Holeček & Marcel Project: Na album jsme vybrali raritní covery, nechceme vohranej materiál

Vzpomenete si, kdy jste byli úplně poprvé na pódiu a hráli před lidmi hudbu?

Honza Holeček: První kontakt s publikem, kdy jsem hrál hudbu, kterou jsem opravdu chtěl, jsem zažil v kapele s hrozně legračním názvem Pěst holubům. Působil jsem s ní v hlubokých osmdesátkách. Byl to utajený koncert, bez přehrávek a bez povolení, jen pro známý. Prostě underground. To bylo poprvé, kdy jsem stál na pódiu, hrál to, co jsem chtěl, a někdo mi zatleskal. To mi bylo osmnáct let. 

Pavel Marcel: Soutěž, kam mě poslali, když mi bylo osm nebo devět let. Byl jsem malej, chodil jsem na piáno od první třídy. Mám dojem, že jsem si vybral Chopina a jeho valčík cis moll. Učitelka mi řekla, že je to bláznoství tohle hrát v mém věku, že je to na mě moc těžký. Ale mně se ta věc strašně líbila. Chápal jsem, že je to obtížnej kus, ale nadrtil jsem se to a šel s tím soutěžit.

První kolo bylo jen v rámci lidušky v Berouně. Vyhrál jsem ho. Ale bál jsem se, hrozně. Byl jsem rád, že to skončilo. A když jsem šel do okresního kola (když už jsem zjistil, že jsem na pódiu jako doma), sebevědomě jsem nastoupil, jakože je tam všechny setřu. A skončil jsem druhej. Hned jsem dostal od reality facku. (smích) Moc jsem necvičil. Říkal jsem si, že když přece hraju těžkou věc, kterou cvičí kluci, kteří jsou o pár let starší, bude to stačit jako v prvním kole. A porazila mě holka, která si vybrala adekvátnější skladbu. Něco od Bohuslava Martinů. A rozsekala mě v přednesu. Já to tam rval závodně, snažil se ukázat, co všechno umim, a ona to opravdu zahrála se vším všudy. Tehdy jsem dostal další školu: nejde o to, co všechno umíš zahrát, ale jak to umíš zahrát. 

A bojíte se ještě někdy publika?

Pavel: Publika ne, ale respekt k repertoáru samozřejmě mám. Když se na pódiu řekne název písničky a tobě nic nenaskakuje, do toho přemýšlíš, jestli nezačínáš ty, to se samozřejmě začneš bát. Jakmile už mám playlist jako rutinu, strach jde stranou a užívám si to.

Honza: Strach už nemám. Zjistil jsem, že netrpím trémou, když jsme vystupovali s Lubošem Andrštem v roce 2008 na Hradčanským náměstí. Toho roku byl Obama inaugurovanej jako prezident Spojenejch států a byl na návštěvě Český republiky za Havlem. S Druhou trávou jsme koncertovali pro třicet tisíc lidí. To byl můj největší gig. A ustál jsem to, i když dvacet metrů přede mnou seděl prezident USA, ke kterýmu mám velkej respekt.

Jaké nástroje ovládáte? Máte nějaké, na které si brousíte zuby, ale na studium zatím nebyl čas?

Honza: To je výbornej dotaz. Já teda osobně primárně hraju na piáno, hammondy a akustickou kytaru. Elektrickou kytaru vezmu do ruky jen příležitostně. Něco dám i na basu (na albu Light Up Your Fire nahrával Honza Holeček některé basové party, pozn. red) a něco na flétnu. Taky nějaký perkuse a samozřejmě foukací harmonika. A že bych se chystal na nějaký nástroj, to už asi ne. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou začít s irským bubínkem bodhranem, který jsem i nahrál do jedné věci, ale jinak už nic.

Pavel: Mám svůj primární nástroj z dětství – klimpr. Pak kytara akusticky i elektricky. Honza teď nakoupil kvůli desce mandolíny a banja. Banjo vzal naštěstí šestistrunný, takže to neni tak moc jiný. Na albu pak hraju taky na klapky – Wurlitzer, drtim tam synthy jako třeba Waldorfa, basový synthy hlavně. A co bych se fakt chtěl naučit, je pedal steel kytara.

Honzo, v jednom rozhovoru jsi zmínil, že jsi nikdy nechtěl hrát na klávesy. Přitom jsou v tvém životě od mládí. Jak vnímáš svůj vztah k tomuto nástroji dnes? 

Honza: V podstatě mě k tomu přitáhl Luboš Andršt. Vždycky jsem figuroval jako sólovej zpěvák, maximálně jsem hrál na foukací harmoniku. Chtěl jsem prostě zpívat. Když se ale obnovoval Energit, řekl mi Luboš: „Potřebuju tam druhej harmonickej nástroj. Rád bych, abys hrál na hammondky.” Tak jsem si je koupil a začal. A už mi to zůstalo. Vztah k tomu mám ale obrovskej. Jak tvrdí i Pavel, je to instrument, na kterým všechny harmonie vidíš. Cvičení zpěvu s piánem je neuvěřitelně efektivní. Pro udržování se v hudební kondici je to důležitej nástroj. A pro hudební vzdělání je to absolutní základ. 

Pavel: Proto je to na konzervatoři povinný. Hlavně pro ty monofonní nástroje jako fagot nebo housle je to stěžejní. Spoustu věcí na klavíru pochopíš a i zjistíš, proč je hraješ. 

Pavle, hraješ s Michalem Prokopem & Framus Five. Ale také jsi jejich alba nahrával, je to tak? Jak ses dostal k Prokopově kapele nebo ke spolupráci s Lubošem Andrštem?

Pavel: Abych mohl dělat hudbu, potřeboval jsem se naučit nahrávat. Taky jsem to vystudoval. K Michalovi mě přitáhl právě Luboš Andršt. Luboše jsem nafasoval jako zvukař ve studiu Fontána, když tam točil. Přišel jsem do Fontány čerstvě po škole, trochu si mě zacvičili na masterinzích a postprodukcích a najednou mi řekli, že budu točit Andršta. To bylo něco! Jeho jazzrock a blues jsem tehdy strašně sjížděl, hlavně jako kytarista. Bral jsem to jako neskutečný štěstí.

To jsem ale ještě netušil, jak to s nim ve studiu je. (smích) On byl brutální perfekcionista. Dokud to nebylo dokonalý, tak se točilo pořád dokola. Nicméně já byl ten, kdo naučil Luboše stříhat v ProToolech. Trochu v rámci svýho vlastního duševního zdraví.

Honza: Kdy to zhruba bylo?

Pavel: V roce '98 řekl bych. 

Honza: Někdy v roce 2000 jsme seděli v dodávce a on nám začal rozprávět o zvukovym snímku: „A řeknu ti jednu věc, kterou já umim úplně nejlíp na světě. A to stříhat.” (smích)

Pavel: Tak to mám radost, že to padlo na úrodnou půdu! Od tý doby ho nikdo ve studiu neviděl. Koupil si domů výbavu (tu jsem mu tenkrát pomáhal zapojit) a připravoval se sám. Občas jsem za ním přišel a nosil jeho náběry na flashkách do studia. Pak už mi je posílal. A pak se bohužel stalo to, co se stalo. Luboš už u Michalova alba Mohlo by to bejt nebe... nemohl být. Chvilku to vypadalo, že to Luboš rozchodí. Deska stála. A Michal pak řekl: „Musíš to nahrát ty, nikdo ho neznal líp. Ale tu jednu věc nahraje Michal Pavlíček, protože guitar hero jeho generace by na tý desce rozhodně být měl, když už to nemůže nahrát Luboš.“

Od Luboše jsem dostal jeho poslední nahrávku, co kdy nahrál, singl Má vlast ze zmíněné desky. Natočil demo. Úplně vidim, že to byl jeho první tejk, nějak to míchnul, jen tak pro představu, a poslal nám to jako empétrojku. Ale měnila se kila, zůstalo jen intro. V jeho logice jsme pak pokračovali. Řikal jsem si, že jestli se ten Luboš probere, tak to, že jsme dali na desku jeho demáč, bude strašnej průser. Ale to se nakonec nestalo.

V minulosti jsi jezdil zhruba čtyři roky turné s americkou skupinou Skinny Molly založenou kytaristou Mikem Estesem, který chvíli hrál s Lynyrd Skynyrd. Jak ses k téhle příležitosti dostal? A co ti to dalo?

Pavel: S Pumpou jsme předskakovali Molly Hatchet, kde byl Dave Hlubek, zakládající člen Molly Hatchet i Skinny Molly. Starej týpek s cukrovkou, velkej chlap. Okamžitej kámoš, od první chvíle. Přišel za mnou hned na začátku a protože neměl místní měnu, koupil jsem mu panáka. Akorát jsem teda nevěděl, že má zakázaný chlastat před koncertem. Proto mu nedávali peníze do ruky, aby nemohl na bar. Pro něj byl panák totiž trojdecka.

Pak jsme s nima hráli ještě jednou. Pak přijeli Black Foot a tam už zpíval Mike Estes, ex-Lynyrd Skynyrd. David mu řekl, že v Praze je týpek, se kterym je sranda. Tak jsme s nima zahráli pár koncertů a Mike mi pak volá, jestli bych za nima nejel hrát do Anglie se Skinny Molly. Tak se ptám, kdy. Prej v sobotu. Bylo úterý. (smích) Vypadl kytarista. A fakt jsem neuměl nic. Playlist měl devatenáct songů. Tak jsem odjel a byl tam asi dva a půl měsíce.

A to se opakovalo ještě asi dvakrát. Turné po Evropě. A ten, koho jsem zaskakoval, byl Jay Johnson, jeden z mejch guitar heroes. Akorát jsem v tu chvíli nevěděl, koho vlastně alternuju. V devadesátkách jsem strašně žral kapelu Southern Rock All Stars. V dodávce s Molly jsem viděl plakáty týhle kapely a došlo mi, že ten Jay, za kterýho jedu, je tenhle Jay, co SRA založil. 

Honzo, tys prošel také nespočtem skupin. Od Energitu Luboše Andršta přes Afterglow, Blues Band Luboše Andršta, Flamenco Red Baron Band nebo Freeway Jam až po dnešní Livin' Free s Gumou Kulhánkem a duo tady s Pavlem. Většinou se vše pohybovalo kolem žánrů blues, hard rock, popřípadě blues rock. Měl jsi někdy choutky vydat se i do jiných žánrů?

Honza: Ono to je pětatřicet let. 

Petra Macháčková (manažerka): A musíš ho tam citovat, že se zařekl, že už žádný další kapely nezakládá a že to takhle už zůstane. (smích)

Honza: Mě baví hrát jazz, doma si hraju standardy, ale to je z čistě edukativních důvodů, abych si udržoval hlavu a ruce. Ale jezdit do Reduty, sednout k notám a hrát celej večer Autumn Leaves, to by mě nebavilo. Blues rock je moje nejvíc, pro co mi srdce tepe. Ale beru si z různejch žánrů inspiraci, mimo jiné i z jazzu. 

Jaký set-up si s sebou aktuálně vozíte na koncerty? Honzo, jezdíš na koncerty s Livin' Free všude s hammondkami? Co všechno si s sebou bereš?

Honza: Tady je potřeba rozlišovat, s kým. Tady s Pavlem budem jezdit v duu, ale i v elektrický variantě. Čistě akustickej setup se skládá ze dvou elektroakustickejch kytar. Používám Furch, ale teď mi náš kamarád a kytarář Honza staví na zakázku model Gibson Everly Brothers. Ale ten bude až na podzim. Vybíráme na to dřevo, chci si na tom dát záležet, nechci to uspěchat. A hraju přes efekt TC Helicon Voicelive 3 a vedu to rovnou do PA systému. PA máme vlastní a nehrajem přes akustický komba. Pavel má taky Helicon, španělu Yamahu APX 900. 

Pavel: Obecně nejvíc hraju na Telecastera a kombo mám tvídový Peavey Classic 30, což je v podstatě modifikovanej Fender Deluxe. Poslední výrobek Lea Fendera, kterej si Peavey založil pro radost. Je to postavený na Deluxe, akorát to víc osmdesátkově kreslí. Pedalboard klasika – drive, delay, tremola. Žádnej butik, obyčejný krabky, co se koupí v každejch hudebninách.

Honza: Jo a s Flamencem a Livin' Free beru Hammond B-3 with Leslie 122. Vždycky. A bude s náma v elektrický verzi hrát naživo kytarista Jirka Rambousek, Zdeněk „Wimpy“ Tichota, baskytarista z Framus Five, a na bicí se budou střídat Kolouch nebo Jirka „Zelí“ Zelinka.

Vaše album Light Up Your Fire uvedl stejnojmenný singl a od začátku slibovalo lehce westernovou atmosféru. Ostatně zmíněný singl doprovází videoklip z dílny hudebníka a režiséra Michala Skořepy, který dark western estetikou přímo prýští. Na kovbojkách jsme jako děti asi ujížděli všichni, troufám si říct. Jaký je váš nejoblíbenější western film?

Honza: Tenkrát na Západě. 

Pavel: Sedm statečnejch. 

Zmíněné album je v poměru skoro 1:1 autorský materiál a covery. I když u dvou tradicionálů bez autora z dob amerického Divokého západu jde spíše o samostatnou kategorii. Podle čeho jste covery vybírali? A proč vlastně vůbec covery?

Honza: Aby nebyly vohraný. Aby to byly rarity, lahůdky. Nechtěli jsme materiál, kterej je pětkrát, šestkrát předělanej jinejma. Vybrali jsme si Petera Hammilla, kterýho tady asi ještě nikdo nezpracoval, Cata Stevense, kterej je krásně barevnej a Murraye Heada, což je skvělej písničkář.

A proč vůbec covery? Po rozpravě se Supraphonem jsme došli k tomu, že blues komunita má obecně k předělávkám jiný přístup než další žánry. A covery interpretuju většinu času, co hraju blues. Tak už jsme jen hledali správný poměr a správné kusy.

Kde vás můžou čtenáři vidět naživo v následující sezoně?

Honza: Křest desky bude 23. června v Malostranský besedě. Od 13. března jedeme k desce turné. 28. června budeme mít koncert v lomu Velká Amerika, kde bude Pavel i s triem Michala Prokopa. A spousta dalších. Přesnější info lze najít na stránkách Agentura Macháčková.