Hovory na bednu #4: Radek Banga

O nás, co žijeme hudbou, se říká, že z nás to nejlepší leze až v nouzi. Jenže co když je toho tlaku až příliš? Požádal jsem šest osobností, hudebnic i hudebníků, o jejich zkušenosti se stavy, kdy své myšlenky nemohly jednoduše ovládat, a potřebovali podporu. Radek Banga nedávno vydal singl a k němu autobiografii (Ne)pošli to dál. Mají hlavně oslovit školáky ze sociálně vyloučených lokalit. Jestli jiný rapper s romskými kořeny, Rytmus, motivuje mladé lidi tím, že jim mává před nosem svým bohatstvím, pak Gipsy túruje po školách a sdílí své zkušenosti s domácím násilím. A právě o hluboko zasutých traumatech, ale také hudebních kořenech jeho rodiny jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Když se objevíte v ghettu a slyšíte děcka rapovat nebo zpívat, na co myslíte?

Že maj v sobě neuvěřitelný rytmus. Mají to v krvi.

A nepřemýšlel jste o tom, že třeba mají podobný ambice jako vy?

Ti mladší už neví, že jsem dělal hip-hop.

Teď jsem koukal na #hot16challenge. Po letech jste vzkřísil Syndrom Snopp. Jaký to bylo?

Je fajn si připomenout starý časy, ale nelíbí se mi, jakým směrem se rap ubírá od roku 2006 dál.

Myslíte od chvíle, kdy vyšel Toxic Funk od Supercroo (2004) a změnila se pravidla hry?

Spíš že lidem nešlo tolik o peníze. Jednoduše v hiphopu nebyli a člověk ho musel dělat z přesvědčení. Nacpali se do něj lidi, kteří pochopili, že je to zajímavej zdroj peněz.

Mě by teď spíš zajímal známější projekt než Syndrom Snopp, Gipsy.cz, který v krátkém čase vystřelil hodně vysoko. Kolik za ním bylo štěstí a kolik tvrdé práce?

Jak šel čas, za mojí kariérou je víc a víc práce. Kdybych ji do toho nedal, jednoduše skončím. Doba hrozně rychle jde kupředu. Dělat Gipsy.cz bylo o hodně těžší, protože to byla hraná muzika. Rapový track jsem měl do deseti minut včetně textu. A tady už jsme řešili melodie a harmonie.

Máte hodně hluboké hudební kořeny. Váš otec byl prý výborný saxofonista, dědeček z maminčiny strany dokonce primáš. Dá se říct, že jste se nemohl nestát muzikantem?

Možná vás to překvapí, ale ze sourozenců jsem o hudbu jevil nejmenší zájem. V deseti jsem vůbec na nic nehrál. Ale zpíval jsem, i když nijak extra. Až ve dvanácti, třinácti jsem zjistil, že mám spíš talent na skládání písniček.

A zkoušel jste na něco hrát?

Máma tvrdila, že jako malý jsem si sedl za klavír a byl schopnej přehrát jakoukoliv melodii, ale to si nepamatuju. Vím jen, že jsem se v deseti poprvé dostal ke klávesám a aniž bych rozuměl tomu, co mám mačkat, lezly z nich nějaký akordy, ale ještě jsem ten talent nechápal. Popravdě až v těch v dvaceti.

To jste už rapoval a produkoval Marpa. Nebylo kvůli tomu zle v rodině?

Asi hip hop moc nebrali, ale mně to po pravdě bylo buřt. Vždycky jsem si dělal a budu dělat, co chci, i kdyby tady přede mnou stál Ježíšek. V tomhle jsem typický beran (smích).

Ještě k vašemu dědovi. Ernest Haluška byl úžasnej muzikant, ale taky partyzán. Za SNP s bratry zničil vlak. V Tajemství rodu jste chtěl nahrávku, jak hraje na housle, použít jako sampl. Vyšla ta skladba někdy?

Nahrávka se musela skoro až vědecky čistit. Hlavně se srovnávalo tempo. Kazeta už byla rozviklaná. Jinak vyšla na Upgradu jako In Memory of Erno.

A když odmyslíme technickou stránku, jak se s ním pracovalo?

Velmi dobře. Hrál známej song, který Romové hrají často. Můj současnej houslista Viliam Didiáš okamžitě věděl a přidal se s druhým hlasem. Jako by s námi hrál. Splnil se mi tím sen. Zemřel v 79. a nikdy jsme si spolu nezahráli.

Současnou desku Věci jinak jste dělal v podstatě celou sám. Čím to bylo? Měl jste najednou na ni spoustu času?

Co se týče programování a nástrojů jako kytar, bicí, basy, myslím si, že jsem docela zdatnej. Na deskách Gipsy.cz často hraju kytary, což se moc neví. Tentokrát jsem se chtěl přiblížit svýmu velkýmu oblíbenci Princovi. Dřív jsem si většinou půjčil jiný muzikanty. Teď jsem si všechno poprvé v životě chtěl udělat sám. Pokud máte nahrávku jen tady (ukazuje na hlavu) asi jen vy ji dostanete ven tak, jak chcete, aby zněla. Neznamená to, že s muzikanta nemůžete natočit skvělou nebo ještě lepší desku.

A nebylo trochu zrádné, že teď jste byl za všechno odpovědný a nebyl nikdo kdo by vás krotil?

Ne. Moje manželka je zároveň moje manažerka. Je to bývalá muzikantka, ale dívá se na hudbu jako obyčejný posluchač a kritik. Většinou, když mi něco řekla, tady i v běžným životě, měla pravdu. Často jsem ji neposlechl a často toho litoval. Taky jsem nahrávku často nechal kolovat po dalších lidech, kterých si vážím, a také muzikantech, producentech. Díky tomu se ze sto dvaceti nahrávek vyselektovalo finálních patnáct.

Koukal jste předtím někomu z nich pod prsty?

Těch bylo. Něco jsem pochytil od Roberta Jíši, ten míchal moji první oficiální nahrávku, pana Soukupa a taky na online seminářích s mnoha zahraničními producenty. Neustále se učím.

Takže jak skladby vznikaly? Během deseti minut jste vyfrkl nápad a pak ho jen soustružil?

Za deset minut možná jeden motiv. Kéž by to byl hip hop! (smích) Jedná skladba mi trvá měsíc i dva. Placebo měla snad sedm verzí, Věci jinak patnáct. Pochopitelně jsem si za klavírem udělal základní představu. Pro mě je nejdůležitější mít refrén. Pak můžu něco budovat kolem. Ale někdy mám jen rytmus.

Jeden singl se jmenuje Nepošli to dál, je k němu kniha a pojednává o tématu domácího násilí. Jak vnímáte už to, že jste jako jeden z mála Romů vydal knihu?

Myslím, že jich je mnohem víc, aspoň těch, co znám. Můj prastrýček Dezider Banga (1939) jich vydal desítky. Jsem jen další člověk s autobiografií.

Sedl jste si, sepsal ji a pak jste s manželkou probrali, co je asi tak pravděpodobný?

Pochybuju, že bychom mohli probírat, co se dělo v mých šesti letech. Deset let vypravím po školách o svým dětství a pubertě. Pořád se mě někdo ptal, jestli nevydám nebo jestli jsem už nevydal knížku. Dlouho jsem nechtěl, ale pak jsem viděl, že to děcka dneska mají těžší než jsme měli my. Ono po deseti letech praxe v oblasti prevence člověk vidí fakt hodně, což byl ten hlavní impuls. Pak přišla pandemie a čas ji sepsat. Úplně spontánně mě oslovil Albatros.

Sepsal jste knihu podle přednášek pro školy?

Nic z toho nemůžete po takovém dětství strukturovat. Prostě jsem si před ně stoupl a řekl, jak to bylo a jak jsem si to pamatoval. Nikdy dopředu nevím, jak budou reagovat. Někdy děcka tleskaj, jindy se někdo rozbrečí. A pokaždé mě zpětná vazba překvapí.

V českém prostředí je normální "usměrnit" dítě fackami nebo výpraskem. Jak jste poznal, že jste oběť? A jak, že byste mohl proto být i agresor?

Hlavní obětí byla moje maminka. Táta nás nebil, i když neměl problém nás v mínus deseti vyhodit ven v pyžamech nebo týrat před námi psa. Měl pocit, že když mlátí jen ji opilej, že je to v pořádku. Bohužel to byl fatální omyl. Tohle zanechá obrovské stopy ve vašem podvědomí. V tomhle vyrůstají lidi, ze kterých se stávají narkomani, alkoholici, sebevrazi nebo další násilníci. Je jedno, jestli vás praští nebo jste toho „jen“ svědky. Následky jsou podobný.

Spíš mi jde o to, jestli tohle pro vás byla norma, a postupně jste zjišťoval, jestli něco nedrhlo.

Až v těch třinácti, čtrnácti jsem zjistil, jaký  je to brutál. Napůl jsem byl vyhozenej z domova, napůl jsem odešel. Bylo to vzájemný. Věděl jsem, že takhle nemůžu dál pokračovat.

V ukázce z (Ne)pošli to dál, která je na webu Albatrosu, jste popisoval něco velmi podobného příznakům panické ataky. S tím jste se léčil?

Ataky byly důsledky něčeho závažnějšího, poruch spánku. Ty jsem potřeboval vyřešit dřív. Tělo mělo dost toho, že jsem neměl žádnou životosprávu. Byl jsem schopnej chodil spát ve tři, ve čtyři ráno, usnout na tři, čtyři hodiny nebo se vzbudil ve dvanáct a měl pocit, že nic nedělám. Potřeboval jsem makat od rána do večera. Měl jsem takovou obsesi. Jakmile jsem tohle vyřešil, odezněly i ty ataky, které sice nepřicházely každej den, i tak to ale byl strašidelnej zážitek. Dva roky to trvalo. Skončil jsem v jednu chvíli na kapačce. Nikomu to nepřeju.

Kdo vám pomáhal a kam jste docházel?

Psychiatrička, ke které jsem se dostal na doporučení od primáře z Motole. Moc dobře věděl, o co jde. Šel jsem tam spíš ze zvědavosti. Psychiatrička mě poslala k psycholožce, která řekla, že to není deprese. Později se zjistilo, že jde o problémy se serotoninem a endorfinem. Léčil jsem se bez medikace, ale nakonec jsem stejně skončil na antidepresivech. Vůbec jsem to nebral jako něco špatnýho. Bylo to hodně vážný.

Dostal jste pak průpravu, jak se chovat a rytmizovat ten den?

Hlavně ze mě dostala, co se mi stalo, když jsem byl malej. Jako prvnímu člověku jsem jí řekl, co se doma doopravdy dělo. Každej měsíc jsem chodil na terapii. Už to byla obrovská úleva. Pamatuju si, jak byla nervózní, když jsem jí tohle všechno povídal poprvé. Došlo mi, že bych asi měl být taky.

Podstatou dobré terapie je přijmout, co už se nedá změnit. Jak jste přijal, že člověk, který páchal takhle strašný věci, vás mohl mít rád?

Nejsem si jistej, jestli mě měl rád, když mě chtěl vyhodit z okna, ale začal jsem si díky té psycholožce klást otázky, čím si asi táta prošel, a ukázalo se, že za sebou taky nemá pěkný dětství. Tyranem nebo alkoholikem se nenarodíte, to z vás něco udělá. Tímhle pochopením dojdete k určité formě odpuštění, tomu, že se můžete jedině nedopouštět stejných chyb a najít cestu, jak se na něj nezlobit a mít ho rád. To poslední se asi nestane.

Zaznamenal jsem, že na vaši knihu zareagovali vaši bratři. Na Facebook nahráli a pak zase z něj smazali video s reakcí, a jeden z nich napsal, že tohle všechno se stalo s jinýma lidma a asi dvakrát. Co se stalo?

Nevím, proč popírali, co se u nás doma dělo, ale do hlav jim nevidím. Chápu, že o tomhle je těžký mluvit nebo psát. Po všech reakcích, které jsem dostal od dětí a žen, které tím prostředím prošli, by ale společnost snad už konečně mohla pochopit, že lidi měli pocit, že tohle je „normální“, před padesáti lety. Je rok 2021 a tohle by mělo být mnohem tvrději trestáno. Nemělo by se to brát tak, že je ostuda, když se o tom mluví. Ostuda je to pro ty, co tohle dělají. Ponížení není o tom mluvit, ale žít v tom a mlčet. Mě se to dotýká a já prostě mlčet nebudu. Chlap, který je mnohem silnější, a bije slabší, je pro mě normální srab a nezaslouží si mlčení. Každý ženský říkám, aby od takovýho chlapa odešla.