Hovory po zkoušce #10: Marek Žežulka

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým desátým hostem je skvělý bubeník Marek Žežulka. Markovo jméno má nejen mezi bubeníky opravdu zvuk a respekt. Už jen ten výčet kapel – Divokej Bill, Arakain, Pan Pot, Potpalto, W8, Kritická Situace. Ale taky Dan Landa, se kterým spolupracuje už léta.

Marku, první otázku ti položím stejnou jako všem. Jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma? Poslouchali vaši muziku?

Máma ne, ale táta hrál na bubny. Hrál třeba v kapele Modré komety, což byla tenkrát známá kapela. Hráli kluby, kavárny a tak. Pamatuju si, že jednou doma postavil stříbrné Amati a to bylo jako když ke mně přilítne kosmická loď z vesmíru, strašně se mi to líbilo. Měli jsme doma starý kotoučový magnetofon B4, na kterém jsme poslouchali Bee Gees, Beatles a tak, takže to vedení k hudbě už tam bylo od raného věku, dá se říct. Vtipné je, že můj brácha pak začal hrát taky na bubny, takže jsme v jednu chvíli byli doma tři bubeníci, což bylo pro mámu dost tristní ale zvládla to!

Tys pak začal chodit do lidušky (dnešní ZUŠ) rovnou na bubny? Nebyl nějaký klavír z povinnosti, nebo tak?

Táta mě přihlásil k Jaromíru Rychetskému do Lidové školy umění v Ďáblicích. Tam jsem začal chodit, když mi bylo asi 9 let. Ten klavír jsem pak začal dělat později, když jsem se připravoval na přijímačky na konzervatoř. Bylo mi to víceméně doporučeno, ale mě to bylo spíš jedno. Já jsem chtěl hlavně hrát na bubny a co jsem dělal k tomu za nástroj jsem už neřešil. To mi bylo asi 14 let.

Jaká byla vlastně tvoje první kapela? Vzpomeneš si na to období?

Tak moje úplně prapůvodní školní kapela se jmenovala Protonic. Byli jsme ještě děti a obdivovali Olympic a Tango. Shodou okolností u nás v Ďáblicích bydlel Miroslav Imrich, zpěvák z Tanga, ke kterému jsme chodili a on našemu kytaristovi z Protonicu ladil kytaru. Když jsme k němu přišli domů, měli jsme oči navrch hlavy, on byl prostě náš vzor. Měli jsme pár vystoupení na školních besídkách, ale vlastně jediný, kdo někam chodil učit se na nástroj, jsem byl já. Ale ono svým způsobem bylo jedno, co ostatní v kapele hráli, protože já jsem je vždycky převálcoval rachotem bicích (smích)! Náš aparát taky stál za to. Kytarista hrál přes magnetofon B4, úplně stejný jako jsme měli doma a někde se nám povedlo šlohnout školní rozhlas, takové ty reproduktory co visely ve třídách a přes ně jsme hráli. Zkreslení jsme dosahovali přebuzením „aparátu“. Dokonce jsme měli vychytaný světelný park – z vrakoviště jsme přitáhli stará světla z aut a překryli jsme je barevnými fóliemi na lejstra. Samozřejmě tím, že ve světlech byly halogeny, které hřály, tak to brzo začalo hořet.

Zkoušel jsi, bohužel neúspěšně, přijímačky na konzervatoř. Posléze se ti povedlo dostat k legendě – profesoru Miloši Veselému. Jak se ti u něj studovalo a jak na našeho pana profesora vzpomínáš?

Tak na ty zkoušky si pamatuju dodneška, právě i kvůli klavíru, na který jsem musel přes prázdniny cvičit a strašně mě to nebavilo. Kamarádi mě tahali ven a já musel sedět doma a hrát. Zrovna tak hudební teorie nebyla moje oblíbená. Docela jsem zamakal i na prospěchu ve škole, který se zlepšil a pak zase zhoršil, prostě puberta. U zkoušek vlastně jediné co mi opravdu šlo, byly bubny. V průběhu přijímaček za mnou přišel sám profesor Veselý s tím, že se na mě byl přeptat jak jsem dopadl z klavíru a teorie a řekl mi že si myslí, že to asi neudělám. To jsem já ve svých 14 letech samozřejmě nehodlal akceptovat a odmítl jsem si představit, že zkoušky nedám. Konzervatoř pro mě byla jedním z cílů na cestě za bubnováním. Pan profesor mi přesto v případě neúspěchu nabídnul místo u něj v lidušce na Žižkově. Pak mi přišlo oznámení, že jsem zkoušky neudělal a začal jsem chodit k panu profesorovi. Můj první kontakt s ním byl že jsem se ho i trochu bál, měl jsem veliký respekt. Byl hodně přísný a obrovská osobnost, jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě.

Nemůžu se nezeptat na Arakain. Myslím že většina bubenické obce tě zná hlavně tam odtud. V roce 1991 odcházel Štěpán Smetáček a tys, v necelých 17 letech, vyhrál konkurz a byl přijat. Jak k tomu došlo?

Já jsem vlastně už v té době obdivoval Štěpána Smetáčka, byl můj vzor. Arakain tehdy vypsal konkurz na bubeníka. Byla to kapela, ve které jsem opravdu chtěl hrát. Chodil jsem na koncerty na Barču a tak. Začal jsem se tedy připravovat, cvičit písničky. Pak se v jednu chvíli konkurs zrušil, protože se do kapely měl vrátit Bob Vondrovic, což se nakonec nestalo a konkurs tedy nakonec byl. Proběhl tak, že se přijela kapela podívat na mě k nám domů. Měl jsem vyzdobený pokoj plakáty z Metal Hammeru, Metallicy, Slayer a dalších metalových kapel, postavené bicí a nedočkavě jsem je vyhlížel. Když už to vypadalo že nepřijedou, vystoupily z autobusu postavy v křivácích, to byli oni. Když jsem před nimi hrál, byl jsem strašně nervozní, ale moje hraní se jim líbilo, možná i proto, že tam byl trochu cítit rukopis Štěpána Smetáčka. Pak mi znovu zavolali, že by si se mnou chtěli zahrát. Já tehdy pořád nevěděl, jestli mě vezmou. Jednou mi basista Zdeněk Kub řekl že je dobrý na koncertě mít dva virbly, kdyby na jednom praskla blána, aby se mohly vyměnit a já jsem z tónu jeho řeči pochopil, že mě asi berou.

Když jsi byl přijat do sestavy, začal jsi se seriózně živit bubnováním. Bral jsi to jako splněný sen, nebo jsi plánoval normálně pracovat a při tom hrát?

Od 11 let jsem měl jasno a chtěl jsem jenom bubnovat, takže jsem měl za to, že je všechno jak má být. V těch 14 letech, jak už jsem zmínil, jsem chodil na koncerty Arakainu a věděl jsem že tam chci hrát! Žádná jiná cesta pro mě nebyla.

Arakain byla asi kromě muziky i slušná škola života. Tobě bylo 17 a ostatním kolem 30. Rocknroll jak známo není úplně o zdravém životním stylu a pití čaje. Řekneš mi k tomu něco?

No tak jasně. Do té doby jsem nekouřil, nepil a holky mě moc nebraly. V kapele jsem se naučil kouřit, pít a ponocovat. Dokonce se pamatuju jak můj táta volal Aleši Brichtovi a zaslechl jsem, jak mu říká: „Prosím vás, pane inženýre, my bychom byli tady s manželkou rádi, kdybyste na Marka trochu dohlédnul, není mu ještě 18 let!“ No tak to byl ten nejlepší člověk, kterému mohl zavolat kvůli výchovnému dohledu (smích)!

Výborně, pojďme zpátky k hudbě. Arakain nebylo tvoje jediné působiště. Pokud vím, hrál jsi i v jiných projektech.

Rád bych zmínil kapelu Pan Pot, kde jsme se hudebně potkali s kytaristou Oldou Krejčovsem a basistou Honzou Alánem. To byla sestava které jsem hodně věřil. Natočili jsme spolu desku, která ale nevyšla. Později jsme s Oldou navázali projektem Potpalto. Dále jsem hrál v kapele W8, to byla další srdcová záležitost a máme na ni vzpomínku v podobě CD, které vyšlo u Popron Music. Rád bych ještě zmínil hardcoreovou legendu Kritická Situace. S tou jsme sjezdili spoustu českých klubů,ale i velký kus Evropy, hráli jsme například před Shelter.

V roce 2002 jsi přijal nabídku stát se členem kapely Divokej Bill, která šla hodně nahoru. Jak k tomu došlo? Ty jsi zároveň hrál i v Arakainu?

Já bydlím v Šestajovicích a kousek odtud jsou Klánovice a tam klub Black Pes, kde jsem kluky z Billa potkával. Chodili tam na pivo, občas hráli, tak jsme se skamarádili. To s nimi hrál ještě původní bubeník, který posléze odešel. Arakain měl zrovna pauzu po odchodu Aleše Brichty. Tenkrát mě kluci z Billa oslovili, jestli bych s nima nezahrál jen tak pro srandu na nějakých narozeninách. No a tak to šlo dál a s klukama jsem vlastně začal hrát. Ale zároveň jsem hrál i v Arakainu, kam nastoupil za mikrofon Petr Kolář. Pořád pro mě byl Arakain číslo jedna a do Billa jsem za sebe posílal záskoky. Což po nějaké době začalo kluky štvát, pokaždé učit repertoár nového bubeníka. Natočili jsme desku Mezi nima, která kapele komerčně pomohla a hrály se z ní dokonce singly v rádiu. Následovalo velké turné, sedět zadkem na dvou židlích už nešlo (křížení koncertů), a tak jsem musel z Arakainu odejít.

Posléze jsi dostal lano od Dana Landy. Točil jsi desky, hrál koncerty. Byl jsi i v nějakých jeho muzikálových projektech?

To vzniklo tak, že k Veselému do třídy přišel producent Ondřej Soukup, že by potřeboval bubeníka pro natočení desky jednoho zpěváka. Měli jsme tenkrát sraz u Soukupa ještě s kytaristou Mirkem Chyškou (J.A.R., Illustratosphere) a přijel Dan Landa ještě s Walterem Kraftem, co hrál na basu. Pak jsme odjeli k Piňďovi do Kolovrat a tam nazkoušeli repertoár. Natočili jsme Danovi desku Valčík, která byla megaúspěšná. Pak jsem s Landou natočil skoro všechny desky včetně Krysaře a Tajemství a odjel téměř všechny koncerty.

Arakain, Divokej Bill, Landa... to jsou všechno umělci z první ligy, hrající koncerty pro tisíce lidí. Musím se tě zeptat na nějaké muzikantské věci. Jsi trémista? Pokud ano, jak s tím bojuješ?

No já celkem trémista jsem. Ale spíš je to v situacích, když o něco jde. Třeba když je začátek turné s novým programem, než se to usadí. Nebo třeba když se na koncert přijde podívat nějaký kolega, ke kterému mám respekt, tak to jsem nervozní hodně. Jinak můj recept na překonání nervozity jsou panáky. Jen musí člověk znát míru a nesmí se dostat do stavu, kdy se bojí zase proto, že už těch panáků dal moc (smích). Vychytat si tu správnou míru je alchymie. Taky když se hraje pátek a sobota, nemůžu se v pátek zrušit abych sobotu hrál v nějaké strašlivé kocovině, které obecně už moc nedávám.

Moje další otázka směřuje ke cvičení – jak to s ním máš? Jak jsi cvičíval třeba jako teenager a jak je to dneska?

Jako teenager jsem cvičil hodně. Seděl jsem za bicíma pořád. Navíc tam byl veliký drill od profesora Veselého. Měl jsem hodně velké ambice a ty mě hnaly dopředu. Dneska potřebuju mít před sebou nějaký cíl. Natáčení desky, turné, důležitý koncert nebo zkoušku. Zamlada jsem měl všechno před sebou, dnes je to spíš udržovací, aby se mi dobře hrálo v psychické pohodě, nebo když se něco připravuje. Tentkrát třeba vyšla první Wecklova videoškola a to si pamatuju, že jsme to s Emilem Valachem hrozně řešili, sjížděli noty a tak. To byla prostě ta doba! Ještě dělám jednu věc – před víkendovými koncerty si přehrávám repertoár. Začátky, konce písniček. Taky kvůli tempům a připomenutí si. Dřív jsem byl pankáč, a tolik jsem to neřešil.

Protože nás čte hodně muzikantů a tvých bubenických fanoušků, zajímá mě nástrojové a zvukové vybavení. Vím že nějaká podpora od bubenických značek tam je.

Činely mám Sabian. Přešel jsem k nim od Zildjianu. Asi každý bubeník ví, že to je jedna rodina, která se rozdělila a ta kvalita je podobná a jsou to skvělé činely. Bicí mám Gretsch s hardwarem od Mapexu, blány Evans a paličky Balbex. Divokej Bill má na podiu svůj odposlechový pult a mikrofony Sennheiser.

Další věcí, kterou jsem s tebou chtěl probrat, je tvoje nahrávací studio. Je to, pokud vím, docela čerstvá záležitost. Představíš nám svoje studio?

Dřív to vlastně studio ani nebylo, původně jsem tu místnost používal jako zkušebnu. Před cca 5-6 lety jsme s Martinem Volákem něco dali dohromady, že tu budeme točit nějaké věci, mimo jiné jsme nahrávali party do projektu Wao Wao. Pak jsme s Martinem přestali společně pracovat. Teď spolupracuju s Ondrou Pospíšilem, mimochodem výborným banjistou a zvukařem, který zvučí třeba Dog Eat Dog a jezdí s nima po celém světě. Nedávno jsem točil bubny pro kapelu Living Room Nobodies, tam natáčení ještě pokračuje a před námi je natáčení nové desky s Divokým Billem. Mrkněte na Studio Wave a veškeré další info najdete tam. Ještě bych v rámci studiové práce rád zmínil projekt Travis O´Neill and His cardinal Sins. Travise můžou lidi znát z Pipes and Pints, kde momentálně zpívá.

Mám poslední otázku. Rok 2020 hudbě a kultuře obecně moc nepřál. Koncerty se rušily a ruší. Mě ale zajímá, na čem pracuješ ted? Bude nějaká muzika, na kterou se můžeme těšit?

Danu Landovi jsem ted točil bubny do dvou písniček, s projektem Potpalto (O. Krejčoves, M. Žežulka) jsme natočili desku (visí na netu) a připravujeme již zmíněné nové CD Divokýmu Billovi. Jinak já bych byl rád, aby se hrálo příští rok aspoň tak, jako letos v létě. Že budou třeba nějaké sektory a tak. Pokud se ale nebudou koncerty hrát vůbec, je to průšvih. Ale věřím že bude líp!