Hejty HH: Na shledanou v lepších časech

Velké letní festivaly letos nejspíš nebudou. Covid-19 trefil největší slabinu hudebního průmyslu, který už přes patnáct let živí víc festivaly a koncerty než prodeje desek a streamy. A protože chování státu zdaleka nejvíc budí rozpaky, spousta hudebníků z povolání už si raději našla jinou práci.

Aňa Amasová: „Nemusíte se o mě bát, pane Bonde. Prošla jsem kurzem přežití na Sibiři.“
James Bond: „Ano, jako spousta vašich krajanů. Co vás tam naučili?“
Aňa Amasová: „Že je velmi důležité mít pozitivní přístup.“
James Bond: „A něco praktičtějšího?“
Aňa Amasová: „Jídlo je taky moc důležité.“
(Špion, který mě miloval)

„Přežití je špinavá práce, ale uděláme, co budeme muset.“ (Cornelius Hickey, The Terror)

Někoho úplný zákaz koncertů přiměl vyhrnout si rukávy. Skladatelka a výtvarnice Milli Janatková vyučuje po Skypu. Houslistka Simona Tydlitátová vykládá a markuje zboží v Lidlu a v Penny zase mezzosopranistka Monika Jägerová, která dokonce zveřejnila svůj deník. Jiní naopak, pokud si to mohou dovolit, nežijí jen současností a připravují si půdu pro svůj koncertní návrat.

Pitoreskní vzdušný zámek si staví třeba Kryštof na TikToku. Richard Krajčo kráčí ve stopách jiného problematického lidového hrdiny, Pána tygrů, a jde na ruku poptávce po tom na chvíli nemyslet na krajně nejistou budoucnost. Však se také kvalita jeho show odvíjí ani ne tak od ní samotné jako spíš od odezvy publika, které se chce nechat bavit stupňujícími se bizarnostmi. Můžete se přidat i bez registrace a rizika, že vaše data poputují kamsi do Říše Středu. Kapela už zásadní momenty zkompilovala pro youtube.

Jiní tamtéž vyvěšují „aktuální hity“ nebo záznamy, jak vyhrávají ve vnitroblocích či za okny domovů důchodců a vybírají na charitu. Zkrátka každý se chytá každého stébla, které by ho udrželo nad vodou. Proto sestoupím do sklepení Maslowovy pyramidy potřeb, abych spíš než na svědomí, slušnost nebo solidaritu apeloval na pud sebezáchovy každého z vás.

Nikoho neobviňuji, že si snad přihřívá polívčičku, a ani ho od toho nezrazuji. Je to rozumná úvaha. Kdy jindy než teď o sobě dávat vědět a zároveň se zdokonalovat v sociálním inženýrství? Každá krize, i tato, ve které je všechno naopak, nás nutí ze sebe vydávat maximum, učit se jiné věci nebo jinak myslet. Jen ne vždy z člověka vypadne, co by se mu bývalo líbilo. Vysoce rizikové je však (nejen z epidemiologického hlediska) také začínat si cokoliv s dobročinností.

Všichni jsme dostali jedinečnou šanci v následujících letech zúročit, že se teď budeme chovat lidsky. Nenechme se však zaslepit možnými benefity. Jak už bylo řečeno, všechno je naopak, a není tudíž zdaleka jisté, že zrovna babičky a dědečkové potřebují Marka Ztraceného nebo Tomáše Kluse víc než oni je.

Hranice mezi budováním portfolia a vyděláváním na lidském neštěstí se teď nebezpečně ztenčila. Lidé jsou vyděšení a ještě citlivější vůči chování těch, kdo podávají pomocnou ruku. Proto na sebe raději ani moc neupozorňujte, zvlášť když jste se předtím v domově důchodců mihli nanejvýš o Vánocích (a někdy ani tehdy ne).

Zkuste se nyní neřídit svými osobními aspiracemi a buďte solidární „jen tak“. Jistěže je možné na pandemii něco trhnout. Jenže kvůli možnému zisku můžete ztratit to nejcennější: dobrou pověst a lidi kolem sebe. Obojí se strašně špatně nahrazuje.