Hovory na bednu #2: Jakub König

O nás, co žijeme hudbou, se říká, že z nás to nejlepší leze až v nouzi. Jenže co když toho tlaku je až příliš? Požádal jsem šest osobností, hudebnic i hudebníků, o jejich zkušenosti se stavy, kdy své myšlenky nemohly jednoduše ovládat a potřebovali podporu. Můj další zpovídaný čipovou kartu vyměnil za kapsičku na krk. Už nedělá reklamu. Užívá si, že co se vleče, mu nikam neuteče, a žije rodinou, malováním a také hudbou. Dlouho si totiž neuměl vážit ani sám sebe a občas dost pil. O tom, jak a kde vzkřísil ztracenou sebedůvěru a jakou roli v jeho terapii sehrálo jedno malé tetování, jsem si povídal s Kubou Königem.

Proč jsi vydal nové album zrovna na 1. května?

Tohle rozhodnutí se táhne zpátky do deset let vzdálený minulosti, kdy jsem si na jaře připravil desku. Nic jsem neměl hotovýho dopředu, experimentoval jsem se smyčkama, ale poslal jsem je Tomáši Neuwerthovi, jestli by s tím něco neudělal. Vzal si měsíc na rozmyšlenou. Zrovna měl něco rozparcovanýho s tím, že to pak zmástruje, takže jsme určili datum na 1. května. Některý texty se 1. máje týkaly. Taky jsem z Český Lípy. K Máchovu jezeru jsem jezdil jako malej, takže je pro mě důležitá i ta romantická tradice. Vymešlel jsem si, jak by ten kraj vypadal po nukleární katastrofě. Takhle se to secvaklo.

Když sis z Máje vzal místo začátku ten tragický zbytek, jak se vlastně díváš na lidi, co se líbají na Petříně s tím, že uctí hezkou romantickou tradici?

Když jsem byl mladší, měl jsem tendenci se pošklebovat. Představoval jsem si, že jsem rocker nad věcí. Pak jsem zjistil, že žádná z mých přítelkyň to nebrala na lehkou váhu. Byl to důležitý moment, na který by člověk neměl zapomenout, jinak by byl za trdlo. Tak jsem se ho naučil respektovat a nakonec mít rád. Je trochu legrační, ale jsem rád za láskyplnej svátek.

Celá deska vznikla za situace, kterou nemusím připomínat. Dá se říct, že tvoje karanténní hudba je v něčem odlišná?

Najednou jsem měl spoustu prostoru se věnovat věcem, které jsou pro mě důležitý. Přišel jsem o koncerty i občanský zaměstnání, takže jsem se víc ponořil do malování, který mě v současný době živí. Doufali jsme, že to skončí dřív, ale věděli jsme, že na ni nejspíš budeme mít víc času než na ostatní desky, který jsme vždycky šudlali o prodloužených víkendech mezi prací a jinými koncerty. Teď jsme měli luxus se sejít třikrát na týden na chatě u Tomáše v Jeseníkách, dohromady patnáct dní na nahrávání, a pak půl roku na postprodukci. V normálním šrumci není čas uvolnit se a nechat věci uležet. Dotahují se na poslední chvíli.

David Pomahač a Pavel Turek nedávno narazili na to, že hudebníci těžko hledají nová témata. Byl to taky tvůj problém?

Nemám ten pocit. Díky krizi a změně denní rutiny – před třema a půl lety se nám narodila dcerka – mi přibývají nový a zajímavý vjemy.

Jsou lidé, kteří nedokáží skládat bez termínů. Potřebují tlak, aby vůbec něco dělali. Jak to bylo teď, když najednou nebylo kam spěchat?

Až tak rád ho nemám. Strávil jsem v něm třiadvacet let a pohyboval se v prostředí, kde byl tlak na to pořád něco dělat a odevzdávat. Všechno bylo navrstvený přes sebe a času bylo málo. Už jsem rok strávil na volný noze. Neuměl jsem si uspořádat čas. Mezitím jsem pokaloval, a pak jsem zase nestíhal. Teď, když se mi to stalo podruhý, si dost cením, že mě čas netlačí a snažím se obklopovat činnostmi, kde tlak na termín není.

Jsem okouzlenej tím, že můžu tvořit bez toho, abych nestíhal. Na druhou stranu jsem loni na začátku srpna dostal nabídku udělat v Rock Café výstavu třinácti velkoformátových obrazů. Termín do začátku září mě stimuloval, ale jinak využívám to bezčasí a že se do umění můžu ponořit klidně i několikrát denně.

Hodně hudebníků se teď realizuje v jiných oblastech. Někdo se vrhl na podcasty, někdo vyučuje a jiný koučuje. Taky tě to táhne někam jinam?

Kreslil jsem si vždycky. Roky to je moje živobytí, ale nastřádaly se mi věci, které jsem dřív nestíhal. Měl jsem rozepsanou knížku a nedařilo se mi ji skloubit s prací. Loni jsem v podstatě dodělával resty. S Kittchenem i Zvířetem jsme ale měli pár koncertů. A taky se mi líbí, že nemusím nikam jezdit, bejt s dcerkou třeba celej den a jezdit po vejletech, když zrovna nejsou zakázaný. To mě naplňuje hodně. Zároveň se mi po hraní dost stejská. Tomáš mi zrovna posílal zprávy, že se snad bude hrát na podzim a čert ví, kdo ví jestli. Pocejtil jsem velkej smutek.

Vnímals na online koncertě nepřítomnost publika?

U Kittchena to bylo hodně znát, ale takhle jsem strávil posledních deset let. Někde jsem hrál sám a ne vždycky na mě publika byly zvědavý. Udělat si hezkej koncert jen pro sebe mi docela jde. Mlátím do kytary a zpívám jak blázen, jenže teď písnička skončí a slyším jen vrzat parkety a občas někoho něco říct. Trochu lepší je to se Zvířetem, kde je nás docela dost. Tam je zážitek se sejít v partě, i když Aid Kidovi nevyhovuje. Vždycky je otrávenej, i když se nám koncert povedl. Na druhou stranu jsem před tejdnem hrál na zahradě na něčí oslavě. Byl to nečekaně velkej rozdíl i s malým publikem.

Pokud jsi teď víc rodič a předtím jsi neměl moc času, nenarážel jsi u běžných rutin jako uvařit večeři?

To je taky téma. Když jsem přišel o práci, Máša (König Dudziaková) se do ní zrovna vrátila z mateřský. Kromě toho je výtvarnice, spisovatelka a připravuje knížku. Maruška nesměla do školky, obě babičky mimo okres byly nedostupný a oba jsme potřebovali prostor na práci. Tam to chtělo se hodně uklidňovat. Bylo snadný získat dojem, že mu ten druhej dělá naschvály, i když to byla jenom veliká únava. Je to hodně zneklidňující a stupňuje to nenápadně po kouskách tlak. Snažíme se spolu o tom bavit.

Najeli jste na směny?

Střídali jsme se, dopoledne jeden, odpoledne druhej, a různý nárazový akce nám to rozhazovaly. Taky narůstal tlak. Nemohli jsme na jaře opustit byt. Buď bylo moc ošklivo, nebo moc hezky a parky byly plný.

Když uvážíš výpadek školek a pomalejší životní rytmus, zlepšila se tvoje duševní pohoda, nebo naopak zhoršila?

Na jednu stranu jsem se pustil do něčeho, čeho bych se jinak neodvážil, a mám pocit, že jsem na správným místě a dělám, co mi dělá dobře a na co mám největší talent. Měl jsem štěstí na šéfy a kolegy v reklamkách, ale cítil jsem, jak mě ubíjí, že v té práci nevidím žádnej smysl, ani jestli ji dělám dobře. Seděl jsem na strašně moc posvíceních a vyčerpávalo mě to. Na druhou stranu to trvá už moc dlouho. Lidi, kteří rozhodují, ztratili moji důvěru už před krizí, a ještě klesne, když přijde nařízení, který je nesmyslný, odporuje tomu dřívějšímu nebo se hned ruší. Mám dojem, že s našimi životy hazarduje parta lidí, která by neměla. To je demotivující. Zrovna dneska jsem měl velkej propad. Běhal po městě a padl na mě smutek, kdy to skončí. Přál bych si, aby se to stabilizovalo. Vidím únavu všude kolem sebe.

Proto jsi vyhledal odbornou pomoc?

Na terapii jsem začal chodit před dvanácti lety. Týkala se osobní nejistoty a hranic vůči světu. Měl jsem problém fungovat v kolektivu a necítit se méněcennej. Projevovalo se to i ve vztahu k mojí tehdejší ženě. Na jednom konci byl jeden, který pochybuje, že je dost dobrej pro toho druhýho a proč by si měl sebe vážit. Měl jsem taky dlouholetej problém s alkoholem.

Jak jste na terapii pracovali?

Můj terapeut se věnoval biosyntéze, jak jsem později zjistil. Upozorňuje na propojení mentálního stavu s tělem. Po kouskách jsme rozkrejvali, odkud moje pocity pramení a jakou mají návaznost na dětství a dospívání. Pět let jsme v mým životě hledali body, který utvářely ty vzorce chování, ale většinou jsme řešili akutní situace, do kterých jsem se dostal, protože jsem pil, neuměl prosadit svůj názor nebo říct přátelům, co potřebuji. Postupně mi Petr Odstrčil ukazoval, jak se na sebe dívat a o sobě přemejšlet.

Co ti pomohlo se vyjádřit?

Hodně věcí. Doporučoval mi literaturu, která by se mi mohla líbit, třeba Cestu pravého muže od Davida Deidy. Strašně mě rozčilovalo, jak přemejšlí o světě, o mužích i ženách. Nechápal jsem, jak je může tak dogmaticky hodnotit. Pak jsme se s Olgou rozešli a ta kniha mi pomohla uvědomit, že nejlepší není mým nejbližším vždycky vyjít vstříc a nechat rozhodnutí na ostatních. Důležitý je i to, co zastávám. Převzít zodpovědnost a říct, co si myslím, i kdyby to znamenalo jít do konfliktu, jinak se to někde schovává a dělá neplechu. Po čtyřech letech terapie jsem si nechal udělat tetování. Šel jsem na schůzku s tím, že se cejtím dobře, že jsem pochopil, v čem tkví mý problémy, a rád bych postoupil dál a jestli ho nenapadá způsob, jak ho rozvíjet. „No, možná by pro vás bylo dobrý to zafixovat rituálem.“ „No, mám právě tetování!“ A během prázdnin mi jednou večer došlo, že jsem jeho nabídku zazdil. Až po nich jsem zjistil, že mi chtěl nabídnout kurz holotropního dýchání.

Zrovna Cestu pravého muže znám a mám s ní stejný problém. Nechtěl jsi kvůli ní terapii opustit?

Ani ne. Pak jsme téma uzavřeli a pustil jsem se do samostatnýho průzkumu holotropního dýchání. Před pandemií jsem začal znovu s terapií, spíš ze studijně-pracovního důvodu.

Před dvanácti lety už jsi měl kapelu. Věděli, že někam chodíš a přizpůsobovali se?

Byl jsem v Praze, zbytek kluků v Český Lípě a byli docela rádi, že někam chodím. Bylo to se mnou komplikovaný, protože jsem občas nekontrolovatelně pil.

Jak jsi terapeuta našel?

Dostal jsem na něj doporučení od kamarádky. Předtím jsem měl dvě terapeutky. Jednou jsem zaspal, a pak se styděl znovu přijít.

Do jaké míry je pro tebe hudba terapeutický kanál a do jaké sděluješ něco, co tě přesahuje?

Hudba je pro mě extrémně terapeutická na mnoha úrovních, ať už mám rád ji, nebo vibrace, který v určitých akordech vyluzuju. Věřím, že tělu dělá dobře. Psaní textů je práce s podvědomím. Objevují se v nich věci, který jsou pro mě důležitý, symboly nebo historky. Kittchen mi pomáhá zpracovat ty zážitky nebo jejich dopady.