Hovory po zkoušce #11: Marek Bero

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je baskytarista Marek Bero, který prošel vším možným od jazzu po metal. Hrál v Krucipüsku, Stroy, s Vilémem Čokem & Bypass, Dymytry a mnoha dalšími. Aktivní je také jako lektor basové kytary, jeho články se ostatně objevují i na Frontmanovi. Ambiciózních hudebníků je hodně, ale jen málo jich dokázalo vystoupit z komfortní zóny tak, jak se to povedlo Markovi.

Marku, začneme pěkně od začátku. Jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma? Poslouchala se muzika?

Máma hrála na piáno a táta byl fanouškem Rolling Stones a Pink Floyd. Já měl svůj hudební koutek s piánem a LP deskami. Na piánu jsem objevil kouzlo černých kláves. Fascinovalo mě, že cokoli na ně zahraju, zní skvěle. Mimoděk jsem tak vlastně začal ve čtyřech letech hrát svoje první pentatonické riffy, poslouchal desky Beatles a miloval Darinku Rolincovou. Jinak záliba ve zvláštních hudebních kombinacích mi vydržela až dodnes.

Začínal jsi někde na lidušce s klasickou kytarou, nebo jak to s tebou bylo?

Já vlastně začal hrát trochu více systematicky až s první baskytarou někdy ve třinácti, kdy mi táta v obchodním domě Kotva koupil černou božskou Jolanu Jantar Bass. Ale i tak mi docela dlouho trvalo, než jsem to začal brát vážně. Ze začátku jsem si jenom tak brnkal a hrál náhodné noty, stejně jako u toho piána.

Basákem jsi chtěl být od začátku?

To, že jsem chtěl být basákem, jsem si uvědomil až na střední, kdy jsme založili první kapelu s Milanem Broumem juniorem, synem legendy české baskytary, kterého budete znát z kapely Olympic. Milan Broum senior byl v devadesátých letech také členem super rockové kapely Die El. Eleffant!? v sestavě Dan Bárta – zpěv, Mirek Chyška – kytara a Štěpán Smetáček – bicí. Whoa!!! A já si dodnes pamatuju, když mi Milan pustil skladby z jejich první (a bohužel i poslední) desky. To byl takový nářez, po všech stránkách! Od té chvíle jsem také chtěl produkovat podobné cool riffy a ovládat nástroj na patřičné úrovni. Milan Broum byl můj velký vzor a ještě k tomu jsme se velmi často vídali přímo u něho doma, kde jsme s klukama zkoušeli v pokojíčku jeho syna. Občas jsem měl i půjčený jeho aparát a nástroje, povídali si o Steve Vaiovi nebo Marcusi Millerovi a mě to ohromně nakopávalo.

Vzpomeneš si na nějaké další studentské kapely, v nichž jsi hrál?

Tak první byla právě na gymplu s Milanem Broumem jr. a Alešem Berným, kdy jsme hráli s automatickým bubeníkem a v podstatě jamovali náš pokus o rhythm´n´blues a funk. Musela to být slušná kakofonie, haha. Pak jsem hrál v o něco ambicióznějším triu s kamarádem Pavlem Bublem, který šíleně žral Johna Scofielda, Mika Sterna nebo Paco De Lucíu a měl zálusk na konzervatoř. Tam už jsme měli i bubeníka, později dokonce saxofonistu a profesionální zpěvačku z muzikálu. Na název si už nevzpomínám... Snažili jsme se hrát mix funku a soulu a měli pár koncertů ve studentských klubech. Tam už jsem začal hraní na basu brát velmi vážně, hodně cvičil a dokonce si pořídil šestistrunku.

Jak se vlastně člověk stane baskytaristou? U bicích nebo kytary to chápu. To jsou výrazné nástroje, i pro lidi, kteří nerozumí hudbě. Basu ale třeba spousta posluchačů v muzice vůbec nevnímá. Basu jsem já vždy bral z hlediska funkce jako něco uprostřed mezi kytarou a bubnama...

To je velmi dobrá otázka. Já mám pocit, že basa si vybrala mě. Opravdu, ten nástroj ke mě prostě přišel děním osudu, já jeho nabídku akceptoval a stal se basistou duší i tělem. Ono docela sedí, že každý nástroj v kapele reprezentuje určité povahové rysy. Zpěvák nebo sólový kytarista prostě nebudou introverti, bubeníci jsou zvláštní kategorie lidí (myslím to v dobrém, většina mých životních přátel jsou bubeníci) a o klávesácích jsou samostatné kapitoly ve sci-fi literatuře. Když jsem začínal hrát, tak mojí nejsilnější stránkou byl rytmus. Miluju všechny možné synkopické kombinace, liché takty a rytmizace. Je to pro mě přirozené. Melodie a harmonie jsou pro mě větší výzvou a na tomto poli jsem musel hodně věcí dohánět. Vlastně pořád studuji. Fascinují mě harmonické vazby a jejich propojení s melodickým aspektem, aranžování skladeb, texty. Prostě čím jsem starší, tím více mě fascinuje hudba a všechno kolem ní. Basa je pro mě takovým mostem mezi rytmem a harmonií. Můžu pomocí pár not úplně změnit náladu skladby. Šíleně mě baví hrát si s vývojem basové linky ve vztahu právě k akordům. A samozřejmě... miluju zvuk basy přes 8x10 lednici s lehkým zkreslením, kdy můžete dát průchod všem svým emocím. To jste najednou Thor, vládce hromů a blesků!

Vím, že jsi nestudoval konzervatoř, ale politologii. Jak se člověku, co se věnuje solidnímu společensko-vědnímu oboru, stane, že kariéru zahodí a skočí rovnýma nohama do hudby a nic jiného ho už nezajímá?

Ale já studoval konzervatoř. Byl jsem jeden rok na Ježkově konzervatoři. Jenomže zároveň jsem byl i ve třetím ročníku na Fakultě sociálních věd, obor politologie. A do toho už jsem hrál „kšefty“ s různými partičkami po Praze, takže můj program byl dost šílený. Musel jsem se po nějakém čase rozhodnout, co vynechám. Nedalo se to prostě fyzicky zvládat. Já vždy miloval živé hraní, takže koncerty jsem nechtěl omezovat a také jsem měl trochu tlak ze strany rodičů na vysokoškolský titul, takže stranou logicky musela jít konzervatoř.

Hudební kariéru jsi započal v 19 letech, víceméně v jazz/blues/fusion projektech. Jak na ty léta vzpomínáš?

Skvělá škola. Díky jazzu jsem potkal fenomenální hudebníky, kteří mi dali velké lekce života i hudebního vzdělání. Já se snažil být co nejlepší v tomto stylu, drtil walking bass, sólování a standardy, ale nebylo to ono. Nikdy jsem to necítil, uvnitř jsem věděl, že jsem rocker. Bral jsem to ale jako takovou praxi profesionálního hudebníka. Říkal jsem si, že je potřeba zkusit všechno, mít oči a uši otevřené a neomezovat se jedním hudebním stylem.

V určitou chvíli jsi také udělal docela ostrý obrat a rozjetou jazzovou kariéru jsi vyměnil za rockovou a metalovou hudbu. Měl jsi to tedy vždycky v sobě, nebo kdy to přišlo?

To se stalo po mém studijním pobytu v Gothenburgu ve Švédsku, kde jsem byl něco přes půl roku v rámci výměnného programu Erasmus. Díky totálnímu rozhození komfortní zóny jsem našel cestu k sobě a našel svůj zvuk. Náhodou jsem si půjčil v místní knihovně CD s albem Blood Sugar Sex Magik od Red Hot Chili Peppers a totálně mu propadl. Měl jsem s sebou ve Švédsku basu a kombo (v té době už jsem hrál jenom na šestistrunky, jako každý správný aspirující virtuóz, haha) a musel jsem se prostě naučit celou desku, notu po notě. Úplně to změnilo můj přístup ke hraní, pochopil jsem najednou kolik mám energie, která potřebuje ven. Po návratu do Prahy jsem prodal šestistrunky a začal hrát nu-metal s Five O´Clock Tea.

Vystřídal jsi více kapel známých jmen, hrál jsi taky se Stroy a Vilémem Čokem a Bypass, Krucipüskem. Vilda Čok i Tomáš Hájíček z Krucipusku jsou velmi výrazné tváře naší hudební scény. Zavzpomínáš na hraní s nimi?

Já byl u i začátků Dymytry. S bubeníkem Lukášem Pavlíkem jsme tvořili rytmickou sekci cca rok. Těch zážitků je hodně, a já je proto začal sepisovat na svém blogu. Byl jsem hodně aktivní a hrál i s několika kapelami najednou – předtím, než jsem se dostal do Krucipüsku, jsem byl najednou členem Five O´Clock Tea, Dymytry, Chameleon a Bypass. Docela nářez skloubit diáře, ale nějakou dobu to šlo. Nejvýraznější kapitolou mého hudebního života byly tři roky v Krucipüsku. Byla to moje česká Metallica, splněný sen a v podstatě jediná kapela, ve které jsem doopravdy z celého srdce toužil hrát. Byl jsem fascinovaný tou divokou, nespoutanou energií a mixem metalu, funku a punku. Natočili jsme spolu v roce 2011 desku Amen, ale já cítil, že musím dál...

K tomu se dostáváme. Rád bych zmínil tvoje přesídlení do Londýna. Ve chvíli, kdy jsi tady měl svoje jisté, živil se hraním v Krucipüsku, jsi všechno zahodil a šel jako pohádkový Honza do světa zkusit štěstí. Tyhle ambice má hodně muzikantů, ale málokdo má koule na to to udělat. Navíc ještě s rodinou. Co mi k tomu povíš?

Haha, to bylo čiré šílenství. Moje žena byla v sedmém měsíci s naším druhým dítětem, když jsem sedal do autobusu do Londýna. Byl to mix neutuchající touhy po něčem novém, po dobrodružství, ale také nebetyčné naivity a romantických představ. Chodil jsem po Londýně s mapou a brečel nad tím, že nemůžu zaboha najít tu ulici, kde je konkurz. Tam totiž nefunguje náš systém, kdy máte adresu s ulicí a číslem popisným. Tam se řídíte hlavně podle poštovního kódu, protože např. Duke Street je v Londýně třeba třicetkrát. Ale to jenom jedna z lekcí, kterých jsem si musel projít tisíce. Trošku tvrdá cesta, už bych ji teď neopakoval, ale jak se říká, všechno je, jak má být. Vždyť to ani jinak být nemůže, že?

Jak se tobě a celé rodině v Londýně žije? Je to asi o dost tvrdší prostředí, stran hudební konkurence určitě. Čím se zabýváš a s kým tam hraješ a spolupracuješ?

Teď už jsme usazenější, děti chodí už několik let do anglické školy a považujeme se v naší North Finchley oblasti za místňáky. Ta konkurence je pro našince nepředstavitelná. Je tady takový mix top hudebníků (kteří jsou prostě neskutečně dobří) a naprostých amatérů. Není moc místo na střední pásmo, na které jsem zvyklý z Čech. Musel jsem dramaticky povýšit svoje hudební schopnosti a brát práci a výzvy, kterým bych se doma určitě vyhnul. Prošel jsem desítkami konkurzů, hrál na x-sessions a potkal hudebníky z celého světa. Pamatuji si na situaci, kdy jsme v jednom studiu hráli v sestavě – Argentinec zpěv, Japonec na kytaru a bubeník byl z Izraele. Prostě neuvěřitelné kombinace lidí a zkušeností. Nyní mám na starosti projekt Punt Guns, kde nejenom hraju na basu, ale i zpívám, píšu texty a jsem MD (česky kapelník). Natočili jsme desku s legendárními producenty Andy Wright & Gavin Goldberg (Jeff Beck, Simple Minds) a makáme na desce číslo dva, kterou chystáme natočit během příštího roku. Jinak třeba hraju s Rising From the Deep, což je tribute band Deep Purple, Rainbow a Whitesnake. Potkal jsem se tam například s bubeníkem Bobem Richardes z Buck & Evans nebo Markem Crossem, který zakládal Firewind.

Další věcí, která mě na tobě baví, je učení. Spousta muzikantů se výuce věnuje, ať už na zuškách, nebo soukromě. Někoho to baví víc, někoho méně. U tebe mi přišlo, že výuka je velmi významnou částí tvého hudebního konání. Píšeš učebnice, články, točíš videa, děláš workshopy. Co ti učení dává? Jaký máš přístup a co je tvým cílem?

Děkuji za poklonu. Vážím si toho o to více, že vím, že jsi také velmi aktivním a úspěšným pedagogem. Napsal jsem celkem osm učebnic, první byla Baskytara v rocku a metalu a pak sedm dílů Baskytarové Posilovny 101. Letos v lednu jsem začal publikovat i anglické verze Bass Gym 101 u Stuarta Claytona, famózního baskytaristy a zároveň vydavatele-majitele Bassline Publishing. Mám ohromnou radost, že Bass Gym knihy putují po celém světě a mám reakce z různých koutů světa. Velmi se nám daří například v Jižní Koreji. Jeden kanadský basista mi napsal, že si s sebou bere moje knížky na turné a používá je na warm up před koncerty. Nesmím také zapomenout na české aspirující baskytaristy a baskytaristky. Mám každý den od někoho dotaz na techniku, pomoc s výběrem nástroje či aparátu nebo se ptají na jejich specifický problém, se kterým se při hraní potýkají. A pak vám někdo pošle fotku se všemi knížkami nebo momentku, kdy je používají na cvičení. Nebo napíšou, že objevili tiskařského šotka, haha. Jinak jsem k lekcím baskytary, které díky situaci převážně učím online přes Skype/Zoom přidal i lekce angličtiny, ve kterých probíráme hudební teorii, terminologii, řešíme hudební produkci, aranžování a songwriting. Kromě hraní na basu, se tak můžete připravovat i na případnou mezinárodní kariéru.

Můžeš být trochu konkrétnější?

Z podobného ranku byla třeba pomoc kapele Purnama s anglickou komunikací s producentem Andy LaRocque (King Diamond), který zajišťoval mix a master jejich posledního alba. Sám jsem si prošel mnoha schůzkami s manažery, producenty a dalšími profesionály z oboru nejenom v Londýně, ale i v Montrealu a LA. Hudební branže má svá specifika, a je proto důležité mít jasnou vizi při komunikaci podmínek spolupráce. Ale taky není od věci občas hodit pár fórů pro uvolnění atmosféry. To jsou přesně ty důvody, proč miluju učení a předávání zkušeností. Můj osobní názor je, že to patří k hudbě, tvoříme tím komunitu a budujeme svůj hudební odkaz. Když chci někoho něco naučit, tak to musím nejenom sám ovládat, ale zároveň musím věnovat i pozornost tomu, jak to jasně, jednoduše a zajímavě vysvětlit. Takže učení mě motivuje k neustálé práci na svých dovednostech (učím se nové techniky a postupy) a dává mi skvělou zpětnou vazbu skrze studenty. Mým cílem je dokončit sérii knížek Baskytarová posilovna/Bass Gym 101, kterou plánuju na deset svazků a možná si časem otevřít vlastní školu. Teď bych chtěl ale nejvíc aktivně hrát, koncertovat a psát hudbu (můj původní plán na rok 2020, tak snad příští rok, člověk míní, Bůh mění). Mám obrovský kreativní přetlak, píšu neustále texty a nové riffy a chtěl bych toho hodně stihnout.

Protože nás čte hodně muzikantů, basisty nevyjímaje, zajímá mě tvoje nástrojové vybavení. Představíš nám svůj gear?

Momentálně mám pět baskytar – Fernandes Gravity, Vivian Glim Signature s tremolem, Yamaha RBXJM, Yamaha BB2025X a Yamaha NE2. Spoustu krabiček – nejvíce ale využívám Rupert Neve Designs RNDI box, pak MXR M-80 DI+ a Ampeg SCR-DI. Aparát aktuálně nemám žádný (já vím, ostuda, ale vše se vždy pronajímá nebo používám vybavení klubu/studia, v prostředí Londýna je to jednodušší a efektivnější), ale pokud se naskytne možnost (teď hlavně řeším finance), tak se chystám pořídit si hned dva Ampegy – Ampeg SVT-CL s 8x10 a pak miniaturní verzi Ampeg Micro-VR. Pak budu absolutně spokojený. Jsem ve stáji Yamaha jako firemní hráč a nově také letos pod Markbass, jelikož používám jejich skvělé, nové struny Ultimate & Advanced série. Jinak doporučuji všem aktivním hudebníkům si pořídit kvalitní měkký obal. Já mám poprvé po dvaceti letech hraní konečně obal, který miluju – Mono Bass Sleeve.

Trochu teď zabrousíme pod povrch. Co pro tebe hudba znamená a proč se jí vlastně věnuješ? Dokážeš to nějak popsat?

Nejdřív to byla zábava a prostředek, jak být něčím zajímavý, když jsem balil holky. Teď je to pro mě životní cesta, zdroj radosti, útěk z reality, svět, ve kterém jsem v bezpečí a který zbožňuju. Během tohoto roku, v rámci zachování mentálního zdraví, jsem začal hodně číst o historii hudby a osudech velkých hudebníků a skladatelů minulosti. Abych si uvědomil kontext, aby mi došlo, že nejsem se svými bolístkami středem vesmíru. Když si čtu, čím si museli projít hudební géniové typu Mozarta, Mahlera nebo Dvořáka, tak se musím sám sobě smát. Vůbec to není špatný a můžu jenom děkovat, že mám pořád možnost hrát, i když dočasně v pokojíčku.

Mám poslední otázku. Letošní covidový rok hudbě a kultuře vůbec nepřeje. Je to vlastně celé dosti zoufalé. Nicméně – pověz nám, čemu se teď věnuješ ty? Rýsuje se nějaká hudba, na kterou se můžeme těšit?

Určitě. Plánuju nový hudební projekt na příští rok. Totální nářez, v duu s jedním velmi talentovaným francouzským hudebníkem-bubeníkem. Ale nechci to zakřiknout, znáš to. Určitě plánuju osmý díl Baskytarové posilovny/Bass Gym 101 a budeme pracovat na druhé desce Punt Guns. A samozřejmě... už se nemůžu dočkat návratu na pódia. Děkuju za rozhovor a přeju všem sílu, vytrvalost a taky trochu toho štěstí.