Honza Kapák: Soutěž o trofeje rád přenechám jiným

Když se před časem rozkřiklo, že se na Brutal Assaultu po čtvrtstoletí objeví na pódiu znovu legendy Master's Hammer, nejen na metalové scéně to zašumělo. Za bicí se posadil ten, který už zní z jejich posledních alb: i mnohými dalšími kapelami vyhledávaný muzikant i zvukař, další v sérii Sideman, Honza Kapák.

Vzpomeneš si, kolik ti bylo, když ses poprvé posadil za opravdové bicí?

No jasně. Byly letní prázdniny 1991, a táta mi za hodně vylepšený známky na vysvědčení – prospěl jsem s vyznamenáním poprvé v životě – koupil vytoužený amátky od bubeníka rozpadlých Antikrist. Bylo mi necelých dvanáct let.

Já prý jsem byl “hlučné dítě”. Pořád jsem prý do něčeho klepal, vydával různý zvuky, ať už na pusu nebo na něco, co se mi dostalo do ruky – třeba strunkový kráječ na vajíčka. Jaké jsi byl dítě ty?

Hele, úplně popravdě jsem si v dětství a dospívání prožil pár věcí dost osobního rázu, který mi start do života zrovna moc neulehčily. Takže nevzpomínám moc rád, a leccos jsem už úplně vytěsnil. Moc si toho nepamatuju. A myslím, že se až tolik neměním. Od mala až do dnešních dnů jsem samotář, drobet podivín, ale v jádru se snažím být (prosím pěkně, snažím být, netvrdím, že jsem, smích) hodný a přímý člověk. Vždy jsem vyhledával spíš individuální než kolektivní realizaci. Takže jsem v dětství jezdil na kole, hodně si četl, a od dvanácti přišla muzika, a pak muzika, a trochu hudby k tomu.

Hrál u vás doma někdo na něco?

Děda byl docela slušnej houslista a táta samouk na akordeon. Navíc mám rusínský předky, a na východě se zpívaly lidovky hromadně od rána do večera, tam to maj v krvi všichni. Ale naprosto zlomový pro mě bylo, když si můj o sedm let starší bratr Petr „Rámus“ Mecák ve svých rebelských pubertálních letech koupil svou první elektrickou kytaru. Nebýt Rámuse, asi by mě vůbec nenapadlo zkusit se věnovat hudbě.

Takže to nejvíc byla jeho zásluha, že ses dostal k metalu?

Právě společný pokojík s Rámusem zapříčinil, že jsem vnímal extrémní hudbu už jako dítě. Pouštěl mi Bathory, Bulldozer, Assassin, rané Master's Hammer, Torr, Root, Kreator... Brácha se prostě se mnou moc nemazal a hrnul do mě hlasitej kravál v jednom kuse. Nemá tu přezdívku nadarmo (smích). Poměrně rychle jsem jsem začal vnímat kouzlo téhle hudby a nebylo co řešit. Na ta alba dodnes nedám dopustit.

Jiná muzika tě nikdy ani nelákala?

Ale kdež. Hudba je jen dobrá nebo špatná. Že jsem začal rovnou metalem, ještě neznamená, že jsem omezený hovado (smích). Řekl bych, že mám základní povědomí o většině hudebních stylů, přičemž ale tuc-tuc rádiový hity, E- C-G-D vymejvání mozků, odříkávání debilit do nudnejch bakelitovejch smyček a podobný zvěrstva, za hudbu až na výjimky nepočítám. Některé měkčí věci dnes poslouchám radši a častěji, než staré metalové vykopávky. Mám rád pocitovou hudbu a jestli je to metal nebo artrock, jazz, vážná hudba, nějaká alternativa nebo nedejbože kvalitní pop music, to je mi naprosto fuk. Když líbí, tak líbí, není co řešit. Už jsem prošel lecčím. Hrál jsem alternativní rock, grunge, hostoval jsem v bluegrass/ country kapele, i hardcore jsem v mládí hrál. Ale metal mi jde stejně nejlíp.

Jsi samouk?

Na kytaře jsem zcela netknut jakoukoli výukou, na vše jsem si přišel sám. Na bicí jsem absolvoval pět let hudebky ve Strakonicích pod vedením Ivana Pelíška z Abraxas. Hráli jsme, asi jako všichni bubeníci v naší malebné kotlině, etudy Veselého, Tuzara a spousty dalších do zblbnutí. Ke konci jsme hráli i základy swingu, to už bylo celkem fajn. Swing je strašná úchylárna, jak každá noha a ruka dělá něco, co nesouvisí s ostatníma končetinama, bavilo mě koumat, jak to funguje. Noty jsem měl tenkrát v malíku, lehčí věci jsem byl schopnej hrát i bez přípravy z listu. Ale léta utíkaj, můj dnešní styl hry jako takovej už se vytvořil zcela samovolně, formovaly mě hodně kapely, s kterejma jsem hrál a hraju. Noty už bych dneska asi nedal. Už ani nevím, která řádka je kterej buben apod., z partitury jsem hrál naposledy opravdu asi před dvaceti lety. I když pravdou je, že od tý doby, co se živím nahráváním muziky, jsem se už vícekrát setkal s tím, že notové zápisy různých nástrojů byly na stole, a připadal si pak jak totální analfabet, když nevím, která bije... Možná bych se měl na starý kolena přihlásit do nauky mezi prvnáčky (smích).

Kromě bicích ses ovšem na podiu objevil i jako kytarista. Jak máš nastavené priority? Dáváš něčemu přednost?

Mě nikdy nějak nebavilo cvičení ve smyslu přehrávání předepsaných etud. I na ZUŠ jsem byl líný žák. Jsem spíš kreativní typ, já se vždycky učim hlavně omíláním svejch novejch nápadů a samotný bubny mě v tomto až tolik neinspirujou. Jsem spíš melodik než rytmik. Na bicí jsem začal víceméně z nouze, protože kytaru už drtil brácha a škopky mu chyběly. Ale nějakej melodickej nástroj mě lákal a tak jsme se na kytaru učili s Rámusem jeden od druhýho, a bubny jsem jel paralelně k tomu. Priority nemám žádný, chytnu do ruky co mě baví, nebo co je zrovna třeba.

Jaká byla první kapela? A co první hraní před lidmi?

První veřejné vystoupení jsme absolvovali na konci léta 1992 s kapelou Avenger, kterou spolu s bratrem táhneme dodnes. Byla to legendární Velká rocková noc, open air v Něměticích. Hned první vystoupení jsem si dal vlastně dvoják, hráli jsme tehdy ještě s heavymetalovými Krysydys. Celou akci si už do detailu moc nepamatuju, byl to underground nejhrubšího zrna. Lidí sice dorazilo několik set, ale vše bylo řešené dost provizorně, za běhu, na koleně. Avenger set skončil po songu a půl, bratr trhnul strunu a neměl jinou. V Krysydys jsme hráli s Františkem, kterej celou akci pořádal. Jelikož návštěvnost byla hojná, a akce se přehoupla do výdělku, jal se František oslavovat. Hráli jsme večer jako poslední. Byla to premiéra kapely Krysydys, pojatá ve velkém stylu. Nechaly se ušít červené kápě coby kostýmy. Chudák František ale nedomyslel, že v těch kápích bude celkem blbě vidět na krky kytar, což se u něj v kombinaci s nemalou hladinkou alkoholu v krvi ukázalo jako neřešitelný problém. Poměrně rychle rezignoval na připravený set vlastní tvorby, a pěl do mikrofonu popěvky typu “hévy metal, hévy metal, hévy metal helovýn”, zcela ignorující marnou snahu kapely. Škoda, že z toho není nějakej záznam, to by byl dneska totální klenot. Hned o mém prvním účinkování se tak mluvilo celkem dlouho, Krysydys se po koncertě okamžitě rozpadl, a František chodil kanálama (smích). A Avenger zas vešel ve známost jako “ten šílenej rachot s děckem za bubnama”. To už je let...

Takže model “hraju v tolika kapelách, kolik stíhám” jsi měl vždycky? A jak moc dnes nestíháš a musíš odmítat?

Plus mínus dá se říct, že jo. Muzikou žiju. Když jsem měl míň kapel, bylo víc práce ve studiu, pořádali jsme i – a po několikaleté pauze opět pořádáme – dvoudenní open air festival. Ano, nabídky od kapel musím odmítat, a to celkem často. Naposledy jsem si hodně drbal hlavu, když mi doommetaloví Et Moriemur nabídli post kytaristy. Strašně bych si to užíval, jejich muzika je geniální. Ale čas není nafukovací, prostě to nejde.

Myslím, že podobné zážitky s prvním koncertem, jako jsi popisoval, mají skoro všichni, jen se k nim někteří stydí přiznat. Kdy se objevily první úspěchy?

Každý nějak začíná, a když je u toho aspoň trochu sranda, všechno je naprosto v pořádku. Co se týká úspěchů... S muzikou jsem krátce po zlomu milenia procestoval slušnej kus Evropy, Německo, Rakousko, Belgii, Holandsko, Francii, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, s Master´s Hammer nás čekají výlety na nová místa, kde jsem v životě nebyl. Nemalý úspěch je v podstatě i to, že se už skoro deset let živím hudbou, respektive nahráváním. To pro mě znamená asi úplně nejvíc. Že nemusím někam do fabriky k pásu. Ale zůstávam nohama na zemi. Muziku dělám šestadvacet let, a i dneska se stane, že hraju pro patnáct lidí, jak třeba minulej víkend s Dark Angels nedaleko Křemže. A z toho deset z nich to vlastně ani moc nezajímalo. No tak co, hrál jsem jak o život pro těch pět lidí, který to zajímalo. Soutěž o trofeje rád přenechám jiným. Já touhu po úspěchu až zas tolik neprožívám.

Neříkej, že tě nepotěšilo, když se ozvali Master's Hammer?

Ale samozřejmě, že mám radost, když se někdo zajímá o to, co dělám. Samozřejmě, že je to prima pocit, stát se součástí kapely, ke které vzhlížím od malička. Samozřejmě, že pro mě nedávný první koncert MH byla veliká událost a těším se na další. Ale zároveň si uvědomuju, že to není „moje“ kapela, každý je nahraditelný, mě nevyjímaje, a byl bych s dovolením opatrnější bít se teď hrdě do prsou. Děkuji osudu, že mi tyto blahé prožitky nenadělil v mládí, kdy jsem býval hodně ambiciozní a “nerozumný”, ale až teď, kdy už mám relativně utříděné pojmy a životní priority. Za nabídnutou šanci jsem vděčný a čapnul jsem ji za pačesy. Na druhou stranu si nemyslím, že by mě to zcela vykolejilo z mého jinak příjemně stereotypního života.

Před rokem 1989 tu slušné bicí měli až profi muzikanti, drtivá většina kapel se musela spokojit s Amati. Na co jsi začínal ty?

No jasně, hrál jsem na perleťový žlutý Amatky.... Jeden šlapák 20“ druhej 22“, kult jak noha (smích). Měl jsem je asi sedm let, dvě desky jsme na ně nahráli. Pak jsem měl přechodnou fázi Pearl Export, pak jsem koupil Sonory 3000 Force...

Když jsem jako teenager začal chodit na koncerty, byly zrovna dva kopáky u metalové kapely skoro stejná nutnost, jako u popových plastové Simmonsy či Rotopady. Později zas měl kdekdo dvojšlapku a ještě později se rozmohly rampy. Cítíš v současnosti nějaký podobný trend?

Mě trendy moc nezajímaj, sorry. Já jsem ze starý školy, to znamená dva kopáky, co nejvíc přechodů a jsem spokojenej. A jinak ať si každej hraje na co chce, mě to je jedno. Stejnak u mě vždycky zvítězí hudební dojem nad vizuálním. A když někdo hraje pěkně, poradí si víceméně s jakoukoli sadou. A levýmu bubeníkovi naopak nepomůže nic.

No jasně. Stále častěji vídám bubeníky, kteří mají tradiční soupravu doplněnou o Octopad nebo triggery, kterými spouštějí samply. Co ty a podobné kombinace bicích s elektronikou?

Někdy kolem roku 2000 jsem vozil Alesis D4 a triggery na kopáky. Dé čtyřka mi pak umřela (bodejť by ne, byla rok výroby 1991), a od tý doby jsem hrál už jen stoprocentně akusticky, na sadu ozvučenou mikrofony. Když se to nazvučí dobře, zní to stejně nejlíp. Aktuálně asi pořídím zase nějakej šudlátor na šlapáky, MH je na šlapácích postavený a chce to jít po kvalitě zvuku na jistotu, nespoléhat se na místní podmínky. Koukal jsem po nějakým samplíku Roland, ještě uvidím. Každopádně kromě šlapáků jsem na živých akcích nikdy netriggeroval nic. Poslední dobou nesampluju nic už ani ve studiu. Jdu zcela proti době.

Jsi firemním hráčem značek Mapex a Anatolian. Jak ses k tomu dostal a co to v praxi obnáší?

Mě se ty Sonory po létech začaly sypat. Různě postupně upadávaly kusy hardwaru, a já už jsem se pomalu, ale jistě smiřoval s tím, že zase budu muset koupit nový škopky. Tou dobou už jsem měl za sebou dvacet let hudební historie, řekl jsem si že za zkoušku nic nedám, a poslal jsem na více různých firem žádost o endorsement. Světe div se, lidé z Mapexu se mi ozvali, a nakonec jsme se domluvili. Mám od nich zapůjčené bubny, na které hraju, ale které též půjčuji na nahrávání u mě ve studiu. Bubeníci si tak mohou osahat ten nástroj zblízka, a k tomu mají rovnou možnost slyšet, jak jim na nahrávce zní. Stává se, že pro velkou spokojenost následně získám zpětnou vazbu, že si Mapexy skutečně koupí. Celé je to u všech stran postaveno na čistě dobrovolné bázi, jako win-win situace.

Takže tě to k ničemu nezavazuje? A ta zápůjčka byla jednorázová, nebo dochází v nějakých intervalech k obměně?

Jsem u Mapexu přes pět let, a za tu dobu mám třetí sadu. Bicí jednou za čas vrátím nebo přímo najdu kupce, přičemž se prodají jako použité s mírnou slevou. Bicí nevlastním, mám je půjčené, musím se k nim pouze chovat tak, aby hrály a vypadaly reprezentativně, a aby se daly kdykoliv dobře prodat. K tomu patří samozřejmě pravidelná údržba, výměna blan v mojí režii apod. Svým způsobem je to geniální: Reklama téměř zadarmo s velmi silným účinkem. Málokde otestuješ bubny tak, jako ve studiu při nahrávání.

Nedávno jsem zažil na festivalu, že se bubeník dožadoval u erárního backlinu druhého tomu, a zvukař na to reagoval lehce ironicky “dva přechody už dnes používaj snad jen metalisti”. Co všechno standardně používáš v soupravě ty?

Já se spokojim s tím, co dostanu od Mapexu, hehe. Nejsem fetišista. Ono mi to všechno ve finále stejně zní hodně podobně. Dřevo je sice výrazný faktor, ale blány, způsob ladění a síla úderu jsou podle mě rozhodující. Momentálně mam Mapex Armory 2x 22, 10, 12, 13, 14, 16, ocelový snare Panther 14 x 5, javorový Phatbob snare 14 x 7, činely Anatolian 14" HH Signature Bertram Engel, 16" Ultimate hell crash, 10" Expression Splash, 18" Diamond crash, 18" traditional china, 22" traditonal heavy ride.

Lze tě nalézt nejen v českých kapelách, ale i v sestavách srbských The Stone nebo Bane. Jak se to stane, že se český muzikant ocitne v balkánské kapele?

Já mám kámoše v hodně zemích světa. Nehledej za tím žádnou vědu, pojí nás přátelství a rádi si spolu zahrajeme, to je celý. Na Balkáně je nedostatek slušných bubeníků, tak to kluci holt občas řeší takhle.... výlety na Balkán si užívam, a vždycky rád vypomůžu, když to jde.

Kromě hraní jsi zmínil i nahrávací studio. Co tě přivedlo k jeho vybudování?

Nechuť pracovat ve fabrice. Chtěl jsem se živit hudbou a být pánem svýho času. Koupili jsme s bratrem nějaký hračky, pro kapelu na demáče. Rozkřiklo se to mezi kamarádama, a než jsem se rozkoukal, kalendář se samovolně plnil zakázkama na nahrávání. Tak jsem to po pár letech oťukávání zkusil naostro, a napodruhé to vyšlo. Od roku 2008 mě studio živí.

Napodruhé? V čem byl problém poprvé?

Poprvý jsem to zkusil o několik let dřív, živnosťák mám od prosince 2003. To byl pro mě zlomový rok. Vzal jsem si úvěr 360 tisíc – víc mi nedali. Koupil jsem barák, na který ty peníze stačily – byl to celkem velkej rodinej dům, ale v dost katastrofálním stavu. Ihned, jak jsem dostal úvěr, dal jsem výpověď v práci. Bez rezerv, bez plánu B. Během pár měsíců jsem se jakžtakž zabydlel na nový adrese, a vytvořil podmínky pro nahrávání. Byl to mega underground, nechápu kde jsem vzal tu drzost, říkat tomu nahrávací studio. Byznys se jakžtakž rozjel, tenkrát jsem nahrával hodně levně, takže kapely skromné podmínky až tolik neřešily. Zvládal jsem platit veškerou režii, uživilo mě to, a nabytá svoboda byla totální euforie. Vydržel jsem to rok a kus, než jsem začal střízlivět. Barák mi padal na hlavu, studio bylo trapně nevybavený, přičemž provoz zajistil přežití, ale nic víc. A kolikrát to bylo na hraně i s tím přežitím, haha. Kolem roku 2006 jsem se pokorně vrátil do práce, a studio jsem zas dělal jako vedlejšák. Potřeboval jsem zkrátka dva příjmy, abych s tím trošku pohnul.

Nenašel jsem, že bys měl web, což je obvykle znak toho, že zájem převyšuje nabídku volných frekvencí. Do čeho nahráváš?

Reklamu jsem si, až na pár emailových spamů úplně v začátcích, nikdy nedělal. Klienti se mi hlásí sami, a obsazeno mám standardně půl až třičtvrtě roku dopředu. V letech 2007 až 2008 se to už fakt nedalo, pracoval jsem nonstop, z práce do práce. A ani s opětovným nástupem na “profi dráhu” se to moc nezměnilo. Dřív to byly opravdu kvanta muziky co jsem zvládnul vyprodukovat. Posledních pár let jsem začal tlačit na cenu za nahrávání, a konečně se začínám dostávat do stádia, kde jsem chtěl být od začátku. Jsem bez dluhů, bez závazků a můžu si dovolit plánovat míň práce, abych taky mohl trochu svobodně žít. Ukazuje se, že čím míň pracuju, tím lepší jsou výsledky. Nejsem stroj a únavu materiálu neradno podceňovat. Točím do Cubase s pluginy od Waves, IK Multimedia, Ozone, Sony... Studio stojí a padá s mojí osobou, jsem na všechno sám. A dokud bude fungovat HELLSOUND (tak se to studio jmenuje), zůstane to tak. Nikoho k sobě nechci.

Mít studio znamená permanentní obměňování a vylepšování vybavení. Podle čeho ho vybíráš?

Okukuju jinde, sleduju hodně youtube, kde je toho mraky. Mám taky kámoše, koncertního zvukaře, co má ohromnej čuch na bezva věci, kolikrát i v akci za pěkný peníze. Dneska je trh tak přesycenej, že výběr vůbec není jednoduchej, ale když člověk ví, co chce, a kolik na to má zhruba peněz, nějak se to vždycky vymyslí. Ale se slovem „permanentní“ bych byl opatrnej. Příběh mýho studia je od začátku totální DIY, nestojí za mnou žádnej velkej kapitál, i v dnešní době mam vybavení v podstatě velmi skromné. Nehraju si na profíka, co se chlubí paletou serepetiček, který stejně neumí nepoužívat. Hlavní je ucho a zkušenost.

Kdo všechno u tebe byl na “návštěvě” v poslední době?

Točím desítky kapel za rok. Z poslední doby mohu doporučit třeba Et Moriemur. Jejich depresivní doom metal sice není hudba pro každého, ale jedná se o výjimečný materiál. Točili jsme živé violoncello, housle, trombón, piano... hotová symfonie. Z opačného soudku mohu zmínit srandisty Krize Středního Věku – jejich rock'n'roll punk s piánem má drive, a mají super texty ze života. Fajn session byla třeba i s Vivat Joe, to je taková kytarovka ala Satriani. Točím pestrou škálu žánrů.

Odmítl jsi někdy někoho nahrávat?

Asi jednou nebo dvakrát jo, z důvodu nevhodné politické orientace kapely. Ne, že bych byl tak uvědomělej občan, ale před hodně lety jsem nahrával pravicovou kapelu Imperium, kterou jsem tehdy opravdu odmítnout měl. Ale vysvětluj to začínajícímu zvukařovi, který bojuje o přežití, a potřebuje každou kačku. Následovala šťára Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, odboru terorismu a extremismu, a skoro rok trvající lítání po soudech. To mi dostatečně stačilo jako vysvětlení, že tudy cesta nevede. To je ale jediná výjimka. Za normálních podmínek beru všechnu práci, pokud mohu nabídnout volné termíny. Neřeším nic.

Někteří zvukaři dnes pořádají workshopy, jako je např. práce s softwarem, nastavení a výběr mikrofonů atd. Jak je to u tebe?

Nijak. Než workshop, to radši nohy na stůl, srkat kafe, poslouchat, jak mi zpívaj ptáci před barákem ve stromech, a nebo jít se psem na špacír. Klid je k nezaplacení.

Co sis nejnověji do studia pořídil a byla to spíš radost než nutnost?

Když nepočítám neustálé dokupování režijního materiálu, poslední větší investice byla asi zvukovka Antelope Audio Zen studio. Bylo to nemilé, velké, leč nutné vydání, protože předchozí pult/převodník Mackie Onyx už mlel z posledního. Dobře jsem udělal, ty převodníky hrajou o hafo líp.

Co tě čeká v nejbližší době?

Na Brutal Assaultu v Jaroměři hraju s Master's Hammer a Avenger, pak na fesťáku vyzvednu jednoho kámoše ze Srbska, a ve dvou budeme po zbytek srpna točit jeho sólovku Khargash, kde já budu nahrávat bubny a basu, a on zbytek. Mezi tím si odskočím zahrát do Bergenu s Master's Hammer, pak hrajeme doma v Česticích s Dark Angels. V září jsou v plánu nahrávání Kruger, Ebony a Madride. Měl být koncert v Montrealu s Master's Hammer, ale ten padnul. Na 99 % budeme hrát na festivalu SNS ve Strakonicích s Avenger a Impuritum. Průběžně se pracuje na dálku na nové desce The Stone – já jsem točil bubny, zbytek stop se točí v Srbsku a na mě zbyde mix a master. Máme před vydáním nové desky Avenger, pořád se něco děje.

---

KDE HRAJE:
- Master's Hammer (od r. 2012)
- Avenger (od r. 1992)
- Black Rain (1996 a letos reunion)
- Impuritum (od r. 2010)
- Dark Angels (od r. 2016)
- The Stone (od r. 2008 občasně jako host)

KDE HRÁL (letopočty orientačně):
- Panychida (2007 - 2013)
- Morrior (2006 - 2009)
- Maniac Butcher (1998 - 2002)
- Dark Storm (2000 - 2005)
- “25” (2005 – 2012)
- Radiolokátor (2009 – 2013)
- Šafrán (2008 a 2013)
- Quieten (2011)
- In Articulo Mortis (2005)
atd., jsou toho desítky...

NA CO HRAJE:

Bicí :
po vynikající sadě Mapex Black Widow mám aktuálně půjčené Mapex Armory, ocelovej snare Panther. Překvapivě vůbec nehrajou špatně (za ty prachy, co normálně stojí, naprostý skvost!), kombinace javoru a břízy je zajímavá. Jsou hutnější/temnější než předchozí celojavorová sada.

Činely:
Anatolian 14 HH, 16 a 18 crashe, 22 ride, 10 splash. Hardware a vše ostatní taktéž Mapex.
Paličky Pellwood 5C na rychlejší věci, Rock Model Short na pomalejší...

Kytary:
Můj hlavní nástroj je Jackson proffesional (vyrobená v Hořovicích údajně jako jedna ze zkušební série v rámci vyjednávání licenční výroby než Jolana zkrachovala), osazeno u kobyly EMG, u krku nějakej no name původní snímač (ale hraje hezky). Geniální nástroj, bezvadnej krk (jako všechny Jacksony).
Dále mám Deltu kterou jsem kdesi kdysi koupil za 500 Kč, dal tam Seymour Duncan a dal jí do kupy.
A pak mam ještě sedmu Peavey Predator, kterou mi kámoš přivez z Anglie za 100 liber. Překvapivě je to super kytara – skvěle ladí, má příjemnej úzkej krk a původní pasiv snímač dává jako kráva. Nechápu proč tyhle kytary prodávali tak levně.

Mám i pětku basu Curbow Bass s Bartolini aktiv snímačem a akustiku Gilmour.

Trsátka používám od 0.88 do 1.5 záleží jak na co.

Aparát: Engl Suvereign combo, k tomu box Peavey Valveking. Jsem zastáncem co nejjednodušší signálové cesty (kytara – kabel – lampový distortion – hluk, haha).
Na basu mám Behringer Ultrabass hlavu box. Ale od tý doby co jsem koupil preamp Kemper do studia, tak se na to akorát práší (smích). Naživo momentálně žádnou kapelu na kytaru nemám (a vzhledem k časovému vytížení ani nemůžu mít) a ve studiu je Kemper vše, co potřebuješ k životu.

VYUČUJE NĚKDE:

Nevyučuju a vzhledem k časovýmu programu si to ani neumím představit. Nehledě na to, že noty už jsem zapomněl a nemám žádný podklady, podle kterých bych mohl učit. Dokážu poradit třeba nějaký základy, ale cvičit musí stejně každej sám, a na YouTube je těch tutorialů a škol dneska tolik... Kdo hledá, najde.