Hovory po zkoušce #12: Tereza Krippnerová

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je vynikající herečka a zpěvačka Tereza Krippnerová. Kapely The Spankers, Discoballs, Green Smatroll, Aquajazz, ale taky Městská divadla pražská, Divadlo Aqualung, Image Aque (FR) a mnoho dalšího. V poslední době především sólová jazzová dráha. Též filmy a seriály. Témat máme zkrátka dost, a tak jdeme na další hovor po zkoušce.

Terezo, jak to vypadalo u vás doma s hudbou a kulturou obecně? Jak vzpomínáte na dětství?

Maminka mě vodila do hudebky a táta nebyl tak uplně pro, ale mě to bavilo a to přesvědčilo i tátu. Bráchové hráli na klarinet a na housle a já na klavír. Už v tu dobu jsem cítila touhu věnovat se muzice víc a víc. Nečekaně jsem pak vyhrála jeden konkurz na stáž s francouzským divadlem Imague Ague a tam se ve mě probudila touha i k divadlu.

Byla nejdřív muzika, nebo divadlo? Já vím, že jsou to spojené nádoby, ale zajímá mě, jak to šlo u vás?

Dřív byla určitě muzika. Základ do mě určitě vložila Jarmila Novenková z pěveckého studia Zvoneček v Hudební Škole Hl. m. Prahy. Projezdili jsme kus světa, zpívali nádherné kusy a hlavně tam vznikla spousta velikých přátelství. Zlobit a zpívat jako dítě v Rudolfinu, evropských katedrálách a kostelech byla vždycky povznášející zkušenost.

Pokud vím, tak jste studovala gymnázium. Proč vlastně ne rovnou konzervatoř?

Vzpomínám, jak jsem se v deváté třídě učila na přijímačky na gympl a toužila se naučit a dozvědět tak trochu všechno. Zní to trochu šprťácky, já vím. Věděla jsem, že na konzervatoři bych se toho nedozvěděla tolik, kvůli zaměření na určitý obor a tak jsem tam nastoupila hned po maturitě.

Když ještě zůstaneme chvíli u středoškolských studií – věnovala jste se při nich hudbě i divadlu?

Na gymplu jsem zpívala ve ska rocksteady kapele Discoballs a ve sboru. Měli jsme celkem dost koncertů. Kapelu jsem milovala a navíc krásně uvolňovala přecitlivělost a vzdor, takže bez toho to prostě nešlo. Divadlo přišlo až později.

Vzpomenete si ještě na nějaké svoje kapely z té doby?

V té době tady byla hodně silná ska scéna a kapely se společně dobře znaly, takže jsem si zahostovala se spoustou z nich, třeba Fast Food Orchestra nebo The Chancers. Nejdůležitější pro mě bylo hostování s kapelou Green Smatroll – byli to kamarádi a vážila jsem si jejich muziky.

Po gymnáziu následovalo studium na Pražské konzervatoři v oboru pop/jazz. Jaká to byla doba?

Věnovala jsem se muzice víc a víc. Studovala jsem u jazzové zpěvačky Evy Svobodové a pak taky u Hanky Peckové. Začala jsem zpívat s The Spankers a tahle kapela měla pořádný drive. Odjeli jsme několik zahraničních turné (Brazilie, Francie, Německo). Nedávno jsem poslouchala naši první desku a má fakt koule. (smích) K tomu jsem pracovala v produkci festivalu United Islands, takže jsem poznala i tu organizační složku hudby, bez které to opravdu nejde. Byla to ideální škola v oboru.

Z konzervatoře jste šla ještě na DAMU, obor činoherní herectví. Kde se vzala touha studovat další školu? Jste takový ten studijní typ? Ptám se, protože znám pár lidí schopných studovat celý život.

Věděla jsem, že zpěvu se budu věnovat tak jako tak, ale vždycky jsem v sobě měla touhu hrát a tak jsem to zkusila a zadařilo se. Pak přišlo náročný studijní období, ale vedení Jaroslavy Šiktancové, Lukáše Hlavici a Marie Grossmanové mělo smysl. Trápilo mě, že jsem musela opustit kapelu The Spankers, ale nešlo to časově skloubit. Věděla jsem, že studovat můžu jenom teď, ale kapelu můžu mít i později.

A dostáváme se k důležitému tématu – a tím je jazz. Vím, že se mu hodně věnujete. Vystupujete s kapelou Masters, složenou z naší jazzové špičky. Proč jste vlastně začala zpívat jazz takhle naplno? Není to úplně hudba, která by u nás plnila haly.

Jazzové muzice jsem se začala věnovat na konzervatoři a pak pokračovala s kapelou Aquajazz, která fungovala při divadle Aqualung. Vzpomínám, jak jsem ve čtrnácti slyšela live album Elly Fitzgerald z Carnegie Hall a absolutně jsem se zamilovala. Ta jemnost, citlivost a energie mě absolutně uchvátila.

Na kapelu Masters se ještě zeptám. Jak už jsem řekl, jsou to samí ostřílení muzikanti. Můžete je našim čtenářům představit a nastínit, jak jste se dali dohromady?

Oslovil mě Branko Križek, fenomenální bubeník. Seznámil mě s úžasným pianistou Járou Bártou a basistou Honzou Greifonerem. Podařilo se nám domluvit nějaké koncerty a společně jsme se sehrávali. Kluci spolu hrají pomalu 20 let, takže rytmika je perfektně sladěná.

Vydali jste CD Out Of The Blue a letos živák Live from the Theatre. Můžete nám přiblížit vznik obou nahrávek?

Desku Out Of The Blue jsme vydali pod nátlakem fanoušků, kteří nás chtěli poslouchat i doma. Fanoušci se složili na Hithitovou kampaň a podařilo se nám vybrat peníze. Album Live From The Theatre vzniklo zcela náhodou v Pardubickém divadle na posledním koncertě kapely před druhou pandemickou vlnou a tedy zákazem veřejně provozovat kulturní akce. Nahrávka se nám líbila a Branko Križek přišel s nápadem desku vydat. Obě desky se dají pořídit na mých stránkách nebo poslechnout na Spotify či iTunes.

Důležitou kapitolou ve vašem životě je divadlo a film. Hrajete např. v Městských divadlech pražských. Co vám hraní divadla dává?

Stejně jako muzika mě divadlo velmi naplňuje. Je pro mě okouzlující být součástí příběhů, které s kolegy na jevišti vyprávíme. V divadle i na koncertech pociťuji velké pocity štěstí. Jsem vděčná, že můžu provozovat obojí. Navíc se často tyto dva obory prolínají, protože ve většině představení zpívám.

Je mi jasné, že v hudebních projektech a v divadle pracujete napřiklad s jinými hlasovými technikami a tak dále. Mě ale zajímá něco jiného. Když vylezete na podium plného jazzového klubu a před vyprodané hlediště divadla – je ten pocit jiný? Je tam jiná atmosféra, liší se to nějak? Jsou ti lidé jiní?

Na koncertech vystupuji sama za sebe a kontakt z diváky je přímý, protože s nimi svobodně komunikuji.V divadle se schovám za postavu, kterou ztvárňuji a vše je předem nazkoušené, což je někdy úleva, ale i zodpovědnost to nepokazit. Diváci na koncertech většinou nemají tolik soustředěné pozornosti pouze na kapelu, kdežto v divadle je pozornost absolutní.

Dostáváme se k filmu. Hrála jste například v Tomanovi nebo Případu dvou básníků. Co vás na filmování baví?

Tak u filmu je konečně možnost chybovat, protože točit se může do té doby, dokud se to nepovede. Fascinuje mě, jak u filmu všichni společně táhnou za jeden provaz ke společnému cíli. Navíc je fajn, že na rozdíl od koncertů a představení po vás něco i zůstane.

No a blížíme se k poslední otázce. Letošní rok hudbě ani kultuře obecně nepřeje. Umělci přežívají jak to jde. Zeptám se na vaše plány na rok 2021. Kde vás uvidíme, nebo chystá se nějaká nová hudba? Na co se můžeme těšit?

Během pandemie jsem nazkoušela už tři divadelní inscenace, které by měly mít premiéru hned jak to bude možné: Zítra swing bude zníti všude, Petr Pan (Městská divadla pražská) a momentálně dozkušuji v Divadle v Dlouhé inscenaci MRK, kterou shodou okolností režíruje můj partner Ondřej Rychlý. S kapelou pracujeme na autorské desce, která vzniká ve spolupráci s mým dvorním pianistou Járou Bártou a anglickým skladatelem Alasdairem Bouchem. Pro všechny pracující v kultuře je to velmi nejistá budoucnost. Přeju všem zdraví, trpělivost a sílu tuto dobu ustát!