Honza Vondryska: Mezi kšefty a jazzem

S trumpetistou Honzou Vondryskou se známe léta. Zpočátku jsme se vídali na plesech či svatbách, a to v pozici záskokářů v zábavových kapelách. Později nás dala dohromady chuť pracovat v podobném žánru tak, aby z toho měli radost všichni zúčastnění. Rozhovor vznikl prakticky spontánně, když jsme poslouchali právě vycházející EP Honzovy druhé kapely Chocofly. Ta je diametrálně odlišná od všeho, co mě s jeho osobou hudebně pojí.

Honzo, co tě přimělo k založení Chocofly?

Kapela Chocofly vznikla na základě příprav na můj absolventský koncert na KJJ, kde jsem poznal, že mám neodolatelnou potřebu i po skončení školy hrát v podobné kapele a konečně se také odvážit přivést na svět nějaké svoje vlastní skladby.

Bylo težké přesvědčit profesionální muzikanty k tomu, aby opět začali hrát „jen pro radost“?

Díky tomu, že jsme spolu začali hrát hned po škole, tak v tom ještě peníze nehrály tak zásadní roli. Nicméně postupem času se sestava kapely proměnila a dnes fungujeme hlavně na základě kamarádství a toho, že si spolu rádi zahrajeme. Finance jsou až na druhé koleji, i když připouštím, že zadarmo se nám hrát nechce.

Často „hejtované“ plesy a svatby však objíždíš dál s kapelou Roura – jaké skladby vybíráš, abys udržel spoluhráče ze zábavovky v provozu a zároveň nezklamal publikum?

Myslím si, že pokud kapela i na běžné akci hraje skladby, které ji baví, přestože jsou převzaté, tak publikum to pozná. Atmosféra pak dostane úplně jiný náboj, protože lidé cítí energii od kapely a muzikanti zase vidí, že to posluchače baví a takto se všichni vzájemně pozitivně ovlivňují. Tím pádem se domnívám, že při výběru repertoáru i pro takové typy kapel je důležité, aby se na něm alespoň částečně shodli všichni členové.

Jaké odlišnosti pociťuješ v nacvičování vlastního a převzatého repertoáru?

Je to diametrálně odlišná práce. Pro mě nejzásadnější rozdíl je v tom, že když přijdu před kluky se svou skladbou, tak mám trému jak při maturitě, jestli mi to hodí na hlavu nebo ne.

Tak minimálně ve třech případech ti to na hlavu nehodili, protože na novém EP Chocofly můžeme slyšet trojici fusion jazzových skladeb Arnold, Nomad a Black City. Každá z nich odráží různá spektra nálad, od funky až po minimalistické pasáže. Kdy nastala chvíle, kdy jste dozráli na studiové natáčení?

Při skladbách jako je Arnold asi nikdy nelze „dozrát“, protože rozvolněných a improvizačních pasáží je velká část a záleží na momentální situaci. Chvíle k natáčení nastala v okamžiku, kdy jsme si řekli, že to musíme prostě natočit a pustit do světa.

Jakou formu natáčení jste zvolili?

Některé části skladeb jsou napsané v notách, ale je to spíš takový rámec, ve kterém se pohybujeme. Velká část skladby se tvoří vždy přímo při hraní, takže z toho důvodu jsme zvolili živou formu natáčení.

Vraťme se ještě ke „kšeftům“. Za ty roky jsi musel s kapelami a orchestrem hrát na stovkách akcí. Dokáží muzikanta naplňovat i hudebně, nebo jen na rautu?

Pokud to chcete dělat, tak to děláte a baví vás to. Jakmile začne hraní být jen povinnost, je potřeba se posunout nějakým způsobem jinam nebo skončit. Publikum to vycítí, že hrajete jen z povinnosti a koukáte na hodinky, kdy už to skončí. Taková muzika nikoho nebaví. Raut samozřejmě musí být také uspokojující.

Chtějí ještě svatebčané zahrát Kabáty?

Naštěstí publikum kapel, ve kterých působím, stojí na druhé straně barikády než fanoušci výše zmiňované kapely. Takže už se přání tohoto typu objevují v mé praxi málokdy. Nutno ale říci, že neuznávám, když se někdo prvoplánově Kabátům nebo podobným vysmívá a ponižuje je. Za vším stojí hromada práce, tisíce hodin zkoušení a spousta překonaných překážek. Navíc nemůžete odsoudit lidi na základě toho, že poslouchají takovýto styl hudby. Ke kapelám, kde já hraji, tento styl nepatří a publikum, kterému hrajeme, tento žánr nevyhledává. Nicméně na akcích, kde je publikum různorodé, se samozřejmě objevují i daleko nečekanější skladby na přání, ibinou počínaje a hájvejtůhel konče. (smích)

Pozn.: Pokud stejně jako já tápete, co vlastně ta „Ibina“ je, tady je nápověda.