Headbanging na sedm dob: Panzerballett a jejich „hudba pro muzikanty“
Ve středu 29. září se do Prahy po tříleté pauze přivalí německá fusion-jazz-metalová mašina Panzerballett. Rozehřívací kolo jim obstará česko-slovenské dark-fusion trio Tryptych, které letos konečně vydalo svou dlouho zrající debutovou desku Trypotheque. Obě kapely hudebně spojuje hráčská virtuozita, sofistikovaná rytmika, najazzlé a zároveň kovově úderné riffy a harmonické postupy i promyšlená práce s barvou zvuku. Pro tryptyší tvorbu je stěžejní celková flow, vnitřní nápad a vzájemná muzikantská i myšlenková souhra, jíž jejich virtuózní skills skvěle slouží, aniž by samy byly hlavním tématem. Naopak panzerballettí PR rétorika právě hráčskou i skladebnou komplikovanost jejich hudby vyzdvihuje na prvním místě a píše přímo o „hudbě pro muzikanty“. Tak si říkám, jestli jde ještě o čirou nerdovskou radost z propracovaného systému, nebo už to zavání hudebním elitářstvím.
„A teď schválně, jestli zvládnete headbanging na sedm dob,“ hecuje s oblibou na koncertech publikum Jan Zehrfeld, frontman a tvůrčí mozek Panzerballett. Někteří jedincové z tē čåsti publika, která prošla hudebním vzděláním a pozná notu osminovou od osminohé, se začnou vědoucně uculovat, případně hledat oční kontakt s dalšími „modrými, kteří už vědí“. Během hudební produkce si pak budou lámat hlavu, aby vždy správně trefili hodit řepou na první dobu v lichodobém taktu. Ti ostatní si nejspíš jen přehodí kelímek s pivem z jedné ruky do druhé a vrhnou se do kotle hlava nehlava. Kdo a komu to ve výsledku líp spočítá, bude beztak v kotelním mumraji spíš otázkou fyzické zdatnosti nežli hudebních vědomostí. Přesto Zehrfeld a jeho parta tak trochu kreslí mezi jednotlivci v publiku dělící čáru.
Vyhazovat do povětří pop-kulturní pomníky, ale zachovat jejich základy
Jan Zehrfeld coby vystudovaný jazzman a zároveň příznivec Zappy, Meshuggah nebo Animals As Leaders v autorské i coverové tvorbě pro svůj pancéřový balet propojuje různé styly, jejichž hranice a estetické ideály ale zároveň tak trochu vyzývá k tvůrčí debatě – pokud ne přímo na souboj. Z metalu si bere nejen zvukovou estetiku, ale taky to, co Keith Kahn-Harris ve své knize Extreme Metal: Music and Culture on the Edge označuje jako princip transgrese – překračování a napínání hranic a pravidel až po jejich nejzazší mez. Ta je zároveň definována tím, že kulturní pomník (ale třeba i zažitý hudební postup), do kterého se metalový rebel právě chystá kopnout, musí alespoň v základu zůstat rozpoznatelný.
Koncepce hudby Panzerballett coby „tanečních lekcí pro pokročilé“ tedy není náhodná. Jejich muzika je plná hudebních sofistikovaností a popkulturních odkazů, přičemž od posluchače se očekává, že si jednotlivých vějiček aktivně všimne. Takto třeba PB na šroubky rozebrali a zase složili jazzovou klasiku Také Five Dava Bruebecka, hudební téma ze Simpsonů, Růžového pantera nebo „hříšňácký“ slaďák Time Of My Life. Na albu X-Mass Death Jazz zase „ometalili“ sadu světově populárních vánočních koled. Pokaždé natolik šetrně, aby hlavní melodie a rytmus zůstaly patrné, ale zároveň do té míry hudebně-dekonstruktivně, aby si kovaný jazzman v důsledku kulturního šoku sednul na zadek, Baby vylezla z kouta a sboristovi z Filharmoňáku zaskočilo jeho vysoké C.
Zároveň si Panzerballett z metalové strany barikády nepokrytě dělají šoufky. Uvidíme, jak bude vypadat show k nejnovějšímu albu Planet Z (2020), ale ještě před pár lety Zehrfeld coby frontman na stagi dělal záměrně přehnaná „tvrdá“ gesta, během virtuózních kytarových sól parodoval širokorozkročné „metalistické“ postoje a pohazoval přitom hlavou dozdobenou viditeně umělou řepou – koženou čapkou, z níž v pravidelných odstupech vyrůstaly gumové šlahouny připomínající dlouhý vlas nebo rastacopánky. Jednotlivé skladby pak uváděl lehce sucharsky-výchovným způsobem, což působí vtipně možná spíš jako kouzlo nechtěného. Celé je to tošku princip „hraju virtuózně jak Pámbu, takže si můžu dělat srandu z čehokoli“.
My jsme muzikanti a kdo je víc? aneb spiklenectví hudebního vědění
Panzerballet se tedy kurážně snaží provětrat zatuchlé a konzervativní žánrové budoáry, nebrat se tak vážně a otevřít lidem mysl – a to s využitím nesporných hráčských schopností všech členů (kteří se kolem frontmana Zehrfelda mění jak svatí v Orloji, na pražském koncertě se třeba můžeme těšit na návrat ex-obscuráckého bubeníka Sebastiana Lansera). V každém případě počítají s tím, že jejich posluchač chápe, s jakým kulturním i hudebním materiálem ve svých skladbách pracují. Vzniká tak určité hudební spiklenectví s těmi, kteří se vyznají v hudební teorii, dokáží správně analyzovat rytmus či harmonii, případně do detailu stáhnout Zehrfeldovo sólo (klidně s pomocí jeho autorských edukačních workshopů na YouTube).
A to je právě úskalí, které v konceptu „extrémně propracované a komplexní 'hudby pro muzikanty'“ vidím. Jednak samotné tohle spiklenectví hudebního vědění, ten sdílený kulturní kapitál, nad kterým se kapela společně s hudebně vzdělanými fanoušky dobře baví, vytváří dojem jistého elitářství. Určitým způsobem dává posluchačům najevo, kdo tady je a kdo není pokládán za toho „pravého muzikanta“ – přece jedině ten, který rozumí jejich společné hudební šifře.
Ale především je naznačeno, že hodnotná „hudba pro muzikanty“ je jedině ta, která je po všech stránkách virtuózní a komplikovaná. Podle mě ale ani sebesložitější skladba plná polyrytmie, modulující do několika vzdálených tónin i galaxií a nutící hráče uplést si z prstů vánočku nemusí být nutně muzikantsky zajímavá, pokud nemá zároveň nějaký vnitřní nápad, atmosféru a flow, která člověka strhne. Jestli panzerballettí muzika obnáší i tyto hodnoty, nebo jde o čistou nerdovskou technickou ekvilibristiku s nádechem hudebního elitářství „hudebně ponaučených“, na to si můžete přijít udělat názor osobně ve středu 29. září do pražského Rock Café.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
