Hejty HH: (Ne)nechte zpívat Mišíka!

Průměrná teplota na planetě i nároky pozdního kapitalismu rostou. Každý si zbytky vlastní příčetnosti uchovává po svém. Jedni si realitu tak neberou, druzí kvůli ní polykají prášky a mezi nimi lavíruje Adam Mišík. Pořád se snaží zalichotit puberťačkám, skládá ale už temnější věci. Singl Ty se díváš se však zvrhl ve středoškolskou fanfikci ze světa skličujícího popu.

„ … když mi bylo 12 nebo 13, hrál (jsem) se svou první kapelou docela syrový indie rock. Z toho jsem vzešel a nepřikrášlená realita mě vždycky bavila víc než nějaké pozlátko.“ (Adam Mišík)

Rozdíl mezi běžným smrtelníkem a Adamem Mišíkem je jako mezi gangstery Bejem a Ucem v Zátahu 2. Každý krok kupředu je pro obyčejného člověka pokrokem i pro jeho rodinu, ten Mišíkův je ale bohužel i nadále zahalený v otcově stínu.

Novou perspektivu se nedávno snažil nabídnout rozhovor Aktuálně.cz – jenže je opravdu relevantní napsat zrovna o Mišíkovi, který fanynky vidí jen tehdy, když mezi nimi hledá díru na trhu, že „dávno není žádný naivní hošík, ale spíš uvědomělý mladý muž, který dovede kriticky reflektovat vlastní slávu i životní styl mladé generace“?

Mediální obraz si Mišík singlem Ty se díváš rozhodně nevylepšil. Klip baví tónem odvážného fotra, který se ovšem dost tluče s opatrnými náznaky hédonismu. Image protekčního hejska navíc Mišík podpořil bohorovností, s jakou vytkl těm vrstevníkům, kteří by stáli aspoň o nějaké sociální jistoty, že jsou pohodlní a nemají vůli přežít. Ve výsledku to vyznělo jako slavný výrok o jedení koláčů namísto nedostatkového chleba. Jestli se Mišík za pět let vidí jako politik sklízející hlasy dnešních teenagerů, jejichž rodiče čelí exekuci, nebo se o ně stará jen jeden rodič-samoživitel, nezbývá mi, než mu popřát hodně štěstí.

P. S.: Měl-li bych já sám dávat nevyžádané rady nějakému „Mišíkovu následníkovi“, jehož dopředu tlačily jméno, známosti a dobře míněné rady rodiče, samozřejmě bych ho nezrazoval od bezútěšných námětů. Jen doporučuji úplně zahodit velkopanskou optiku, které při každé zmínce o strašidle socialismu pukají sklíčka. Takový pohled totiž dost ztěžuje vnímat ostřeji svět mimo vlastní slonovinovou věž. A kdyby ani to nezabralo, pořád by ho pár dobře míněnými fackami mohl nasměrovat kovaný pravičák.