Honza Křížek: Technika mně moc neříká, řídím se zásadně pudově

Dalším z frontmanů, kteří se 12. dubna zúčastní naší narozeninové party v Jazz Docku, je Honza Křížek. Lídr obnovených Walk Choc Ice má za sebou pestrou minulost. Bohaté zkušenosti sbíral kromě vlastní kapely také v Kollerbandu a Blue Effectu, přičemž kytara je jen dalším nástrojem, který tento multiinstrumentalista a zpěvák bravurně ovládá.

S rolí frontmana máš bohaté zkušenosti z Walk Choc Ice a Blue Effectu. Zatímco u tvé domovské kapely se jedná o živelný rock'n'roll, Blue Effect vzešel z art rocku. Vnímal jsi nějaký rozdíl mezi oběma světy, generačně od sebe vzdálenými?

Pokud ano a nějaký jsme tam kdokoliv z nás cítili, především jsme se snažili zahrát to po svém a užít si hraní spolu dohromady. Naše živelnost ovlivnila do jisté míry repertoár Blue Effect a naopak, Radimova pokora a vyzrálost zcela zásadně působily na nás.

Po smrti Radima Hladíka jsi vzkřísil Walk Choc Ice, natočil vlastní desku. Začíná pro tebe nová hudební kapitola?

Zcela nepochybně ano! Vloni jsme s Walk Choc Ice odehráli 4 vzpomínkové koncerty u příležitosti 25 let vzniku kapely. Nyní jsme s mou novou kapelou na turné spolu s Michalem Hrůzou, nedávno jsme také pokřtili album Honza Křížek v Praze a čekají nás další křtiny v Brně, Litomyšli a jinde po celé republice. Kromě toho točím televizní reklamy, složil jsem hudbu do celovečerního dokumentu o Robertu Vanovi a chystám svůj vlastní televizní pořad.

Co ti projelo hlavou, když jste spolu odehráli první vzpomínkový koncert?

Bezprostředně po koncertě Walk Choc Ice na oslavu dvaceti let od vydání alba Keep Smiling v rodném Kostelci nad Orlicí mě napadlo, že bude nezbytné udělat ještě jeden vzpomínkový koncert v Praze. To se následně stalo 5. března 2014 v Lucerna Music Baru.

Bylo těžké navázat po 20 letech na kapelovou chemii?

Ani moc ne. Všichni v kapele jsou aktívními muzikanty a tak nám netrvalo moc dlouho, než to naskočilo zpátky.

Byla to pro tebe výzva, hrát zase jenom sám za sebe, nikoli za Davida Kollera nebo Radima Hladíka v jejich formacích?

Bylo to pro mě jedna z těch velkých životních výzev, kterou jsem jednoduše nemohl odmítnout.

Je pro vás nějaký rozdíl vystupovat v devadesátkách a současností? Jaká je pro vás největší změna?

Dřív jsem na pódiu víc řádil a šel do toho maximálně po hlavě, na úkor zpěvu a celkového projevu. Mlel jsem hovadiny a bylo mi to jedno. Dnes tu stojím sám za sebe, navíc konečně se svým vlastním repertoárem a svou vlastní kapelou. Už to samotné je obrovský závazek a změna. Snažím se soustředit víc na zpěv, svůj projev a také mnohem víc dbám na svůj verbální projev.

Jaká kytarová vzpomínka ti nejvíc utkvěla na Radima Hladíka?

Taková ta nejznámější vyhrávka uprostřed kytarového sóla ve skladbě Slunečný hrob, víš, kterou myslím, že jo? … tadadadááá – tadadadááá – tadadadááá – tadadadááá – tadadadááá… a pak jde dál melodie. Tak ta mi zní často hlavou.

Radimovi Hladíkovi jsi věnoval své sólové album. Co ti nejvíc Radim dal – po lidské i hudební stránce?

Ne že bych mu ho věnoval přímo, ale Radimův odchod byl částečnou inspirací pro některé texty skladeb na mém albu. Stejně tak ale album po textové a hudební stránce silně ovlivnilo narození mého prvního i druhého syna. Z té záplavy informací a všeho mi na Radimovi nejvíce imponovala jeho skromnost a obrovská píle. Byl to muzikant tělem i duší.

Je nějaká šance, že by se Blue Effect aspoň na chvíli obnovil?

S Radimovým odchodem kapela logicky přestala existovat. Jak jsem už několikrát předesílal, budu se v budoucnu rád podílet na vzpomínkových akcích a koncertech, které budou připomínat věčnou slávu tohoto geniálního kytaristy a skladatele. Vždy při tom ale budu pečlivě dbát na to, aby takové podniky měly odpovídající hudební i lidskou úroveň.

Hraješ na mnoho nástrojů. Jaké místo v tvém osobním žebříčku zaujímá kytara, na kterou jsi hrál po boku Radima?

V posledních letech to bylo určitě číslo jedna. Každý den ji držím v ruce, ne proto, že bych měl, ale proto, že chci a dost možná i musím. Mým nejpřirozenějším hudebním nástrojem jsou však mé hlasivky. Umím s nimi různá kouzla, ale ještě spoustu toho neumím. Například to, jak si je šetřit. Dále miluju hru na bicí nástroje, které jsem také vystudoval na Vojenské hudební škole Víta Nejedlého a také hra na basovou kytaru mi často způsobuje takové to krásné brnění po celém těle. Hudba mě naprosto ovládá a prostupuje.

Jakou kytaru, aparaturu nejraději využíváš?

Obecně tu, která je vždy co nejblíže po ruce. Už řadu let hraju na akustické kytary BSG od mého kamaráda Honzy Šťovíčka, přes kombo AER Compact 60. Co se týče elektrických kytar, doposud jsem měl možnost se více seznámit s modelem Fender Telecaster Relic 52, kterého jsem používal po celou dobu v Blue Effect, nahrál jsem na něj své sólové album a pak šla z domu, aby bylo čím poplatit náklady na studio a výrobu desky. Dlouho jsem u Blue Effect hrál přes kombo Roland Jazzchorus 50, později jsem přešel na Marshal Handwired hlava + bedna. Jsem ten typ, kterému technika moc neříká, a řídím se zásadně pudově. Dejte mi něco do ruky a já vám na to zahraju!

Titulní foto: Jan Nožička