Hovory na bednu #1: Ridina Ahmedová

O nás, co žijeme hudbou, se říká, že z nás to nejlepší leze až v nouzi. Jenže co když je toho tlaku až příliš? Požádal jsem šest osobností, hudebnic i hudebníků, o jejich zkušenosti se stavy, kdy své myšlenky nemohly jednoduše ovládat a potřebovali podporu. Jako první jsem vyzpovídal zpěvačku a lektorku zpěvu Ridinu Ahmedovou. Kolem ní je teď hodně rušno kvůli podcastu Sádlo, který se snaží odpovědět na otázku, proč je pro ženy tak těžké vypadat, jak chtějí. Mě však ženský úděl zajímal z jiného, víc hudebního úhlu, a také, jak řešila své trable, když jí bylo nejvíc úzko.

Pracujete jako lektorka zpěvu. Jedním z vašich cílů je zvednout sebevědomí kurzistům, aby byli schopní zpívat. Kdo v začátcích pomohl zvednout sebevědomí vám?

Nikdy jsem si to takhle neformulovala, ale asi to tak je – je to práce na sebevědomí a sebepřijetí. Často totiž mívám pocit, že lidí neznají svůj hlas, protože si ho ani nedovolují projevit. Což chápu. Obava, že by pro okolí nebyl dostatečně libej nebo obratnej, je na místě. Všechno se pořád všude hodnotí. Takže my si na workshopech užíváme radost z hudby. Děláme často nehodnotitelná cvičení, protože jakmile hrozí hodnocení, pro řadu lidí je to brzda. Radši nic nedělat, abychom nedopadli špatně. Takže můj přístup vychází ze hry, z radosti, z cvičení, která alespoň zdánlivě jsou prostá, i když postupně jdeme víc do hloubky a do hudby.

Sebevědomí ve zpěvu mi nikdo dodávat nemusel. Můj hlas mi vždycky dělal radost. Rodina mě podporovala. Spíš mě srazilo, že jsem se několikrát nedostala na konzervatoř, a to ani soukromou, kam brali opravdu skoro všechny. Hodně jsem zapochybovala, jestli jsem v pořádku. Pomohlo mi pár lidí, mezi nimi Jana Koubková. To bylo před dvaceti, pětadvaceti lety. Dala mi nahrávky a zasvětila mě do jazzu. Cítila jsem, že vnímá můj potenciál a věří mi.

Pak jsem se dozvěděla, že se kvůli mně komise na konzervatoři nepohodla. Učitelka zpěvu, která by mě bývala chtěla přijmout, mi pak vzkázala, ať k ní začnu chodit soukromě, jestli chci. Dnes mi přijde komické, že na konzervatoř, tedy střední školu, mě nikdy nevzali, ale později jsme dostala několikrát nabídku externě učit na DAMU anebo jsem hostovala kolegovi na HAMU na jeho absolventském koncertě. To byly momenty, kdy si člověk uvědomí, jak absurdní jsou všechny ty zkoušky a hodnocení a že hlavně je fakt třeba věřit sám sobě a pokračovat v tom, co člověka baví.

Byl pro vás zpěv na veřejnosti způsob, jak se vyjádřit naprosto svobodně bez toho, aby vám někdo skákal do řeči nebo vás přerušoval?

Tenhle pocit svobody jsem právě zažila až v jazzu. Hodně mě předtím svazovaly texty a jednoduché písňové formy. Bez textu přišla svoboda, improvizace, složitější harmonie, bylo nádherný to objevovat.

Léčila jste předtím svou sebedůvěru jen hudbou, nebo jste vyhledala terapeutickou podporu?

Nebyla jsem v depkách. Dobře jsem si byla vědomá svýho potenciálu. Hudba mi dávala vědomí své hodnoty, síly a místa pod sluncem. Terapie je fajn vždycky, ale nebyla jsem vydeptaná nebo zlomená. Když jsem vylezla s podcastem Sádlo, hodně lidí překvapilo, co jsem řešila a nakolik jsem o sobě pochybovala. Nepůsobím jako uzlíček nervů, i když jsem se tak někdy cejtila. Šla jsem si svou cestou. Poprvé jsem na terapii šla až mnohem později.

Projevilo se hudební prostředí jako snášenlivější než svět okolo?

Blbý věci jsem zažívala hlavně v dětství. V dospělosti už jsem si vybírala lidi kolem sebe. Až na výjimky mě respektovali. Neřekla bych, že je to úplně nejtolerantnější prostředí. Tím, že nás spojuje hudba a ne povahová blízkost, jsme konfrontováni s různými osobnostmi, ale je to skvělá škola vycházet i s lidma, kteří nejsou vždycky na stejné vlně.

Jak jste našla první spoluhráče?

Úplně zásadní pro mě byly Letní jazzový dílny ve Frýdlantu. Bylo mi něco přes dvacet a zažila jsem od zkušených muzikantů věty jako: „Vau, ty to tam máš?“ což bylo trochu strašidelný. Tam vznikla moje první kapela z mých vrstevníků. Hráli jsme tehdy v kvartetu s Jakubem Zitkem, Adamem Tvrdým a Petrem Tichým. V týhle sestavě proběhl můj první jazzovej koncert. A taky jsem tam potkala i starší muzikanty, třeba Romana Pokornýho, kerej už byl ve třiceti docela rozjetej a chvíli jsme hráli v duu. To byla pro mě jako mladou vykulenou žábu veliká škola.

Spousta mužů muzikantů je přesvědčená, že žen je v hudbě málo proto, že nejsou tak dobré. Kde všude vidíte skleněný strop, který oni nevnímají?

Myslím, že zpěvačky jsou trošku specifická skupina, protože zpěv je tradiční ženská role. U těhle věcí je vždy otázka, jak to vlastně vzniká. Upřednostňují komise na konzervatořích v nástrojových odděleních kluky, nebo se žen hlásí míň? Vzdávají se muzikantky koncertní kariéry, protože se špatně kloubí s rodinou? Mám radost, že se třeba Beata Hlavenková prosazuje v dost maskulinní oblasti filmový hudby. Pozoruju skvělé instrumentalistky jako je Kristýna Bárta, Štěpánka Balcarová, Nikol Bóková, Dorota Barová. Jsou sebevědomý, často studovaly v zahraničí a obstojí v mezinárodním měřitku. Tohle by stálo za samostatnou studii, jestli je to o muzikantech, producentech nebo pořadatelích. Nechci plácat.

Zajímaly mě překážky, které musí žena překonat, aby se dostala aspoň tak daleko jako muž.

Mateřství je překážka – i když ho vnitřně nevnímám jako handicap. Jsem šťastná, že mám tři děti. Často jsem řešila, jestli si můžu dovolit poskládat koncerty do šňůru, nahrávat mimo domov nebo hrát v zahraničí. Pořád řeším hlídání. Když jsem v roce 2006 vydala první desku, měla docela ohlasy a lítaly nabídky ze zahraničí: Taiwan, Peru, Pakistán. A pak jsem zjistila, že jsem desku pokřtila těhotná. Plnilo se mi, po čem jsem tak dlouho toužila a najednou jsem tohle všechno odpískala, protože jsem se bála s bříškem na dlouhé lety.

Ještě byl takový dojezd, když jsem porodila, ale kojila jsem a bála se vzít malýho s sebou mimo Evropu, tak jsem tehdy opět něco odřekla. Pamatuju se, jak jsme jela hrát do Německa na velkej festival TFF Rudolstadt. Vezl nás Petr Dorůžka a můj tehdy půlroční syn celou cestu, těch x hodin, nahlas vřískal. Bylo to strašný. Tehdy mi došlo, že fakt nebude snadný to všecko skloubit. Říkala jsem si, tak děti povyrostou a znovu se to rozjede. Ale už se to nikdy nezopakovalo. Nevím, kde bych byla, kdybych neotěhotněla. Je těžký toho nelitovat, ale zároveň člověk ví, že nemůže mít všechno. Vybrala jsem si velkou rodinu a za svou volbou si stojím. Neměnila bych.

Studovala jste muzikoterapii. Jak moc jste si rozšířila obzory a do jaké míry jste se dozvěděla opravdu něco nového?

Moc nových věcí jsem se nedozvěděla. Mám ze studia jakýsi diplom, ale je to pro mě spíš papírek. Až v posledních letech začíná mít v ČR studium úroveň. Dnes musíte absolvovat spoustu hodin praxe, tehdy to tak nebylo. Nedovolila bych si pracovat třeba do psychiatrické léčebny s lidmi s traumaty a nemocemi. Ten papír nás na takové věci nepřipravil.

Zmiňovala jste, že jste terapii vyhledala až později. Jaký jste měla důvod?

Rozpad vztahu s otcem svých dětí. Byla jsem dlouhodobě v hodně těžký situaci. On měl duševní nemoc, já zůstala sama s dětmi, kterým bylo sedm, pět a rok a půl a do toho jsem se snažila pracovat. To bych nikomu nepřála. Paralelně jsem chodila na dvě terapie.

Každá terapeutka mi dávala něco jiného. Věra Roubalová má za sebou pohnutej život. Chartistka, sama něco zažila se svýma dětma a jejím partnerem, který si vzal život. Když mi říkala, že to zvládnu, věděla jsem, že ví co mluví. Ilona Peňasová mi zase umožňovala získat nové náhledy na situace, které jsem žila. Setkání s ní mi přinášely odstup a nadhled. Jakoby ten labyrint, ve kterém člověk běhá jako ta myška, bylo možné vidět na chvíli svrchu.

Našla jste je poslepu nebo jste dostala tip?

U obou mi dva různí lidi řekli: „Ozvi se jim, je fakt dobrá.“ Párkrát jsem ale byla u terapeutů, kteří mi byli doporučeni, a nebyla to příjemná zkušenost. Je to jak s jakýmkoliv jiným vztahem; někdo vám sedne a někdo ne. Když to neklapne, neznamená to, že terapie je na nic. Jen že člověk musí chvíli hledat.

Podle jakého klíče jste poznala, že je to to pravé?

Jako na prvním rande. Buď tam to napojení a porozumění je, nebo není. Měla jsem ne úplně dobrou zkušenost s někým, který měl být terapeut, ale ve finále se ukázalo, že nemá vzdělání. Partner měl rozjetou psychickou nemoc. Tenhle člověk přijal roli terapeuta a bylo zjevný, že nemá zkušenosti. Takhle to bylo horší, než kdybychom nikam nechodili.

Terapeutem se může nazvat kdokoliv. V zákoně k tomu nejsou žádné podmínky. Je dobré zjistit si, jaké má kdo vzdělání. Ne že by to byla záruka, ale je to určitá informace. Je důležité umět říct, děkuji, ale už nepřijdu.

Nenastala situace, že jste se zdráhala říct si o pomoct, protože jste si myslela, že byste si měla poradit sama?

Tuhle tu záklopku nemám. Jsem extrovert a stojím na komunikaci. Mnohokrát jsem za život volala na Linku důvěry, když mi prostě nebylo dobře a nemohla jsem čekat na ráno, až se budu moct objednat. Jsem ráda, že takové linky jsou v provozu 24 hodin denně. Měla jsem už dvakrát v životě panickou ataku z vyčerpání a přetížení. To je stav šílenýho sevření. Nemůžete dejchat, bolí vás srdce, a nemohla jsem ani ležet, natož spát.

Vyhledat terapeuta není selhání. Beru to spíš jako projev zodpovědnosti vůči sobě. Zasloužím si podporu. Navíc teď žiju v rodině a vím, že když se budu mít dobře, bude dobře dětem i příteli. Když si napětí vyventiluju na terapii, nebudu mít tendenci si frustraci ventilovat v blízkosti nejbližších. Terapii vnímám jako projev určité péče nejen o sebe, ale i o druhé. Je obrovský rozdíl mezi institucionalizovanou a soukromou terapeutickou péčí.

Narážela jste, když jste hledala pomoc, na jejich limity? Bylo těžké najít terapeuta, kterého jste si mohla dovolit?

Až na jednu výjimku kdysi, kde jsem bylo jednou, dvakrát a ani mi to nesedlo, jsem si vždycky terapeuta hradila sama. Vnímám to tak, že platba podtrhne hodnotu terapie. Víc mi na tom pak záleží a chci z toho vytěžit maximum. Jsou to samozřejmě celkem vysoký částky. Bylo skvělý, že jsem po rozchodu, v naprosto šílený situaci, měla nějaký rodinný úspory. Pomohly mi přestát to strašně těžký období.

Projevila se ve vašem hledání nějak vaše sociální síť? Znala jste lidi, kteří znají lidi, co jsou dobří?

Zjistila jsem, že mi vyhovují podobní terapeuti jako mým kamarádům-umělcům. Spíš než přes kamarády, kteří se zabývají terapií, jsem šla přes ně. Máme určitý společný rysy, zjitřenou emocionalitu, fantazii nebo dynamiku.

Dalo by se říct, že jsou terapeuti pro umělce?

Nevíte, kdo k nim chodí. Zjistíte to jedině, když se s někým potkáte u terapeuta v předsíni. U tý současný mě překvapilo, kolikrát jsem říkala: „Jé, čáu!“

A jak vaše známé reagovaly? Cítily se zahanbeně?

Tak je to jiný než se potkat v kavárně, ale ostych jsem necítila. Taky není za co se stydět.

Složila jste někdy skladbu právě o tomhle těžkém období, kterou vůbec nezpíváte a je jen pro vás?

Skladba o tom nejtemnějším období se jmenuje Černým lesem, o terapii není. Moje terapie vedla přes mluvení a racionální rovinu, úplně jiné kanály, než přes které tvořím.