Horečnatá rocková prvotina Sprints je první „nejlepší album roku 2024“

Přišel čas na sklizeň nových, během kovidu vzniklých hudebních plodů. Jedním z nich je i čtveřice Sprints z Dublinu. Ta sice datuje svůj začátek do roku 2016, své první singly a EPčka však vypustila do světa až během kovidového šílenství. I přesto, že se jednalo o období, které obecně kultuře nepřálo, natož nováčkům, kteří se chtěli v této době uchytit v jejím podhoubí, Sprints svým nekašírovaným punkrockem, ovlivněným ranými Pixies, Bauhaus, Siouxsie Sioux, King Gizzard, Savages a LCD Soundsystem, o sobě dali pořádně vědět. Jejich EPčka Manifesto (z roku 2021) a A Modern Job (z roku 2022) si podmanily britský hudební tisk a s adorací přispěchalo i mainstreamové Radio 1 a veřejnoprávní BBC 6 Music. Na úspěch měli Sprints zaděláno náramně. Debutovým albem Letter To Self se pokusili velká očekávání naplnit.

A teď něco málo o složení kapely. V jejím čele stojí zpěvačka a kytaristka Karla Chubb, která má za sebou účast v irské verzi televizní talentové show The Voice. Bývalá éterická písničkářka se připojila k současným spoluhráčům Colmovi O’Reillymu (sólová kytara) a Jacku Callanovi (bicí) v zádumčivé indie-rockové skupině, která vystupovala pod nesnesitelným názvem Kevyn. Jenže v roce 2016 trojice uviděla na jednom letním festivalu koncert postpunkových Savages a dosavadní činnost sdružení byla v troskách. Kvarteto, ke kterému se připojil baskytarista Sam McCann, se rozhodlo změnit kurz a pořádně se opřelo do kytar. Karla Cubb přestala brát ohled na okolí a rozhodla se, že „prostě napíše přesně to, co cítí“. Právě jistá zarputilost spojená s až sebevražednou upřímností, je silnou stránkou debutu Letter To Self. Sprints nejsou ve svých písních, na rozdíl od řady žánrových kolegů, političtí. Karliny texty zhmotňují ve svých verších pocit osobní krize, dezorientace a vzteku. „Jsem stále naživu?,“ ptá se hned v úvodní Ticking zpěvačka, aby byla po trýznivém uvědomění spláchnuta první noiserockovou vlnou, ve které se snoubí hrubá síla i nečekaně silný melodický rukopis.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Irové nevyšvihli své debutové album na počkání, ale, jak tomu ostatně bývá zvykem, shrnuli na jednu hromadu singly poslední doby a přihodili k nim podobný počet novinek. Celá kolekce přesto drží až podezřele skvěle pohromadě. Props pro producenta Daniela Fox z Gilla Band, který se snažil ohlídat, aby kapela nespadla do stínu některého ze svých vzorů či žánrových předchůdců. A to se podařilo. Úderný začátek nás žene okolo tvrdohlavé hlučné uličky The Fall, křížení kvílejících kytar se zálibně ohlíží za Sonic Youth, nekompromisní rytmika ale nostalgická ohlédnutí spíše odtahuje směrem k Idles nebo raným pokusům krajanů Fontaines D.C. a The Murder Capital. Letitá vyhranost se pak zúročuje v klidnějších pasážích desky (Shaking Their Hands nebo první poloviny Can't Get Enough Of It), kde si kapela dokáže vyhrát s detaily jako mimoběžnou melodickou linkou baskytary nebo souběhu elektrických nebo akustických kytar.

Čtveřice připravila spolu s producentem pulzující a v rámci nastavených mantinelů barevnou desku. Tím nedochází v druhé polovině alba k žádnému opakování se sebe sama, ale naopak na konci tracklistu vytahují Sprints ty nejsilnější položky debutu. Literary Mind vytahuje klenutý melodický oblouk nasvícený v refrénech rudými halogeny, A Wreck (A Mess) se vrací v inspiracích zároveň do powerpopových 90. let, ale vedle nich cítíme inspiraci i předchozí temnější postpunkovou dekádou. Klipovku Up and Comer pohání nekompromisní riff ála Jimmy Page.

Čtveřice zkrátka připravila výbornou debutovou dlouhohrající prvotinu, které barevnost nepřekáží v tom, aby nás zaplavila množstvím energie, kterou se protagonistům podařilo ve studiu do písniček uvěznit. Pokud vás Letter To Self donutí v klidu domova propotit tílko (jako se to stalo mě), jak budou vypadat jejich koncerty? Jak to, že nevidím jediný termín v připravované domácí koncertní sezóně?!

Sprints – Letter To Self

City Slang, 39:40, 2024

90 %