Honza Brož (Devítka): Většinou mám pocit, že jen dělám, co musím

Honza Brož je folkový písničkář, textař a frontman Devítky. Jeho kapela figuruje na české scéně neuvěřitelných 27 let. Za sebou má 11 vydaných alb a letos chystá další: Štístko. Jak se žije současným folkovým muzikantům, přináší pro ně dnešní doba nové výzvy? „Zatím jsem nikdy nevydal desku, o které bych si myslel, že mohla být v dané době a s tím, co jsem měl, lepší,“ říká sympatický hudebník, který v závěru minulého roku s Devítkou odehrál další z Koncertů pro jednoho. 

Honzo, vaše facebookové stránky jsou plné oznámení o nových koncertech. Jak často vystupujete? 

Ne dost často na to, abych byl spokojen a mé hypertrofované ego muzikanta i normálního chlapa bylo dostatečně ukojeno. Ale dost často na to, abych obral své muzikanty i o poslední zbytky dovolené. Nu, věčný problém poloprofesionálních kapel. Požadavky jsou profesionální, ale podmínky amatérské.

Kde rádi hrajete? Mívali jste pravidelný koncert v Malostranské besedě. Kde nejčastěji vystupujete teď? 

Malostranská beseda je pro mne, a myslím, že nejen pro mne, dosud scénou nejpodstatnější. Šly tudy totiž dějiny. Z těch černých šálů kolem pódia je dodnes cítit vůně prvních koncertů Marsyas, Vládi Mišíka, vystoupení Cimrmanů, o stejné mikrofony jsme se dělili se Suzanne Vega, s Olympikem. Beseda je jediná a nezastupitelná. Hrajeme tam, zaplať Bůh, stále. Už ne pravidelně. Leč dvakrát, třikrát do roka vždy. A kde vystupujeme nejčastěji? Tož kdekoli, kam nás pozvou, ale vždycky z auta.

Stále je hudba vaší jedinou pracovní náplní? 

V jistém smyslu ano, ale jen koncerty se dnes kapela naší ligy neuživí. Dělám proto občas nějakou tu studiovou zvukařinu, na kousek úvazku novináře, ale i kameramana, střihače. Jo, a též místostarostuji. Vznešeně se tomu všemu říká renezanční osobnost, po česku to zní poněkud střízlivěji, leč pravdivěji. Devatero řemesel, desátá bída.

Kdysi vyšel článek o tom, jak s Jindřiškou bydlíte, že si vlastními silami zušlechťujete stavení v Minicích u Příbrami. Je tomu tak stále? Jak se vám z takové dálky jezdí na koncerty? Jak zvládáte cestování? 

Tak prosím, ten přídomek „u Příbrami“ vynechat! (smích) My, Miničáci jsme na svou obec hrdí a Příbram je jen jakési bezvýznamné město v sousedství. A co se týká cestování, v zemi s tak dokonalou a perfektně zpravovanou dálniční sítí je cestování vlastně požitek. Ani nevíte, milá Veroniko, s jakou láskou a nadšením platím každoročně dálniční známky!!!

Tato vášeň je nám muzikantům, věřím, společná. (smích) Co vás poslední dobou nejvíce inspiruje? Jak vznikne impulz na novou píseň, nové CD? 

Tak teď trošku vážně. Dodnes jsem nepochopil, proč zrovna mě si Pán Bůh vybral pro tuto práci. Nejsem si jist mírou talentu, nejsem si jist mírou schopností. Většinou mám pocit, že jen dělám, co musím. A že všechno, co snad bylo a je dobré v mojí muzice, mi přišlo a já se jen snažil nezkazit to. A inspirace? Přeci to, v čem žiji.

Mladí folkoví muzikanti začínají tíhnout k looperům nebo samplům. Dotýká se vás tento trend nějak? Používáte nějaké zvláštní nástroje nebo techniku?

Ten trend jsem pochopitelně zaregistroval, ale není to, jak říkají Angličané, můj šálek čaje. Jsem dalek toho, abych tento způsob vytváření muziky někomu vyčítal, či dokonce bral. Cumbajšpíl, můj přítel a muzikant mnou obdivovaný, Honza Žamboch, to dělá excelentně a mám-li možnost, jeho koncert si nenechám ujít. Ale pro mne to není. Já vyrostl na Krylovi, na Šafránu, na Portách blahé paměti. Jsem holt konzerva. Ale možná se jenom bojím toho, že bych se v té smyčce neudržel. Ale to jen mezi námi… (smích)

Také zatím obdivuji mistry looperu jen z povzdálí. A co vaše kapela? Bydlí členové vaší kapely poblíž? Stíháte zkoušet?

Bohužel, jsme rozstrkaní od Čech jižních přes Prahu po Pardubice. Sejdeme-li se tudíž na zkoušce, je to pro nás událost tak vzácná, že si ráno málokdy pamatujeme, co jsme vlastně večer zkoušeli. Když to vezmu kolem a kolem, je vlastně s podivem, že jsme schopni na koncertech hrát v daný okamžik stejnou písničku. Asi mám v kapele fakt docela dobré muzikanty.

Máte nějaké tajemství na vedení kapely, které vám pomohlo kapelu udržet pohromadě tak dlouho?

Tož, to je otázka do pranice. Možná tu kapelu vlastně ani moc nevedu. Ne, že bych si neuměl dupnout, ale mnohem radši kolegy poslouchám. Ale možná je to úplně o něčem jiném. Když jsem hrál s Žalmanem, a trvalo to patnáct let, vždycky jsem si byl vědom toho, že publikum chodí na Žalmana. A my, kteří jsme okolo něj, ať jakkoli masivně doděláváme, dotváříme, aranžujeme jeho písníčky, jsme vždy nahraditelní a vyměnitelní. On jediný ne. U Devítky to bude asi podobné. Myslím…

Co chystáte v letošním roce, na co se fanoušci můžou těšit?

Tož, dá-li Bůh a moje omezené schopnosti, bude nová deska. Zatím se ještě peru. Sám se sebou, se slovy, s tóny. Se strachem z vlastní nedokonalosti. Zatím jsem nikdy nevydal desku, o které bych si myslel, že mohla být v dané době a s tím, co jsem měl, lepší. Doufám, že se mi to povede i letos. Mimochodem, název mám docela výstižný. Štístko.

Když chcete dát světu vědět o novém albu, novém turné, máte nějakou reklamu? Odkud k vám v současnosti přichází nejvíce publika?

Nedávno jsem se dozvěděl, že existuje jakýsi institut zvaný facebook. (Fakt se to dá přeložit jako obličejová kniha?) Prý si tam lidé sdělují cosi o tom, co měli k snídani, jak se vyspali, co dělají teď, co budou dělat zítra. Jindřiška to prý používá jako reklamu pro kapelu. Asi je to pravda. Prý to funguje, ale já, staromilec, posílám plakáty, volám do rádií, sem tam nějaký ten rozhovor udělám. A odkud k nám chodí lidi? Nedávno jsem hrál v Praze. Sám. Písničkářský koncert. A div se, světe, byli tam i z Kojčic u Pelhřimova. Prý dvojka. Dobré, ne?

Devítka hraje už více než 27 let. Vidíte na současné hudební scéně nějaké změny, které vás zaujaly? Změnil se pro vás způsob, jakým tvoříte, nebo domlouváte koncerty? Nebo se vám daří zachovávat vše při starém? 

Celá scéna se změnila zcela ve shodě s dobou. Současné mládí je znalejší, zručnější, sebevědomější, technicky nesrovnatelně lépe vybavené, připravenější. Leč, pohříchu, často méně sečtělé a ve slově vzdělané. Ale kdesi nad tím vším je nejen fenomén Klus, ale třeba i výše zmíněný Honza Žamboch, Epydemye či Aneta Langerová, která se pomalu stává básnířkou, i když nevím, kde na to vlastně vzala. A nerad bych zapomněl na Lenku Dusilovou. Tož, nejsme na tom špatně. V té muzice. Nu a k druhé části otázky, momentálně už pár let nemáme manažera (či lépe bookera), který by nám domlouval koncerty. Hrajeme jen tam, kam nás pozvou. I tak hrajeme na hranici využitelnosti. A jak se nám daří zachovávat vše při starém? Až se ráno podívám do zrcadla, budu se snažit nebrat to osobně. (smích)

Jak se vám po celou tu dobu podařilo udržet motivaci hrát a tvořit? Co vám pomohlo z tvůrčích krizí, pokud jste tedy nějakou měli?

Kdo vám, moje milá Veroniko proflákl, že jsem měl nějakou tvůrčí krizi? Proti tomuto prohlášení se musím se vší důrazností ohradit! Je sice pravdou, že jsem na toto téma hovořil s Janem Nedvědem, ale tento rozhovor se odehrál v hlubokém soukromí a jeho význam pro moji tvorbu byl zcela zanedbatelný! Je sice pravdou, že jsem o krizi hovořil s panem Kalouskem, ale tento rozhovor se v žádném a to podtrhuji, v žádném případě netýkal muziky. Ostatně, nová směrnice EU o autorské tvorbě mi dává zcela jasné pokyny. Výrobě písní se věnuji každý sudý den od 23:00 do 4:00. To je pro mne, jako českého písničkáře, směroplatné. A jsem rád, že nemusím nic řešit!

Což mě přivádí k otázce – jaká je vaše nejnovější píseň, kterou bychom mohli čtenářům představit?

To je trošku problém. Klip na titulní písničku má Jindřiška vymyšlený, ale díky tomu, že se kromě muziky zabýváme i výrobou obrázků, víme, že ho nejsme v kvalitě, která by nám dostačovala, vyrobit. Slušná patová situace. Možná se jednou nakrknu a natočím to na telefon. Aspoň v Číně bude tím pádem okamžitě k dispozici. Zatím bych odkázal na záznam z festivalu Prázdniny v Telči. Stačí vyťukat „Devítka Štístko“. Není to sice zrovna zaostřené ani dobře cloněné, ale pochopit se to dá.