písničky nezpívám tak dobře jako teď. Ty písničky jsem na turné zpíval roky a roky, až poté jsem se s nimi sžil.

Lockdowny pro vás, kteří jste do té doby trávili většinu času na turné, musely být velmi zvláštní. 

Rozhodně. S manželkou jsme mnoho let přemýšleli o tom, jaké by to bylo zůstat rok doma. Nic takového jsem neudělal snad od svých šestnácti sedmnácti let. Během roku zůstávám na jednom místě třeba jen tři čtyři měsíce. Tak je tomu po celý můj dospělý život. A tak jsem věděl, že lockdown bude mít i tuto pozitivní stránku, ale zároveň jsem měl pocit, jako bych byl pevně zakotvený v tom, že musím na jeviště. Měl jsem takový zvláštní absťák, i tak by se to dalo nazvat.

Doma jsi ale měl malé dítě, i proto jsi volný čas uvítal.

Bylo mu tři a půl, což je velmi zásadní věk. Od tří do pěti let. Byl jsem s ním každý den. To bylo prostě úžasné, samozřejmě.

Ty a tvá žena děti očividně milujete. Před lety jste vydali knihu a dokonce i album pod názvem Play Date. Jak jste se k tomuto kroku dostali?

Tak nějak organicky. Moje žena je spisovatelka a hudebnice. Napsala příběh, ukázala mi ho a řekla, že by z něj mohla být dětská knížka a že bychom mohli sehnat někoho, kdo by ji nakreslil. Hledali jsme, ale nakonec Shanti řekla: „Co kdybys to zkusil ty?“ Souhlasil jsem a navrhl, že to udělám, až budu na turné. Měl jsem pro knihu asi šestatřicet výtvarných návrhů. Tak jsme ji vydali, sami. To bylo v roce 2007.

Zabookovali jsme si malé turné, na kterém jsme z knihy četli. Jezdili jsme po školách, po knihovnách. Moje žena si vzala kytaru a po každém čtení jsme pak zahráli píseň Imagination. Učitelé za námi chodili: „To je skvělé, ta knížka se nám líbí, a co cédéčko, máte?“ Tehdy jsme se rozhodli, že napíšeme pár dalších písniček. Prostě se to tak stalo. Moc jsem se těšil, až budu hrát pro děti, protože jsou opravdu upřímné publikum. Člověk musí být vážně dobrý (smích). Okamžitě poznáte, jestli je to dobré nebo ne, což je úžasné. Narodilo se nám dítě, takže jsme hraní na pár let přerušili, ale teď už je starší a začali jsme s ním dělat hudbu. Mám pár nových věcí, takže pravděpodobně příští rok vydáme s Play Date další desku nebo nějaké singly.

Vyjma bubeníka jste v Bouncing Souls všichni od počátku až doteď. Jaký je váš recept na to, aby kapela a členové vydrželi pospolu? Přeci jen společně strávený čas, nekonečná turné... Je zde spousta situací, kdy si lidé prostě můžou začít lézt na nervy nebo zjistí, že se chtějí vydat jiným směrem. Proč myslíš, že vám to společně drží dodnes? 

To je opět velmi dobrá otázka, na kterou se ale nedá jednoznačně odpovědět. Má odpověď bude jednoduchá a snad i nudná. Je to proto, že se máme rádi. Opravdu je to takhle jednoduché. Jsou tu samozřejmě i další prvky, díky kterým nám to funguje. Spojuje nás hudební chemie a energie, hodně jsme toho spolu prožili. Nikdy jsme nechtěli přijít o naše bratrství. Je velmi těžké to vysvětlit, ale souvisí to s láskou k hudbě, kterou sdílíme, a faktem, že nám na sobě navzájem záleží. A lidé to z nás cítí.

V čem vidíš největší rozdíl při skládání písní dnes a tehdy? Bylo to tenkrát více bezprostřední, spontánní, kdežto dnes nad věcmi více přemýšlíte?

Je to tak. Ten Stories High nás ale donutilo být trochu spontánní, nevybírali jsme si. Víš, zahraješ akord a zazpíváš k němu slova. „A je to! U toho zůstanu. Nebudu o tom znovu a znovu přemýšlet.“ Není moc zábavné, když se k tomu pořád vracíš a říkáš si: „Možná bych neměl hrát tenhle akord, možná bych měl zahrát tamten akord.“ Jasně, musíš zauvažovat, ale ne moc (smích). Ve dvaceti letech jsme tam prostě vše rovnou naflákali, a v tom byla ta čistota!

Co pro tebe osobně byl největší moment v kariéře The Bouncing Souls? Bylo to některé z vašich turné, natočení první desky nebo snad podepsání smlouvy s Epitaph v roce '97?

Je tu několik důležitých bodů. Například, když jsme vydali náš první sedmipalec nebo hraní na místech jako Budokan v Tokiu s My Chemical Romance. To bylo výjimečné místo. Těžko můžeme pochopit, co pro Japonce znamená hrát na takovém místě, a najednou jsme tady my, parta punkerů. Tyhle maličkosti byly zvláštní vrcholy, které se nám poštěstily

Nebo už jen to, že se nám podařilo získat slušný koncert v New Yorku. Tak moc jsme se snažili! Nemohli jsme sehnat koncert, který by se nehrál ve dvě ráno v nějakém baru s pěti lidmi. Párkrát se nám to přihodilo a my si jen říkali, že marníme čas. A pak jsme potkali jednoho kluka, Johnnyho, který bookoval koncerty v New Yorku a dohodil nám dobré vystoupení! Bylo to jako zjevení. Opravdu dobrý koncert v New Yorku (smích)!

Tyhle věci mi v danou chvíli připadaly jako ty nejlepší. Myslím, že to je klíč k úspěchu Bouncing Souls. Měli jsme své krátkodobé cíle a opravdu jsme si jich vážili. Fajn, takže shrňme si nejdůležitější momenty: První sedmipalec, hraní v New Yorku, podpis smlouvy s BYO a Epitaph, první velké americké turné, velké turné v roli headlinera, turné po Evropě.

Poprvé jsem se do Evropy podíval v roce 1996 a byl jsem jako v nebi! Dostal jsem se do Evropy a to vše díky hraní hudby. Ty věci byly kolosální a pořád jsou.