Hovory na bednu #6: Jonáš Zbořil

O nás, co žijeme hudbou, se říká, že z nás to nejlepší leze až v nouzi. Jenže co když je toho tlaku až příliš? Požádal jsem šest osobností, hudebnic i hudebníků, o jejich zkušenosti se stavy, kdy své myšlenky nemohli jednoduše ovládat, a potřebovali podporu. Jonáš Zbořil píše básně a točí pro Radio Wave. Mě však z jeho krátkého medailonku na Wikipedii víc než třeba Startér zajímaly červené prolinky na profily kapel Steakhouse Orchestra a Sundays on Clarendon Road. Jak tam zužitkoval jazyky? Proč album Solid State vyšlo jako instantní čínská polévka? A k čemu mu byla terapie, kterou ve dvaceti až tolik nepotřeboval?

Jaký byl tvůj poslední rok a čtvrt?

Těžkej, ale ne těžší než pro ostatní lidi, a asi i hodně dobrodružnej. Stihli jsme zrekonstruovat byt a narodilo se nám i druhý dítě.

Ze začátku jsem pandemii dost zlehčoval stylem: „Dobrý, už bude končit. Nebudeme ji řešit.“ Pak jsem zjistil, že je všechno ještě mnohem horší a dost zuřil. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že pro stát a politiku jsou děti a školství důležitější než průmysl.

Jak jste si zorganizovali práci, péči o děti, domácnost a osobní život?

Zdráhám se o tom mluvit. Přijde mi to pokrytecký. U tohohle by měla být moje žena. Mám spoustu koníčků a potřebu se vyjadřovat. Ona má prostoru na realizaci určitě méně. Na svou alespoň částečnou obhajobu bych ale asi mohl říct, že jsem si roli rodiče v domácnosti vyzkoušel taky. Byl jsem s první dcerou dva roky na rodičovské. Nějak jsme si to přeskládali, ale nedokážu říct, jestli dobře. Bylo těžký bejt otec, realizovat se a pracovat. Nenašel jsem žádnej zdravej recept.

Jsi víc literát než hudebník. Jaká je tvoje zkušenost s děním v literatuře?

Slyšel jsem drby, jak velký obchodní platformy drtěj‘ malý nakladatelství, ale o tom nic nevím. Po první vlně to vypadalo, že nakladatelskej a knižní trh zkolabuje. Trh se zpomalil, hodně knih propadlo. Měl jsem štěstí, že mi knížka (Nová divočina, pozn. aut.) vyšla zrovna loni na jaře, když bylo hladový vokno.

Hodně mi chyběla autorská čtení. Je to dobrej způsob, jak dělat networking a poznávat malý města. V rámci Spisovatelů do knihoven jsem měl nasmlouvanou malou tour po republice a z půlky věcí sešlo. Bylo nepříjemný, že podle smlouvy se v případě přírodních katastrof nahrazovat nebudou. Je pech přijít o akce a peníze, ale za to nikdo nemohl. Taky to jsou maličkosti v porovnání s tím, co zažívali lidi, kterým zemřeli příbuzní. Nota bene po tornádu na Moravě mi přijde mimo o tom mluvit.

A co se týče práce?

Je méně prostoru pro seberealizaci, ale pro mě je teď těžký rozlišit, jestli je to pandemií nebo rodinou. Nejvíc mě naštvalo, že politickou reprezentaci zajímá jen to, jestli makáš jak debil. Všechno fungovalo víceméně stejně. Jen se zkrouhly věci, o kterejch se furt říká, že důležitý nejsou, jako odpočinek. Ten si nějak zařiď a pokud možno nás s ním neotravuj.

Teď už se víc problížíme k hudbě. Jaký máš vztah k rozboru poezie?

Nemám rád větu, co tím chtěl básník říci. Poezie není šifra. Snaží se pojmenovat, co se těžko pojmenovává, a nastupuje, když docházejí slova. Rozbor by se měl dělat citlivěji a víc pracovat s intuicí a kategoriemi jako „líbí, nelíbí“. Přijde mi divný i to, že se pitvá ve sterilním prostředí jako je školní třída. Nejdřív přece musíš lidi naladit, aby si báseň chtěli přečíst a nebáli se říct, že jí nerozumí a že k nim nepromlouvá. Mělo by se k ní přistupovat víc jako k hudbě. Poezie, podobně jako hudba, je daleko bezprostřednější žánr.

Když už jsme u zvukomalebnosti, máš vzdělání na to, abys dokázal říct, jak které slovo zahraje a propojí se s hudbou?

Mám, ale dlouho jsem to nedělal. Vystudoval jsem pedagogickou fakultu (Univerzity Karlovy, kombinace český jazyk a angličtina, pozn. aut.), ale hned potom jsem dělal něco úplně jinýho. Asi bych děti nejdřív nechal, ať si ji užijí, zkoušel, jestli slyší aliterace, kakofonii, a až pak je pojmenovával.

A co se týče textařské praxe, vycházíš víc z toho, co ses sám naučil a intuitivně ti funguje, nebo žiješ i z věcí z vejšky?

Hlavně z Ameriky ze semináře tvůrčího psaní. Tam jsme se učili získat sebevědomí; přistupovat k textu prakticky a nedělat z umění múzu nebo něco, co se nedá naučit. Nic z teorie jako střídavý rým a tempo. To všichni známe ze základky. Důležitý je nebát se, najít sám sebe a říct, co chceš.

Udělala z tebe vejška a zahraniční zkušenost lepšího textaře pro kapelu?

Kluci se moc nevyjadřovali. Neměl jsem až tak dobrou technickou průpravu. Na mě mělo větší vliv, že jsem byl pořád v kontaktu s literaturou.

„Text písně je mnohem náročnější než obyčejná báseň. Takovej básník si sedne a čeká na invenci. Dá si algenku, koňak, to se to potom píše. On není vázaný absolutně ničím. Sem tam rým, asociace. On může absolutně všechno, kdežto co může textař?“ Tolik „básníci“ Dušan Klein a Ladislav Pecháček. Co si o tom myslíš jako praktik?

Není náhoda, že texty píšu odjakživa anglicky. Psát dobře české texty a propojit je s hudbou jsem zatím nedokázal, a to se hudbě a literatuře věnuju docela dlouho. Bokem jsem český texty zkoušel, ale ještě jsem s nimi nikdy nevystoupil.

Se Sundays on Clarendon Road jste předloni vydali album Solid State jako čínskou instantní polévku. Chápu, že jste chtěli zanechat co nejmenší uhlíkovou stopu, ale jak se dá přehrát?

Na streamovacích službách. Polévku si můžeš koupit, pokud rád věci nakupuješ. Chtěli jsme artefakt, ale cédéčka nám přišly mimo a vinyly zase drahý.

O kolik bylo jednodušší nebo složitější si vydat svoji vlastní polévku?

Původně nám jich z Číny měli přivést celý kontejner, ale to jsem usoudili, že by byl trochu overkill (smích). Honza Tůma pak našel malou firmičku na čínský polívky tady v Česku. Psali jste, že při klimatické katastrofě fanouškům přijde v krytu víc k chuti polívka než vinyl.

Kalkulovali jste taky s tím, že moc člověka nenasytí? Je to důležitej akcent?

No je fakt, že s platem vajíček jsi na tom líp (smích). Chtěli jsme původně armádní potravinové dávky, ale ty jsou fakt hnusný. Čínský polívky taky, ale lidi je maj’ rádi.

Pro Solid State jsou zásadní témata rodičovství, úzkosti a environmentální žal. Vyhledal jsi kvůli nim terapeutickou podporu?

Terapii jsem začal strašně legračně po docela banálním rozchodu. Bylo mi asi dvacet, nic hroznýho se mi nestalo, ale tenkrát mi to přišlo strašně podstatný a formující. Ze zpětnýho pohledu to ale byl dobrej čas na terapii. Zjistil jsem, co je to úzkost, a připravila mě i na těžký věci jako smrt mámy.

Čerpáš z něčeho dodnes?

Mám pocit, že se na sebe umím napojit a poslouchat. Je to svým způsobem strašně ješitný, ale umím vytušit, že se mi něco děje, zastavit se a podívat se na to z různejch úhlů. Pro psaní a sebevyjádření je dobrý, že tohle terapie rozvíjí a že to funguje i naopak: kdybys neměl nic na srdci, tak přece nemáš potřebu dělat umčo.

Jak ses k terapii dostal?

Deset, jedenáct let zpátky jsem měl kamaráda, kerej buď začal chodit na terapii jako první, nebo mi říkal, že má na terapeuty kontakty. Řekl mi, ať to zkusím a že za pokus nic nedám. Pocit, že mi nic není, mi vydržel do chvíle, než mi terapeut řekl, že to sice není nic až tak vážnýho, ale že je to diagnóza na pojišťovnu.

A když už jsi tam byl, předpokládám, že vyjadřovat se slovem pro tebe bylo naprosto zásadní. Verbalizovali jste, co se s tebou děje, nebo jste se tenhle kanál snažili obejít?

Nejsem si jistej, jestli terapie může dělat něco jinýho než verbalizovat. V tom je přece ten vtip, že ty věci pojmenuješ. Důležitý byly i jazykový nástroje. Můj terapeut mi dokonce doporučoval knížky: „Hele, o tom, o čem mluvíš, už psal Sartre.“ Přečetl jsem si pár stránek a zjistil, že popisuje, co jsem přesně zažíval, třeba že úzkost přichází mezi třetí a pátou odpoledne, v době, kdy je moc brzo den uzavřít, ale moc pozdě na to s něčím začít. Byl jsem v šoku, jak přesně to sedělo na můj stav zároveň se mi ulevilo, že to není jen můj nepochopitelnej a nepojmenovatelnej problém.

Umělci obecně dost podceňují psychické zdraví. Úzkosti a deprese se berou jako nevyhnutelná nemoc z povolání, nad kterou nemá smysl se pozastavovat. Kde vidíš hranici mezi inspirativní a paralyzující úzkostí?

Nemělo by to tak být. Měl bys umět tvořit zdravej. Úzkost nebo smutek nejsou inspirativní. Špatný psychický stavy jsou prostě špatný a ty jen využíváš umění, aby ses z nich vypsal. Dávno takhle nepíšu. Píšu, protože jsem zvědavej a mám zažitou rutinu, že píšu, i když nejsem v šíleným pohnutí nebo se mi chce bulet. Je to racionální proces, ze kterýho bys měl mít radost. Úzkost si nemáš pěstovat, abys byl schopnej tvořit. Takže inspirativní úzkost neexistuje. Existuje jen dobrý umění, který tě dokáže z úzkostí dostat. Ať už tím, že ho konzumuješ, nebo tím, že něco tvoříš.

Jakub König dostal tip na knihu, která ho strašně naštvala, Cesta pravého muže. Co ty? A vzal jsi něco z něj za své?

Měl jsem pár terapeutických zkušeností, které mi úplně nesedly. Naplňování mých mužských potřeb mě zajímá ze všeho nejmíň, takže když už slyším ten název, nemám chuť číst. Víc než v terapii se mi tohle děje doma nebo mezi kamarády. Nejdřív jsem pár dní ublíženej, než zkousnu kritiku, a pak uznám, že na ní něco je a možná mají pravdu. Na terapii se mi nestalo, že by mi někdo řekl: „Teď se chováš jako blb“.