Hovory na bednu #3: Iva Frühlingová

O nás, co žijeme hudbou, se říká, že z nás to nejlepší leze až v nouzi. Jenže co když je toho tlaku až příliš? Požádal jsem šest osobností, hudebnic i hudebníků, o jejich zkušenosti se stavy, kdy své myšlenky nemohly jednoduše ovládat, a potřebovali podporu. Letos po letech vydala nový singl Tik Tak. Leccos o jeho obsahu a důvodu, proč se jeho autorka objevuje na veřejnosti jen zřídka, napoví, že ho složila s DJ Roxtarem, kterého poznala v léčebně. Trpí úzkostmi. Z čeho ty stavy pramení, v čem jí znepříjemňují život, jak se je naučila zvládat, ale také, jakou roli v její terapii hraje TikTok, jsem se ptal Ivy Frühlingové.

Byla jste na přehlídkovém molu i na koncertě. Dá se říct, že první situace je víc stresující, protože se musíte vejít do šatů i cizí představy, a do studia jste si chodila odpočinout?

Do Paříže jsem odcestovala, když mi bylo čerstvých čtrnáct. Po několika měsících jsem zjistila, že to není práce pro mě. Potřebovala jsem něco předat a ne jen někde stát jako věšák na šaty. Některý holky to baví, ale já chtěla zpívat. Začala jsem v šestnácti. Vtírala jsem se do kapely, která se jmenovala Turn Over a hrála nějaký převzatý písničky. Nahráli se mnou demáč, který jsem pak rozposlala do různejch vydavatelstvích ve Francii.

Začala jste s modelingem brzo, navíc v cizím prostředí. Zocelila vás tahle zkušenost, nebo vám spíš podlomila sebedůvěru?

Je nepříjemný bejt pořád v prostředí se samejma krásnejma holkama. Každá maličkost je víc vidět, takže se víc kontrolujete. Měla jsem pocit, že mi trochu odstávaj uši, což bych normálně neřešila.

Pomohlo vám něco nedělat z komárů velbloudy?

To je to. Hodně lidí mi říkalo, že jsem asi musela rychle dospět, ale já mám dojem, že se moje psychika v těch čtrnácti zasekla. Nemám zkušenosti, který člověk běžně v tomhle věku nabere a do budoucna potřebuje.

Vaše největší hity se jmenují Oú Tu Veux, Quand tu Veux a La Muerte, teď jste vydala nový singl Tik Tak. Pod každým jsou podepsaní jiní producenti, pod prvními dvěma Michél Eli a Thierri Said, pod nejnovějším DJ Roxtar neboli Adolfeen. Jaký je mezi nimi největší rozdíl?

Michel a Thierri pro mě byli spíš takoví taťkové. Bylo mi osmnáct a měla jsem pocit, že vědí víc než já. S Dominikem (Turzou) jsme jako brácha se ségrou. Každý si řekneme, co chceme, a v tom je to možná příjemnější, ale jsem vděčná za obě zkušenosti.

Měla jste možnost se vyjádřit i k tomu, co jste dělali s Elim a Saidem?

Když se mi něco nelíbilo, chtěla jsem jinou melodii nebo že tohle mi přišlo trapný zpívat, ale oni byli ti, kteří mě vedli, a důvěřovala jsem jim. Kdo by v osmnácti v Paříži prudil, kdyby mu řekli: „Uděláme ti desku?“

Přišla jste s textem, zazpívala ho a oni dělali zbytek?

Dělám texty na muziku. I u Dominika potřebuju podklad, na ten si udělám melodii a slova.

Singl Tik Tak jste vydala v době, kdy se nekoncertovalo a hudba byla celkově umrtvená. Plánovala jste návrat už dlouho předtím, nebo je to jeden z koníčků, ke kterému teď máte čas se vrátit?

Tohle dělám vždycky. Vystoupím, když chci něco říct, udělám rozhovory a pak ustoupím. Nejsem až tak extrovertní, abych si tohle užívala. Mě baví tvořit. Vytvořili jsme Litvínov, Baby Doll, byla pauza, pak Strip Twist, kde byla La Chanson de Pierre s Pierrem Richardem, opět pauza, pak Doma nejlíp, bestovka Retrospective, zase rok pauza, Chic a Paris, ale vždycky se mluví o návratu. A já si vždycky říkám, kdy už novináři pochopí, že jsem spíš občasnej host.

Ani jste moc nekoncertovala?

Spíš občasně, ale nejsem ten člověk, co by furt jezdil.

Co převažovalo? Galavečery na half-playback nebo koncerty po klubech a na festivalech?

Na playback tak jednou v televizi, a tak nás to štvalo, že jsme udělali rebelii. Ten, co normálně hrál na kytaru, hrál na basu a naopak. Jinak Iva sedí na dvou židlích. Může do gala, na koncert i firemní večírek. Baví mě všechno.

Když porovnáme molo a koncert, je koncert menší stres?

Ne, větší. Přehlídky jsem moc nedělala, spíš fotila v úzký skupině lidí, a to bylo v pohodě. Před koncertem mi vždycky bylo špatně.

Nepomáhalo, že vy jste byla hlavní hrdinka koncertu a mohla jste se projevit?

Chci, abychom vystupovali jako parta. Kdybych tam byla sama, asi bych ani nevyšla.

Kdy jste si uvědomila, že úzkost je problém, který musíte bezodkladně řešit?

Mnohem později, i když jsem tyhle stavy zažívala už v šestnácti v Paříži. Takhle jsem ale nad nimi nepřemýšlela: „No tak jsem se bála, tak se příště bát nebudu.“ Třeba ve výtahu, autě nebo letadle, což je pro modelku úplně šílený, ale pak to přešlo.

Když bylo malýmu osm měsíců, jela jsem po dálnici za tátou. Už ráno jsem manželovi (dopravní pilot, pozn. aut.) říkala, že mám divnej pocit, že mi snad praskne hlava: „Klepou se ti ruce?“ – „Ne.“ – „Tak dobrý.“  No tak jsme vyjeli a na dálnici mi přišla velká panická ataka, což bylo hnusný a vyhrocený. Měla jsem za sebou miminko a myslela jsem si, že mám infarkt. Natočili mi EKG a nic. Radši bych snad měla ten infarkt. Psychická nemoc je stigma.

Když jste hledala psychologa, vyptávala jste se kamarádek, kamarádů, kdo by vám koho doporučil?

To je to! Hledala jsem ho už před porodem. Měla jsem pocit, že chci být sama s dítětem v rodinným kruhu, aby mě nikdo nepoznával a mohla jsem mít obyčejný těhotenství. Už to zavánělo sociální fóbií.

Volala jsem kamarádce, jestli by mi doporučila psychologa, který by mi pomohl. Říkala mi, že zná holku z nějakého seskupení Cesta či co a že tam mám jít. Nepřemejšlela jsem, šla a dvě hodiny byla na nějaký pitomý hypnóze. Až pak jsem se, den před tou panikou – dozvěděla, že paní žádnou psychologii nevystudovala. Měla ekonomku a udělala si kurz. Museli jsme pak tohle téma s paní psycholožkou hodně zavírat.

Odborná pomoc přišla až čtrnáct dní po atace. V záchrance mi dali kapačku, šla jsem domů a tam to pokračovalo. Bušilo mi srdce, nespala jsem vůbec, jen asi dvě hodiny, tak jsem jela do krizového centra v RIAPSu (Regionální institut ambulantních psychosociálních služeb, pozn. aut.). Tam jsem se seznámila s psycholožkou, se kterou jsem pak spolupracovala dva roky.

Jak jste pracovali? Povídali jste si?

Dělali jsme meditace, rehabilitace, zatínání a povolování svalů, hledali jsme bezpečný místo, které si mám vybavit, když na mě přijde taková emoce, nebo udělat bezpečný gesto. Pak jsme rok potom dělali metodu pevnýho objetí (Tato metoda není v ČR akreditovaná. Mnozí odborníci ji odmítají jako nevědeckou. pozn. aut.). Někdo přijít měl a lehnout si na mě, abych se nemohla hejbat, a já ze sebe měla dostat všechen vztek. Šel manžel a ten tam pak usnul. Probral se, až když se něco dělo (smích). To mi hodně pomohlo.

Co vám dál poradila?

Správně dýchat, ale to poslední mě moc nechytlo. Spíš mi pomáhalo změnit pozornost, udělat si ze sebe srandu a vzpomenout si na vtipnou historku. Oblbnout sama sebe.

Zapadá do toho i váš účet na TikToku?

Hrozně mi pomáhá. Můžu mluvit o všem možným a pomáhat i dalším mamkám. Za pár měsíců jsem nasbírala padesát tisíc followerů.

A nevadí, že se vás na facebooku různí strejcové snaží vychovávat?

Fakt? Já nevím! Aplikací je tolik, že nemůžu koukat na všechny koukat. Facebook je poslední platforma, na kterou se občas podívám. Na Instagramu mi lidi občas psali hnusnou věci, než jim došlo, že je to sranda.

Zhoršila pandemie vaše úzkosti?

Zlepšila, ale nechci to říct naplno. Lidem je nepříjemný bejt furt doma. Jsem stresoň. Chci bejt zodpovědná a dělat věci pořádně, proto se to vždycky vyhrotí. Stresuje mě, když musím někam jet a bejt včas ve školce, na kroužku nebo schůzce, do toho mi odněkud vjede do cesty auto. Připadám si občas jak ve videohře, ale takový je prostě život. A teď je super, že jsem byla doma a žádnej stres nebyl. Byl úplnej klid a měla jsem čas a prostor vymyslet něco pro sebe. Písničku a scénky a pro TikTok