Honza Křížek: Nemusím furt jen šílet, aby to byl Saigon!

Walk Choc Ice, Blue Effect, RockZone 105,9, podcast Backstage, Garráž a teď na poděbradském Soundtracku ukázka z muzikálu We Will Rock You. Honzovi Křížkovi nevěřím, že už není takový rarach, co s moderátorkou Retra založili rodinu. Pořád totiž k životu očividně akci potřebuje. Před vyzvedáváním dětí ze školek jsme se bez předsudků popasovali s krocením rockera, muzikálem o Queen i vojenskou hudbou.

Proč jsi vlastně kývl na nabídku dělat českou verzi muzikálu We Will Rock You?

Jednak proto, že mi ji dal můj dlouholetej kamarád Michal Dvořák z Lucie, a potom tým, kterému mě svěřil jako hudebního supervizora, na mě od začátku udělal velmi dobrej dojem. Hodně dám na instinkty – a taky se člověk potřebuje něčím živit. Rád dělám i projekty jiného druhu a supervize We Will Rock je výzva.

Co to v praxi obnáší?

Prvotní rozhodnutí, koho najmout. Uvědomit si nejdřív, co je to za materiál, a jakým způsobem k němu přistoupit. Druhá věc byla podívat se po lidech, kteří by mohli vyhovovat muzikálu a tomu, pro co jsem se rozhodl. A pak jsou to administrativní věci jako převzít noty a rozeslat je spolu se všemi informacemi od produkce vlastně dvacetičlenné kapele. Kapela je sice sedmičlenná – basa, buben, percussiony, dvě kytary a dvoje klávesy, z nichž jedny dirigujou – ale musí být krát tři, aby muzikál mohl fungovat i se záskoky. Téměř půl roku zabraly administrativní věci a dávat do kupy lidi. Někteří se před podpisem smlouvy rozhodli, že do toho nepůjdou, takže jsem sháněl adekvátní záskoky.

Druhá polovina práce byla kapelu oživit a nacvičit hodinu ukázkového promo vystoupení se zpěváky. To proběhlo na přelomu srpna a září v Poděbradech na Soundtracku, jehož ředitelem je právě Michal Dvořák.

Muzikál We Will Rock You je zahraniční licence. Chtělo se po tobě, abys dodržel konkrétní zadání, nebo jsi měl větší volnost?

Jako u Disneyho. V Anglii nad hudební supervizí bděli Roger Taylor a Brian May. Ctíme úplně původní zadání a zvuky. Odpíchl jsem se od klávesáka/dirigenta Filipa Tailora z Hudebního institutu v Olomouci. Doporučila mi ho choreografka Petra Parvoničová. Je totálně zapálený do Queenů. Zahořel podle mě ve chvíli, kdy je poprvé uzřel. O Filipa jsme opřeli i signifikantní zvuky kláves, byť to byla rocková kapela, která měla na deskách před Radio Gaga napsáno „nepoužíváme syntezátory“. Na jeho doporučení jsem pak najal bravurního kytaristu Jardu „Jeffa“ Nováka, který mi pak doporučil svoje kluky. Mám hodně lidí z Olomouce, bratislavskýho klávesáka, druhýho dirigenta/klávesáka Vojtu Adamčíka z Českých Budějovic, který už má na svědomí jiný svoje muzikály. Zkrátka jsem hledal lidi zapálený pro Queen, kteří nezívnou nad další epizodou v diáři a na tohle čekali celej život. Ty jsem získal, a to jsem je vůbec neznal. Jen jsou tam věci jako že bubeník řekne, že oproti londýnský verzi, kterou se máme řídit a ve které jsou aranžérský změny, by velký buben hrál stejně jako originál. Hrajeme po svým v tom smyslu, že každý máme svoji hlavu, své srdce a ruce.

Trh je Queeny přesycený i bez revivalů. Loni šel do kin Bohemian Rhapsody, chystá se dvojka, Karel Janák napsal muzikál Freddie, Pirate Swing Band zaranžoval singl The Man from Manhattan od Smile. Ty máš k ruce skoro dvacet let staré libreto a rutinéry Bohouše Josefa, Míšu Noskovou, Kamilu Nývltovou nebo Pepu Vojtka. Čím chcete zaujmout?

K rutinérům je i mladá krev zpěvácká i hudební. Zatím se držíme toho, že já vedu hudební supervizi, Jirka Březík sborovou a pěveckou, Petra Parvoničová choreografii a hlavní postava celého příběhu, režisér Petr Novotný, dohlíží na to, jak to má vypadat a jak to bude celý pojatý. Na toho já čekám a pro něj chystám kapelu, aby byla perfektní.

Navíc je tu obrovská změna, český texty Adama Nováka. Tady půjde o nejvíc. Přesvědčit lidi. Přetextovat tak známou věc jako písničky od Queen je samo o sobě dost kostrbatý a to musíme zahladit. Aby se dal vyprávět příběh, muzika byla super a nikdo neřešil, že místo Who Wants to Live Forever se zpívá Kdo chtěl by žít napořád? Ale ctím to, protože takové je zadání. Když se má vyprávět českej příběh, proč by tam měly bejt najednou titulky? Blbost. A kdo ví, jakou vizuální složku připraví Petr. Na tu se moc těším. Teď máme nacvičenou a odzkoušenou první půlku muziky, čeká nás druhá a setkání s herci a především Petrem, který nám bude sdělovat své vize. A bude to masox.

Hudbu už jsi psal dřív pro představení Pohádky ze staré knihy Matěje a Mirky Kopeckých nebo dokumenty o Lukáši Krpálkovi nebo Robertu Vanovi. Je pro tebe zakázka na We Will Rock You rutina, nebo tě dostává do nových situací?

Rutina v žádným případě, protože to je první velká zakázka tohohle druhu. Režisér, choreograf, herci, zpěváci, abonenti, a to už je velký. Párkrát jsem kvůli tomu nechrápal. Nikdy jsem nebyl v takových situacích a musel jsem se učit, jako když jsem kupoval dům, mít vztah a rodinu. Najednou se musím rozhodnout, zvednout telefon a začít něco dělat. Našel jsem se v tom. Mně vyhovuje bejt v akci. Čekat na rozhodnutí někoho a lamentovat nebo chválit už jsem zkoušel.

Pokud jsi viděl návod na muzikál od Kumštu, co se ti honilo hlavou?

Oni mají díl, jak se dělá muzikál? To si nenechám utýct!

Pro Kytary natáčíš Garráž. S podobným formátem jsi laboroval už na Vojenský konzervatoři v Roudnici. Jaká byla cesta od blbnutí s kazeťákem k opravdovému pořadu?

Sečetlo se dvanáct let pro RockZone 105,9 a Objednej si svůj song v čase devět ráno až dvě hodiny odpoledne, Walk Choc Ice a Blue Effect. Vždycky jsem měl choutky tohohle typu. Mít něco jako Waynův svět, kde můžeš rozpálit kytary, říct, co chceš, když za to uneseš zodpovědnost. A co budeme dělat? Autorskou tvorbu asi ne.

Něco podobnýho jsem předtím dělal i v Backstagi. S hostem jsme za čtyřicetiminutovej pokec zahráli tři pecky na akustiku a lidi mi hned psali: „Jé, to je škoda, že to není audiovizuál.“ I Lenka Dusilová mi říkala: „Škoda že to nemáš nabraný pořádně.“ Kytary.cz chtějí prodat, že umějí dobře zvučit, proto jsem s nimi řešil víc než půl roku, jak toho dosáhnout. Aby to nebylo jen o té písničce a bylo vidět i do kuchyně.

No dobře, ale proč ne autorská tvorba?

Nevím, jak ji uchopit. Chtěl jsem mít hosta, ale netroufám si s každým složit písničku. Nevím, jestli by do toho se mnou šli. Tohle mi přijde jako sranda pro lidi, kteří se neustále zabývají autorskou tvorbou, aby přežili. Zatím funguje: „Přijď se ke mně pobavit. Co si chceš zahrát?“ - „Já si chtěl vždycky zahrát Pistole, ale trošku folkově.“ – „To je skvělej nápad, tak pojď!“ Pro první sérii nebyl problém hosty sehnat. Slyšej na to i ti, kteří předělávky nedělaj, ale vlastně by si jednu dali.

Ještě bych se vrátil k vojenské konzervatoři. Proč jsi nešel na běžnou konzervatoř?

Vojáci byli ve správnou chvíli na správném místě. Nevěřil jsem si na pardubickou konzervatoř a na pražskou jsem vůbec nepomejšlel. Přišli verbovat do naší osmičky. Ty dvě hodiny jsem prospal, na konci se probudil, chtěl bejt asi aktivní a zeptal se, jestli nemají školu s hudebními kroužky. A oni se na mě slítli: „Vojenská škola Víta Nejedlýho v Roudnici nad Labem, pojď. Neučí se matematika ani přírodní vědy, jenom hudba.“ A bylo to.

Rodičům to taky přišlo super. Postarali se o nás, jednou za čtvrt přijeli na rodičák, ale tam jim jen sdělili studijní výsledky. Kdo ví, jak bych dopad na státní. Čtrnáct dní před maturitou za mnou přišel zástupce náčelníka školy, plukovník Lhotský. Kapacita. Tomu hrál orchestr nejlíp. Říkal mi: „Nechcete se na to vykašlat? Vy stejně patříte mezi rockery.“ - „No jo, ale já musím udělat maturitu. Už čtyři roky hákuju.“ – „Tak jo, dobrý, hezkej den.“ Všichni to věděli. Natáčeli jsme metalový demáče v Učebně tanečních nástrojů, kde byly komba, basy a pro nás v patnácti svatej grál, elektrický kytary. Anebo varhany, synťáky v Učebně klávesovejch nástrojů, což byl můj druhej obor. První byly bicí.

Jak jste na tom byli s vybavením? Můžeš to srovnat?

Učitel Jirka Buráň byl tubista a slušnej basák, takže tam byl Solton, Amatky. Nic supr, dyť to byla vojenská škola s plechovými bubínky a vyčištěnými flétnami a klarinety. Byla to muzika, akorát jsme byli všichni v pakárně v zeleným a sralo nás to.

Platilo v Roudnici, že za války mlčí múzy? Co sis vlastně odtamtud odnesl?

Stoprocentně dril a kázeň, která je potřeba v životě i řemesle. Každej den jsme museli cvičit. Na státní se na tebe každej vykašle. Taky respekt k vedoucímu orchestru a vědomí, že v něm nejseš sám za sebe jako sólista, ale jseš jeho součástí. Jeden druhýho musí držet a nesmí jít proti sobě. A jinak hudební průpravu, přátelství, vzpomínky, první blbnutí, hraní si na kapely a rozhlasový pořady. Byl to výchovnej tábor. Neotravovali rodiče s tím, co se v něm děje. Uměli si nás srovnat. I potom dva roky u letecký hudby v Hradci Králové jsem získával pořád nějaký zkušenosti, ze kterých pořád čerpám. Třeba když se vracím ve tři ráno unavenej. Druhej den to na koncertě nikdo nesmí poznat.

Před rozhovorem jsi zmiňoval historku o vojenském pohřbu v Kuklenech (součást Hradce Králové). Co se vlastně stalo?

Jak jsem byl z Kostelce nad Orlicí, dojížděl jsem do Hradce Králové na letiště. Většinou pozdě, bez pochodové knížky, noty jsem si vymejšlel. Tehdy jsem sice přišel pozdě – autobus už byl prázdnej a vyloženej – ale měl jsem všechno. I popruh na bubínek. Jen ne paličky. Vystartoval jsem, na hřbitově urval dvě větve, očistil je, ale ono to nehrálo. Dirigent si toho všiml hned při prvním úderu a byli rádi, že se mě zbavili.

Tys na konzervatoři maturoval v 92. V 91. se změnily osnovy na upravené civilní. Zaznamenals vůbec nějakou změnu?

Uvolnilo se to už po revoluci. Mohl jsem jezdit domů v civilu. To pro nás znamenalo opravdu hodně. Přejíždět republiku v zeleným bylo potupný. Každej poslouchal maideny. Taky se přestalo tlačit. Politruk nám ještě v prvních dnech revoluce cpal, abychom tomu nevěřili a že Havel je podvratnej živel, a pak přehodil kabát. Moc si to nevybavuju. Měli jsem skvělýho civilního učitele na bubny, kterej nás připravoval: „Nebuďte pitomci. Musíte znát hodně stylů.“ Věděl, že vlak nám dávno ujel. Neučili jsme se jen einschlag, ale i na soupravy a doprovázet orchestry. Pochodama se pak kapela jen živí. V 93. se hrály už jen pohřby. Práce pořád ubývalo, až zanikla i škola.

Z tebe se stal rocker, teď ses vrhl na muzikál. V návodu na muzikál byla tabulka kategorií herců a zpěváků: vítěz/vítězka talentové soutěže, muzikálový rutinér, zkrocenej rocker. Cítíš se jako zkrocenej rocker?

Jako všechny ty kategorie. (smích) Dělám job, ze kterýho žiju, který mě baví a dává mi nový zkušenosti, ale hlavně jsem se konečně po dvou letech dostal k nový desce, sehnal lidi do kapely a mám i skvělej management. Jedeme už druhý kolo. Máme za sebou čtyřicet koncertů po všech městskejch slavnostech a festivalech. Všude stojí nějací fanoušci s křížkem. Teď se chystáme na podzimní klubový turné. Tam se přijďte podívat, jestli jsem zkrocenej rocker.

Přišla rodina, děti a už nejsem takovej rarach. Pomohlo mi to přežít, nezplesnivět, nezarůst sádlem a postavit se na vlastní nohy. I na pódiu se učím neplýtvat energií. Občas si nejsem jistej a jsem nervózní, takže kolikrát reaguju opačným způsobem – lítám, běsním, řvu, vyplazuju jazyk a lidi vůbec nechápou. Zjistil jsem i díky partě, co mám kolem sebe, a parťačce Petře (Křížkové, manželce a redaktorce České televize), že nemusím furt jen šílet, a i tak je to Saigon, sakra! I naše nový demo zní tak, že manažer říkal: „Co blbnete, vy kokoti, to je nějakej metal nebo co?“ Furt to hrnem. Pracovat na muzikálu je pro mě osudová záležitost, ale pořád jen práce. Na koncertě jsem to furt já a jsem rád, že stojím sám za sebe. Na to jsem čekal až doposud, a tak to dělám pořádně.