Honza Homola: Bigbít postrádá dynamiku, akustika je jiná

Do Garráže zamířil se svojí coververzí od Tata Bojs Honza Homola. „Doteď si kontroluju, jak zním. Nahrávám se a řeším, jakej mám feeling, jestli nespěchám, nedohmatávám,“ říká. Rozpovídal se nejen o průběhu nahrávání ve francouzštině, ale také o sourozeneckých hádkách, akustickém muzicírování nebo kytarové videoškole.

Do Garráže sis vybral písničku Attention Aux Hommes od Tata Bojs. Jak ses s ní popral?

Písnička je ve francouzštině, pro mě to byl trošku oříšek. Její výhodou je docela jednoduchá konstrukce. Riff se točí stále dokola. Řekl jsem si, že se text foneticky naučím. Pak jsem ale zjistil, že Milan Cais, který ji nazpíval v originále, si ji frázuje zcela po svém. Musel jsem si ji předem namluvit od rodilého Francouze, který mi potvrdil, že Milanova výslovnost není úplně na jedničku. Ta řeč mě ale jinak úplně minula, takže pro mě to byla fakt výzva. Nosem jsem musel slova zbuznit. (smích) Do toho jsem si vymyslel takový taneček, podle jejich slavného videoklipu.

Proč jsi ve studiu nehrál taky na kytaru?

Chtěl jsem si vyzkoušet jen zpěv. Upřímně řečeno, nedokážu si ani představit, jak bych dohromady s riffem skloubil vokál. Zkoušel jsem to doma a byl to docela chaos, soustředit se na frázování a intonaci. Měl jsem z toho nakonec vítr, na poslední chvíli mě totiž skolila viróza.

Zdá se mi to, anebo nyní ve Wohnoutech kladete daleko větší apel na vokály než v minulosti?

Ze začátku jsme nedávali důraz na zpěvy. Brali jsme je jen jako další nástroj, který jsme zamíchali do kytar a rytmiky. Pak nám ale došlo, že hrají důležitou roli v našich písničkách a teď je to přesně naopak. I když u nás lze těžko říct, že jsme fakt velcí zpěváci. Já se fakt spíš považuji za kytaristu.

S bráchou se ale od začátku dělíš rovnoměrně o vokály.

To je fakt. Někdy už ani nevím, jestli jsem part písničky nazpíval já, nebo on. Brácha má kvůli hulení vyspělejší hlas, takže teď je líp poznat, kdo z nás písničku zpívá.

Když srovnáš první nahrávky Wohnoutů s dnešními, nebyly instrumentálně komplikovanější?

Byly a o dost. Přestali jsme šašit a začali si libovat v jednoduchosti sdělení. Vymýšleli jsme zprvu složitější písňové struktury, pak jsme ale dospěli k závěru, že čitelnější party mají větší sílu. Jako kytaristovi mi to někdy schází. U předposlední desky jsem si uvědomil, že tam nemám ani jedno sólo!

Chybí ti kytarová sóla?

V samotných písničkách ne, ale chuť opravdu si zahrát mám velikou. Kdybych měl čas, rád bych si zajamoval jen tak pro radost.

Tuhle touhu sis ale splnil na svých sólových deskách, nebo ne?

První deska byla jen pro srandu. Druhá měla ale určitý hudební ambice.

Povídá se, že na poslední desce Wohnoutu ses během nahrávání s bráchou hodně hádal. Dá se říct, že konflikty vás nakonec dokopou odvést co nejlepší výkon?

Hádali jsme se hodně, a to o tvorbu. Tím, že jsem si nahrál dvě sólovky, jsem si splnil přání trochu si zaexperimentovat. I za cenu, že to posereš. U Wohnoutů jedeme opravdu na jistotu. Ohraný postupy, klišé… To byla podstata našich hádek. Jinak souhlas, posouvá nás to dopředu.

Dá se říct, že po dvaceti letech v kapele „skládání bolí“?

No to jo. Ze začátku zakládáš kapelu jako srandu pro partu kluků. Pak ale každý z nás stárne, vyvíjí se, cítí jinak určitý věci.
U nás v kapele vládne demokracie. Nicméně přinesl jsem text, který se až na Matěje všem líbil, nakonec jsem ho na jeho popud pozměnil. Jsou ale nápady, na které jsi hrdý a stojíš si za nimi a nemáš potřebu je měnit. Pak v sobě neseš lobby, abys je obhájil. To jsou v kapele hodně těžké momenty. Máme to v rodině, předělávat věci dokola a nerozseknout je. Reálně hrozí, že něco nedotáhneme do konce… Poslední deska vyšla s půlročním zpožděním, což může být problém, když plánuješ turné, klipy a podobně. Taky si nemyslím, že je dobře dělat kompromisy. Jako kdyby někdo přinesl modrý obraz, druhý červený, a nakonec z toho vznikl růžový… Na druhou stranu pak písnička nese rukopis nás všech, každý se do ní po svém zapojí.

V tom pomyslném šuplíku musíte mít hromadu skladeb, které ani nevydáte?

Z posledních třech desek máme spoustu hotových písniček. Byly připravené k nahrávání, ale nevyšly. Taky z toho důvodu, aby cédéčka neměla moc dlouhou stopáž. Po desce je ale už neřešíš a koukáš, co bude dál.

Wohnout jeli akustické turné. Do jaké míry bylo pro vás těžké přetavit skladby do akustické polohy?

Hodně jsme si na tom mákli. Předělali jsme tóniny, rytmus, zkrátka všechno. Nejtěžší bylo ale vystihnout výraz. Bigbít našeho ražení postrádá vlastně dynamiku. Valíš od začátku do konce. V divadle jsme si proto moc užívali komorní prostředí. Samozřejmě se pak projeví případné chyby, zvuk je čitelnější bez bustrů.

Co je nejtěžší na hraní na akustiku? Jak vytvořit ten správný tón?

To je základ u většiny nástrojů. Od základky jsem hrál na kytaru, byl jsem posedlej notami a studoval tabulatury. Celou dobu mi unikala zásadní věc: jak to zní? Přišel jsem na hodinu k Markovi Šimůnkovi, který spolupracoval s Kytary.cz, a já si myslel, jak dobře nehraju. Vyloudil jsem kvartu a vysekal jsem se na jednoduché melodii. Začala mi dlouhá škola, jak vyloudit tón a výraz. Doteď si kontroluju, jak zním. Nahrávám se a řeším, jakej mám feeling, jestli nespěchám, nedohmatávám…

Pro Kytary.cz jsi natočil několik videoškol. Máš i svoje vlastní žáky, kterým bys uděloval lekce?

Ozvali se mi, ale nemám na to čas. Na začátku jsem u Kytar.cz nevěděl, do čeho vlastně jdu. Jsem samouk, z not nehraju. Řekl jsem si, že budu teorii vykládat z vlastního pohledu. Ani jsem nepředpokládal, že to bude mít takovou sledovanost. No na první díly koukat ani nemůžu. (smích)

Vnímáš zpětnou vazbu od svých fanoušků?

Mám pozitivní i negativní reakce. Lidi tě upozorní na spoustu věcí a chyb, některým jsem dal za pravdu. Nechtěl jsem se úplně pouštět do hudební teorie, spíš jsem pozoroval, jestli tahle „výuka“ funguje.

Rytmická sekce Wohnoutu absolvovala konzervatoř, je to tak?

Fenek i Zemánek mají konzervatoř, Fenek i učí na lidušce. Doma hodně cvičím, hraji pomalu, každý tón se snažím zahrát co nejpoctivěji… Stane se, že trsátkem se do struny dobře nestrefíš, a začneš pátrat, proč tomu tak je.

Lucie natočila poslední desku za pomoci hvězdných producentských jmen. Nenapadlo vás jít podobnou cestou?

Poslední desku jsme točili s producentem, kterého ale nebudu jmenovat, protože jsme se s ním nerozešli v dobrém. Minulo se to účinkem za docela velký peníze. Desku jsme vlastně celou přetočili. Myslím si, že nějaký přínos to pro nás mělo.

Dnes začínající kapely vydávají spíše singly než regulérní desky. Cítíš, že se hudební průmysl změnil od doby, co jste na scéně?

Singly mají určitou výhodu. Můžeš si písničku vypiplat do dokonalosti, natočit k ní videoklip, udělat dobré promo… Zas ale deska je celek a má taky nějakou výpověď. Je ale možný, že singly začnou mít větší potenciál a my se nebudeme muset stresovat dlouhou dobu ve studiu. Jakože máš 5 super písniček a ty musíš sehnat ještě dalších pět, aby z toho bylo album. Chrlit desky dneska není dobré ani kvůli posluchačům, musíš je nechat odpočinout.

Vadilo ti, že se o Wohnoutech mluvilo s pejorativním nádechem jako o „festivalové kapele“?

Naopak. Stojíme si zatím, že patříme na festivaly nebo do klubů. Je to naše strategie a nemyslím si, že budeme hrát někde na stadionech s rachejtlema za zády. Zakládáme si na naší obyčejnosti.

Představ si sám sebe v publiku, když by zrovna hrál Wohnout. Co by se ti asi honilo v hlavě?

To bych chtěl fakt jednou zažít! Bohužel se mi to nikdy nepodaří…