Hammondovy varhany: nástroj, který změnil (nejen) rock

Když Laurens Hammond představil roku 1935 první prototyp elektromechanických varhan, určených původně jako levná alternativa k varhanám píšťalovým, rozhodně netušil, jak zásadní vliv to bude mít na dějiny (tehdy ještě neexistující) rockové, jazzové a mnohé další hudby. Máte rádi Pink Floyd? Deep Purple? Nebo třeba Carlose Santanu? Bez hammondek by byla jejich hudba o mnoho chudší.

Fyzikálním principem vzniku zvuku se zde zabývat nebudeme – stačí vědět, že vevnitř rotují ozubená kola (čehož využíval například slavný Keith Emerson k tvorbě zajímavých efektů), které generují sínusovky a celé se to míchá takzvanými drawbars – česky táhly. Říká se tomu, jen tak mimochodem, aditivní syntéza. Podrobnosti lze samozřejmě najít na internetu. K táhlům se však ještě vrátíme – právě díky nim má totiž tento nástroj tak velkou škálu zvuků. Každý manuál má k dispozici 9 táhel s osmi polohami, jejichž nastavení lze měnit během hraní.

Basové pedály mají také svá táhla. Celkem tak lze získat 253 milionů (!) kombinací (nepočítal jsem to, ale firma Hammond to uvádí na svých stránkách). Klávesy, vyvedené v inverzní barvě, slouží k aktivaci presetů – předvoleb nastavení táhel.


Nedílnou součástí zvuku je pak pro většinu varhaníků rotující reproduktor Leslie nebo jeho kopie. Ten funguje na principu Dopplerova jevu, což však také není podstatné. Důležitější je, že zvuk je rozptýlen po celé místnosti a zní jakoby ze všech míst naráz. Rychlost rotování lze navíc měnit přepínačem – samozřejmě také během hry. Traduje se, že když si slovutný génius Marián Varga pořídil první hammondky, neměl ještě Leslie – a právě od té doby prý začal z hammondů tahat netradiční zvuky, kterými se odlišil od většiny jiných varhaníků.

Tím se také zabýval již zmíněný Keith Emerson ze skupiny Nice a později ELP, i když poněkud násilnější formou. Při svých vystoupeních zabodával do klaviatury nože, varhany nakláněl a přeskakoval, navíc zvládal hru na dvoje najednou. Dalším ze slavných varhaníků byl pak bezpochyby Jon Lord z Deep Purple, který kromě prvních, odlišně znějících desek Deep Purple, používal kytarovou aparaturu Marshall a silné přebuzení. Všichni tři výše zmínění pánové navíc často nacházeli inspiraci ve vážné hudbě – především v tvorbě J. S. Bacha. Z jazzových varhaníků pak rozhodně stojí za zmínku Jimmy Smith, Dr. Lonnie Smith nebo český Ondřej Pivec (ten už se ale jazzu bohužel nevěnuje).


Dnes je varhany Hammond poměrně těžké sehnat, neboť se již 40 let nevyrábí – cena bazarových Hammondek se v našich končinách pohybuje kolem 80 tisíc korun v závislosti na modelu. Legendární model B3 je pak ještě o mnoho dražší. Tyto nástroje navíc zabírají dost místa a potřebují pravidelný servis – přinejmenším mazání. Proto se dnes jejich zvuk imituje moderními nástroji.

Jedny z prvních varhan, které je měly napodobovat, jsou analogové Vox Continental, proslavené především díky The Doors (ale o těch zas někdy jindy). Dnešní emulace jsou samozřejmě digitální – kromě firmy Hammond-Suzuki je vyrábí také firmy Korg, Nord a mnohé další. Nějaký rejstřík, připomínající zvuk hammondek však naleznete snad v každé samohrajce, rozhodně to však nebude věrná simulace, a na úpravu zvuku k obrazu svému rovnou zapomeňte...

Já osobně jsem se do zvuku hammondů zamiloval na první poslech, a jsem přesvědčen, že si je jednoho dne pořídím. Řekl bych, že tento nástroj má stále co nabídnout i v moderní hudbě, a to i 80 let po jeho vynálezu.

Tagy: