Honza Vedral: Potřebuju přesvědčit, proč o vás máme napsat

Na hudební scéně se Honza Vedral pohybuje skoro dvě desítky let. Aktuálně pracuje jako šéfredaktor magazínu Headliner, jako muzikant v loňském roce projel Evropu s Rhodou Dakar nebo Mr. Symaripem a nové zkušenosti nabral i psaním knihy o Meky Žbirkovi nebo během příprav Andělů. Bavili jsme o jeho mladické aroganci, proč nemá rád pokorné texty, jak je to s propojováním bublin vkusu a také o tom, jakým způsobem zaujmete hudební novináře a čím je naopak jako kapela spolehlivě odradíte.

Honzo, jaké byly tvé žurnalistické začátky, začínal jsi psát rovnou o muzice?

Už na gymplu jsem přispíval do elektronických časopisů, kde jsem se staral mj. o hudbu. Byly to časopisy, které vycházely na CD přílohách u herních časopisů, takové elektronické fanziny. Je vtipný, že jsem se k tomuto formátu, i když povýšeného do úplně jiných dimenzí, s Headlinerem po letech vlastně tak trochu vrátil. Už na střední jsem věděl, že psát chci. Pak nám na žurnalistice Barbora Osvaldová vykládala pravidla, jak psát do médií. A na konci přednášky řekla, že pokud se rozhodneme psát o hudbě nebo o sportu, tak na tohle všechno můžete zapomenout, protože tam je to úplně jedno. To mě zaujalo. Prohloubil jsem svůj zájem o muziku, nakontaktoval se ještě s Michalem Nanoru na Janu Kománkovou do redakce Rock & Popu a vedle toho ještě do redakce Rolling Stone, kterej tehdy vycházel, a začal psát o muzice.

Začal sis vytvářet vlastní pravidla?

Osvaldová narážela na to, že publikování v médiích je vždycky svázaný pravidly toho média a do jisté míry stereotypy jednotlivých rubrik. Nevím, jak je to v oblasti sportovní žurnalistiky, protože ji nesleduju, ale v té hudební u nás byla vždycky obrovská volnost v psaní. Ve chvíli, kdy jsem začínal psát o muzice, byl jazyk hudebních časopisů ve srovnání s ostatními médii úplně odlišný. Myslím, že za to hodně mohla škola Vojtěcha Lindaura, respektive toho, jak psal – velmi poeticky, osobně, emotivně a zaujatě. Jako málokdo uměl vyprávět příběhy, které se k hudbě vážou, takovým způsobem, až člověka při čtení rozechvěly. Moc se mně to líbilo. A vedle toho jsem si vášnivě kupoval časopis Živel, kde byly recenze na jednu větu nebo na jedno slovo. Proti poetické stránce Vojtěcha Lindaura brutálně přímočarý přístup, který pod přezdívkami D. A. Rodriguez  a 41200 praktikoval dnes známý komik Luděk Staněk.

Jenže taková recenze toho mnoho nepoví. Co tě na takovém přístupu fascinovalo?

Právěže poví jen to podstatné! Úžasné bylo, že Rodriguez vždycky psal přesně tak, jak mluvil a jak dodnes mluví v těch svých skečích. Bavila mě ta přímočarost jeho psaní, úsečnost, vtipnost, že se nebál upřímnosti, byl arogantní a šel pro vtip až za hranu toho, co je obecně přijatelné a co by se mělo. Fascinovalo mě to a smál jsem se u toho.

Co dalšího tě v té době inspirovalo, vzpomínáš si na nějaký milník, který tě jako začínajícího publicistu posunul dál?

Můj první velký rozhovor byl s baskytaristou Nickym Wirem z Manic Street Preachers, ohromně vzdělaným a chytrým člověkem. Během té dvacetiminutovky, co jsem na ten rozhovor měl, jsem si připadal děsně poučenej. Najednou jsem hudbu začal vnímat v jiných souvislostech. Zjistil jsem, že v téhle práci můžu potkávat takhle chytrý lidi. Umělce, který přemýšlí o současným světě a jakou roli v něm nejen jejich umění hraje a že je to je podnětný i pro mě. Byla to věc, která mě v začátcích opravdu posunula k tomu snažit se dělat i texty s přesahem. Protože když je ti osmnáct a najednou začneš někde publikovat, je to tak opojný pocit, že máš tendenci, alespoň já jsem tu tendenci měl, posouvat a zkoušet hranice pořád dál a dál…

V jakém smyslu?

Z hlediska drzosti a arogance textů, aby byly provokativní a vyvolávaly nějaký reakce. Mám jednu historku, která se stala v redakci Rock & Popu. Měli jsme pravidelný porady a Vojtěch tam seděl jako šaman uprostřed zakouřený místnosti se všema těma máničkama a naší buňkou takzvaně mladých, a rozdával obřadně cédéčka k recenzím. A měl tam CD Karla Hály a chtěl, ať to napíše někdo jinak… „Tak já to beru,“ říkal jsem. – „Tak dobře, Honzíku, napiš to.“  Já jsem si to jednou poslechl, vůbec jsem tehdy takový muzice nerozuměl, ani jsem pořádně nevěděl, kdo je Karel Hála, teda vizuálně jo, znal jsem jen pár písniček. A přesto jsem měl touhu napsat cokoliv, jenom, abych to napsal a jenom abych si nabrousil ostrovtip a pohonil ego. Totálně jsem toho Hálu sepsul. Napsal jsem strašnej text, jehož jediným argumentem bylo, že jsem mladej, tak mě ta hudba nezajímá. Jsem vlastně rád, že jsem to tehdy napsal, patřilo to k věku a tím textem jsem si řekl o to, aby mi někdo dál pár facek, protože nic jinýho jsem si nezasloužil. A skutečně, hnul jsem žlučí i lidem, u kterých bych to nečekal, třeba Jiřímu Černému.

Měl jsi nepříjemný telefon?

To ne. Ale udělil mně Never More v Reflexu. Prý jestli může psát o hudbě někdo takovej, je to zmar celýho časopisu. A já jsem se tehdy hrozně obhajoval, studoval jsem vysokou školu, tak jsem kolem sebe metal, co jsem si kde přečetl, o tom, jak se má psát kritika, jak si člověk nemá brát servítky, jak má bejt upřímnej… Nicméně samozřejmě po čase a s praxí jsem si uvědomil, že sám bych takovej text ve svém médiu nevydal. Určitě bych se o něm s redaktorem pohádal – a přesvědčit k vydání se nechal jen tehdy, pokud by začal argumentovat nebo byl alespoň opravdu vtipný. Bude to znít banálně, ale velké poučení pro mě bylo zjištění, že ty texty někdo čte a reaguje na ně... A že člověk tím, že napíše nějaký text, má odpovědnost nejen ke čtenáři, ale v jistém smyslu taky k tomu, kdo dílo, o kterém píše, vytvořil. To vůbec neznamená přistupovat k věcem nekriticky, jenom protože nějak vznikly. Nebo nepsat drze. Ale přemýšlet o nich v mnohem větších souvislostech.

Znamená to, že od té doby k textům přistupuješ s větší pokorou?

Pokora je hezké slovo, o kterém se dost mluví, ale mnoho neznamená. Já osobně pokorné texty příliš v lásce nemám, protože jim většinou chybí ksicht. Daleko radši mám texty, které jsou něčím hrubé a nesou jasný názor. Zaujme mě text, který něčím vybočuje z normy, není zbytečně přechytralý, vyhýbá se konstrukcím neexistující reality a je hlavně k věci. Mít pokoru navíc určitě není dobrej základní přístup, jak psát třeba recenzi. Ale ani rozhovor. Protože s přílišnou pokorou nikdy nepoložíš otázku, která tvůj protějšek přiměje k zajímavé odpovědi. Budeš se ptát jenom na to, na co se už ptal někdo před tebou. A dozvíš se to samé, co on. Výsledek bude přinejlepším prostřední.

Co bylo hlavním motivem tvého odchodu z iDnesu do podstatně méně jistého Headlineru?

Práci v deníku a souběžně v onlajnu jsem dělal poměrně dlouho, tuším pět let. Tím každodenním a na onlajnu vlastně každohodinových procesem jsem dospěl do fáze vyčerpání. A vedle toho se podmínky, za kterých jsem do redakce nastupoval a za kterých jsem tam končil, změnily spíše k horšímu. Redakce kultury byl vždycky takový ostrůvek, kterého se změny ve vedení příliš netýkaly. Mirka Spáčilová to jako šéfka držela nad vodou a v příkladné novinářské rutině, kterou deník potřebuje. Ale o vlastnických změnách, změnách nálady v redakci jsem přemýšlel. A nejistota, jestli ta spousta práce, co za tím byla, vůbec někoho zajímá, to všechno ve mě bylo. Když se tehdy Jarda Konáš rozhodl v Headlineru skončit, vydavatel Dany Stejskal mi dal nabídku, za kterou jsem mu dodneška vděčný a která se nedala odmítnout. Vždyť dělat vlastní hudební časopis, to je práce snů! A navíc měsíčník! Brzy jsem samozřejmě zjistil, že práce a disciplíny je v malém médiu a malém týmu o hodně víc, než v psaní do deníku pro velkou korporaci. Ale nelituju toho. Spousta lidí z branže si tehdy klepalo na hlavu, proč se pouštím jistoty. Dnes Headliner slaví pět let existence, má kontinuitu, čtenáře i inzerenty. Ten projekt funguje a maká na něm spousta skvělých lidí a neváhám říct i mých nejbližších přátel.

V hudební branži se pohybuješ skoro dvacet let. Úroveň hudební žurnalistiky se ve srovnání se stavem před deseti patnácti lety podle tebe zhoršila, nebo naopak zlepšila?

Já v tomto směru nemám rád nějaká zobecňování. Jestli něco šlo nahoru, anebo dolů. Nějakou dobu to vypadalo, že se další generace, která o hudbě chce psát, ani neobjeví, ale ona se objevila. Jsou tady lidi, kteří píšou o muzice z úplně jiných úhlů než jsme psali my nebo lidi, od kterých jsem se učil. Samozřejmě je nezpochybnitelný vliv internetu, psaní o muzice se ze stránek časopisů pro fanoušky přeneslo na virtuální stránky, na blogy nebo sociální sítě. Pokud bylo jedním z úkolů hudební publicisticky upozorňovat na muziku, která vyšla nebo kterou stojí za to si poslechnout, tak tohle dnes umí i sledování, co poslouchají přátelé na Spotify. Je to úplně osekané od všech slov, ale přesto vás to k nové muzice přivede. Dokonce éra blogů je už za námi, ale v každém případě se ukázalo, že určitá skupina lidi si chce o muzice pořád číst a chce si to číst od autorů, kterým věří nebo je baví, jak píšou. Někoho to zajímá v souvislostech, jiného pouze emotivně. Je spousta přístupů, stejně jako cest, jak k psaní o hudbě přistupovat. Žádná z nich není jednoznačně správná nebo špatná. Každý máme jiný vkus i potřeby. Naštěstí.

Odkud čerpáš inspiraci pro svůj další profesní rozvoj, sleduješ i zahraniční média?

Tím, že jsem přešel z pozice deníkáře, který zachycuje aktuality, chodí na každý koncert a poslouchá všechny desky, co vychází, do Headlineru, jsem změnil nejen svůj přístup k vnímání a konzumování hudby, ale i toho, co o ní psát. Mezitím jsem ještě napsal knížku o Meky Žbirkovi, což mi taky razantně obohatilo způsob a cíle práce. Moje bytí v hudební branži se teď víc smrsklo na manažerskou činnost, víc řeším s redaktory, co budou psát, jak to budou psát, kolik za to dostanou, jaká u toho vyjde fotka a jestli se to stihne v termínech Víc, než jaká je zrovna hip kapela v zahraniční, mě zajímá práce s lidmi, kteří o muzice chtějí psát. Nikdy jsem ostatně nebyl ten typ hudebního novináře, který musí mít neustále přehled o všem, co se právě děje a co je nebo není cool poslouchat. Mám ten přístup, že zásadní věci se ke mně vždycky nějakým způsobem dostanou, i přes mou vrozenou přezíravost a nechuť se do něčeho pouštět. (smích)

Zmínil jsi, že se změnil tvůj přístup ke konzumování hudby. Jakým způsobem tedy dnes hudbu posloucháš?

Doba, kdy jsem potřeboval mít cédéčka od vydavatelství a ideálně ještě předtím, než jdou na trh, aby v deníku k datu vydání mohla vyjít recenze, a kdy jsme v touze mít přelepku „první recenze“ na cédéčkách poslouchali nějaký vypípaný verze, je naštěstí pryč. Dnes nic takového nepotřebuju, protože mám zaplacený Apple Music a desky si můžu poslechnout hned jak vyjdou. Naopak prosím vydavatelství a kapely, ať neposílají fyzické nosiče, protože si je vlastně nemám ani moc kde přehrát. Doma mám gramofon, a pořád miluju desky, i když dýdžejingu už se moc nevěnuju. A teď jsem byl v autoservisu, kde mi říkali, že musím vyměnit CD přehrávač a nový stojí 500 Euro. Tak nevím… (smích)

Pro řadu novinářů dřív cédéčko bylo jedním z motivů, proč o desce vůbec psát, dnes je už nikdo nechce. Jak má méně známá kapela novináře namotivovat, aby pro ně něco udělal?

Jen za CD to ve větších médiích nebylo ani dřív. Kapela má myslím dva směry, jak oslovit novináře. Buď v digitálním světě udělat něco, co přitáhne jejich pozornost. A nebývá to „jen“ vydání ípíčka nebo alba. Anebo skrz živé koncerty na těch správných místech, kam chodí hudební novináři a lidi, kteří to roznesou šeptandou.

Když se podívám na záběr firmy OPTIO CZ, která vydává Headliner, nacházím tam dost podobností třeba s X Production. Nechystáte se nakonec fanouškovsky vydávat i muziku?

Takovou ambici, doufám, nemáme. Alespoň mi o tom Dany ještě neříkal. (smích) Skvělá věc ale je, že Headliner vzniknul jako projekt pro radost našeho vydavatele, který měl hudbu vždycky rád, měl k ní blízko, chtěl v ní být přítomný a dělat časopis. Vůbec nečekal, co z toho může vzejít. Jsem přesvědčený, že jedním z důvodů, proč Headliner vypadá, jak vypadá, je to, že se nejedná a jeho core business. Je to radost, která si na sebe při troše snahy vydělá. Nespoléhá na žádné granty a úlevy. A v té svobodě, kterou díky tomu máme, je naše největší síla.

Ve kterém momentu pro tebe a Headliner kapela začne být atraktivní, abyste ji sami oslovili?

Základem fungování Headlineru, přestože jsme digitální časopis a žijeme v digitální době, jsou naše pondělní porady. Každý týden se fyzicky vidíme a povídáme si. Právě na základě toho často vznikají náměty na články. Inspiroval jsem se taky od Vojty Lindaura. Nechávám lidi, kteří o muziku mají zájem a chtějí o ní psát, ať dělají hlavně to, co je baví. A ať mi na poradě řeknou, proč o něčem máme psát. Odpověď na tuto otázku je pro mě klíčová. Nestačí, že člověk má novou kapelu a vydal zrovna písničku. To, že muzikanti mají nástroje, že pravděpodobně chodí do zkušebny, hrají nějaké koncerty, že pravděpodobně nahrávají písničky a že na různé nástroje hrají různí lidé, to pro mě nejsou zajímavé informace, to dělají všichni. Zajímají mě další důvody… Potřebuju přesvědčit, proč o něčem máme napsat. Abych to shrnul, ta kapela někoho z redaktorů musí zaujmout natolik, abychom se o ní vášnivě bavili na poradě, přežila hromadný poslech nahlas. A pak z toho třeba něco vzejde.

Když se podívám na obsah Headlineru, objevuje se tam zhruba ve vyváženém poměru mainstreamová i nezávislá scéna. Tento poměr vzniká přirozeně?

Všichni, kdo píšou o muzice do hudebních časopisů, mají rádi spíš experimentálnější, alternativnější, hlubší muziku. Já chci ale mít v obsahu i hudbu, která je konzumovaná masově a která je opravdu populární. Myslím si, že i o ní má cenu psát a i o ní se dá psát chytře. Navíc i tuhle muziku dělají zajímaví lidé inspirativním způsobem a ještě k tomu s velkým ohlasem, takže je šance, že si o tom bude chtít přečíst víc lidí. Tahle masovější témata do magazínu vnáším hlavně já – a redaktory se tím pokouším dostat mimo jejich pohodlnou zónu. Je důležité, aby se zkusili podívat i na věci, které se jim tolik nelíbí a kterým třeba tak nerozumí. Protože pochopit a srozumitelně vysvětlit, proč a jakým způsobem a v jakém kontextu je něco úspěšné, je pro mě jedním ze základních poslání hudební žurnalistiky. Psát jen zasvěceně texty plné odborných slov o minoritních věcech pro další zasvěcené a citovat u toho Marka Fishera mi přijde zbytečně elitářské, nabubřelé a ve výsledku krátkozraké a egoistické, podobně jako byl můj text o Hálovi. Leckdy mě to baví číst, ale realita mi přijde zajímavější než její konstrukce.

Dost kapel a jejich píáristů tě asi s požadavkem na článek kontaktuje i napřímo, telefonicky, mailem. Jaká forma oslovení tě spolehlivě odradí?

Když mi někdo volá o víkendu nebo v pátek v šest hodin večer… (smích) Neumím to ale jinak asi nějak zobecňovat. Hodně ale dám na doporučení. Bavím se s lidmi, kteří o muzice píšou, s muzikanty i lidmi, kteří se starají o PR, od kterých třeba přicházejí i nabídky na zahraniční rozhovory a tak dále. Spousta věcí taky není otázkou poptávky, ale nabídky.

Zanedlouho chystáte oslavu první pětiletky Headlineru, jak to bude probíhat a jaké máte nejbližší plány?

Vstup do šestého ročníku oslavíme 14. března v Malostranské Besedě, kam lidé budou moc přijít zadarmo. Hrát bude Michal Prokop, The Atavists, na baru akusticky The Rocket Dogz a 20 Minutes. Na léto samozřejmě chystáme i pontony a minimálně do září pojedeme v režimu, jak to lidi znají, to znamená měsíčník pro tablety a telefony s pohyblivými titulními stranami a uvnitř s obsahem, který jde napříč žánry i styly. Co bude dál, uvidíme. Nikdo neříká, že tady budeme věčně, ale doufám, že ještě chvíli jo. No a taky chystáme jednu speciální věc. Ale o tom si řekneme víc na narozeninách. Ještě jednou na ně všechny srdečně zvu!

Máš při tom všem ještě prostor na dělání vlastní muziky?

Mám, sice míň, než bych chtěl, ale je to úplně skvělý. Hlavně bych doporučil každýmu, kdo chce zkusit psát o muzice, aby ji zkusil i hrát. Pozná motivace, co to znamená být ve zkušebně, jezdit společně několik dní stovky kilometrů v dodávce, ten pocit, když je pod podiem tisíc nadšených fanoušků, ale i dvacet ožralů… Jedině tak pozná spoustu odlesků toho, co znamená dělat muziku a opravdu skládat písničky, co znamená pracovat se zvukem. A co je jen kašírka, které mnozí přikládají daleko větší důležitost a důraz než má.

Pokračuješ s The Chancers, nebo pracuješ na něčem jiném?

S The Chancers jsme měli poslední koncert v září, velkou rozlučku na Střeláku, nicméně v minulým roce jsme odjeli řadu koncertů jako doprovodná kapela s důležitými zpěváky žánru ska a reggae. Byla to Rhoda Dakar, britská zpěvačka z The Body Snatchers a z The Specials, ale taky Jamajčan Roy Ellis známý ako Mr. Symarip, což je zakladatel žánru skindhead reggae. Neuvěřitelnej chlapík, kterýmu jsme dělali kapelu na celým jeho zimním evropským turné. A taky jamajské vokální trio Heptones, který bylo jistou dobu stejně populární jako The Wailers. Zahrát si s takovými legendami, to bylo splnění snu, kterej jsem si nikdy netroufnul snít!

Tak to je ještě něco jiného, hrát kromě vlastního také cizí repertoár…

Jsou to úplně jiné druhy zážitků, než když člověk hraje jen se svojí kapelou vlastní písničky. Pro mě, protože já jsem hudebník-amatér, žádný profesionální muzikant, to byla velká výzva... všechno se naučit, dát dohromady a prezentovat tak, aby člověk obstál třeba jako headliner festivalu v Mnichově. Šlo to, bylo to skvělý a z tohoto směru máme pořád další nabídky. Vedle toho teď ale stavíme novou kapelu, potřebujeme sehnat zpěv, ale máme už hotových šest písniček, nabídky na hraní… a bude to reggae.

Jsi součástí týmu, který připravuje Ceny Anděl. Nedávno jsi na Facebooku napsal: „Z jedné strany poslouchám, že je to podbízivý mainstream. Z té druhé, že je to moc alternativní. A víte co, já si myslím, že přesně tak je to správně. Důležité je, že se letos rozhodlo hlasovat víc lidí a akademie zvolila hodně napříč žánry. A že 5.3. nás tak opět čeká oslava české hudební scény v její úplnosti. Bez zbytečných předpojatostí a se vzájemnou tolerancí a respektem k odlišným názorům. Nechť jsou naše osobní bubliny vkusu nadále vzájemně průchozí!“ Je tohle konečně ta „správná cesta Andělů“, po které dlouhodobě všichni volají?

Je to cesta, na kterou se Andělé, poté, co je z organizačního hlediska převzala Lucka Hájková, vydali. Už první ročník pod jejím vedením v Lucerna Music Baru proběhl pod heslem, že ceny chceme vrátit zpátky k muzikantům. A tahle věta se už třetí rok pořád opakuje a dost se jí řídíme. V tom ohledu, že Ceny Anděl mají být nejen oslavou muziky a celé branže, ale hlavně samotných muzikantů. A to, že se nám povedlo spojit žánrové ceny s těmi tzv. hlavními… a že všichni muzikanti mají šanci se ve Fóru Karlín skutečně potkat a pak mimo přenos spolu navzájem mluvit o muzice. To všechno vnímám jako skvělé detaily. Je to jedna z věcí, která stojí na Andělech za to. Člověk se taky naučí dívat se na stejnou věc z mnoha různých pohledů. Já zastupuji Českou hudební akademii, kterou tvoří odborníci napříč branží, ale výsledkem je přenos, který musí být zároveň zajímavý i pro diváka ČT1. Znamená to velkou spoustu kompromisů a hledání řešení optimálních pro všechny. Ale jenom tak může vzniknout svátek hudby, který má ambici mít přesah a oslovit víc než odbornou veřejnost, jejíž názory jsou sice často zajímavý a vypointovaný, ale klub kapele nezaplní. Mě zajímá, aby hudba žila a zaujala. A věřím, že díky tomu, jak jsme teď Anděly nastavili, víc lidí zaznamená i muzikanty z takzvaně žánrových kategorií a začne se o ně třeba zajímat. Je to jedinečná možnost jak oslavit hudbu, která je úspěšná i kvalití. Jak dostat do prime time kapely jako třeba letos The Atavists v kontextu těch už populárních. Síla televize a síla toho kontextu je pořád značná.

Přesto, nemohli by být Andělé ještě o něco odvážnější?

Jsou lidi, kteří mi píšou, jak je to děsný, že je to hroznej pop a stagnace, že je to zasmrádlý a v Andělech se nic neděje. Při jednání s televizí ale naopak slyšíme zase to, jak je program strašně alternativní a jestli bychom to nezvážili dát na nějaký jiný kanál než ČT1. To jsou extrémní pohledy obou stran a já jsem moc rád, že Andělé jsou v tuto chvíli někde uprostřed a lidi obou těchto pohledů mohou snad sbližovat.

Mohlo by za pár let i důsledkem těchto snah dojít k tomu, že komerční rádia konečně trochu zariskují a dají víc šancí „kvalitnímu popu“ vymykajícímu se většinovému vkusu? Playlisty českých rádií reálně stále neodrážejí nabídku dobré muziky...

Nevím, co se stane a neodvažuji se to odhadovat. Jenom se mi líbí propojovat osobní bubliny vkusu. Už to není jako v osmdesátých letech, kdy byli buď depešáci nebo metaláci a přes to nejel vlak. Hudba je široký pojem, který má moc odstínů a dívat se na ni selektivně, jenom tak, že poslouchám jen rockové kapely nebo jenom hip hop, je samozřejmě možné a zcela obhajitelné, ale takový člověk sám sebe o hodně připravuje.