Hovory po zkoušce #13: Václav Zima

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý bubeník a pedagog Václav Zima. Je spojený s kapelami Blue Effect, -123min., Walk Choc Ice, Vyhoukaná Sowa, Oboroh a v poslední době především Vanua2. Vašek se dlouhá léta věnuje též výuce bicích, organizování worskhopů špičkových bubeníků a spoustě dalších věcí spojených s bicími nástroji.

Vašku, vítej v našem seriálu. Musíme to vzít pěkně od začátku. Jak to bylo u vás doma s muzikou? Hrálo se, poslouchalo?

Táta hrál na klavír, housle a věnoval se i klasickému zpěvu a mamka jako malá hrála na harmoniku. Ale jen amatérsky. Oba jsou lékaři. Hudba se u nás poslouchala. Většinou to byla vážná hudba. Zněly ale také desky od Abby i Queen a také Michael Jackson, jinak běžný zahraniční pop mainstreamu 70 a 80. let. Takže od rockové hudby a jazzu vše velmi daleko. A ani česká scéna nebyla moc zastoupená. S klasickým rockem a hlavně heavy metalem jsem se setkal až přes spolužáky asi ve 12 letech. Velmi dobře si vybavuji moment, kdy jsem si domů přinesl na kazetě nahranou desku od Iron Maiden – The Number of the Beast a poslouchal jsem to stále dokola na tátově JVC věži. Nahrávka to byla nekvalitní, ale já to sjížděl stále dokola a snažil se to pochopit a vnímat. Bylo to úplně něco jiného než to, co jsem do té doby doma slýchal.

Někde jsem četl, že bicí nebyly tvůj první nástroj. Jaký byl tvůj začátek mladého muzikanta?

Začínal jsem asi v 8 letech na piano, ale moc se mi nechtělo cvičit a bylo to vlastně trápení. Pár let jsem se ale pianu věnoval a pak díky ambicióznímu řediteli místní hudební školy, který se snažil vybudovat dechový orchestr, jsem přešel na dechový nástroj. Byl to tenor. Hrál jsem na něj asi 7 let a dost jsem svého učitele trápil. Teď to dokážu jako sám učitel posoudit. (smích)

Bubny jsou stejně nejvíc, to oba víme. Když jsi na ně začínal hrát, chodil jsi někam do hudebky?

Na bicí jsem začal v 17 letech. Okoukával jsem co a jak od kamarádů, co hráli a začal jsem jezdit jako osvětlovač s kapelou Unisono. Tehdy byla docela populární na scéně klasických rockových tancovaček. Byl tam skvělý bubeník Vašek Soukup. Objevil se před tím i v kapele Oddysea a jemu vděčím za základy. Ptal jsem se ho, okoukával a stále otravoval. A sám cvičil jeho bicí party. Znal jsem ty písničky nazpaměť. Jemu vděčím za správné technické základy, aniž by o tom vlastně věděl. Měl takový uvolněný styl držení paliček a až po mnoha letech při tom, když jsem začal sám hodně řešit metodiku bicích, jsem si uvědomil, jak bylo tohle setkání na začátku důležité. Svým způsobem mi toho moc neřekl, ale díváním a sledováním jeho hry jsem toho hodně odkoukal a naučil se. Až půl roku před přijímačkami na KJJ jsem začal jezdit do hudebky do Hradce Králové k Romanu Vránovi, aby mě kontroloval co se týká notace a abych měl jsem nad sebou odborný dohled. Ale v té době škola ještě neměla soupravu, tak jsme řešili jen malý bubínek a také jsem využil možnosti chodit na teorii v té škole, což mi při přijímačkách výrazně pomohlo. Asi tři měsíce před zkouškami jsem se jel ukázat na Ježkárnu Vláďovi Žižkovi a ten mi doporučil Mirka Kympla, že mi pomůže s přípravou.

Tedy na konzervatoř jsi šel k Miroslavu Kymplovi, ale posléze jsi studoval několik let i u Miloše Veselého. Oba jsou legendy výuky bicích. Jak na pány profesory vzpomínáš?

Po přijímačkách se stal Mirek Kympl mým profesorem a mentorem. Chodili jsme na hodiny spolu s Martinem Vajglem a řešili jsme nejen bubny a muziku. Na začátku devadesátých let se otevřely hranice a bylo mnohem jednodušší se dostat k notovým výukovým materiálům, kterých u nás byl velký nedostatek. Pamatuji si, jak jsem prolézal všechny ochody s bicími v Mnichově a koupil vše, o čem jsem slyšel nebo tušil, že je dobré. Přivezl jsem tehdy třeba školu Future Sound od Garibaldiho nebo VHS kazety od Weckla a Chapina a mnoho jiných. Postupně, jak jsem se dostával k dalším informacím, se mi sbírka rozrůstala a všechno jsme to probírali na hodinách a studovali. Bylo skvělé jak pan Kympl k výuce přistupoval a jak byl otevřený novým informacím a snažil se sám to nějak uchopit a pak použít pro výuku. V tom je mým velkým vzorem. Má touha po informacích, jak to vlastně dělat mě přivedla až k prof. Miloši Veselému. Nedříve jsem k němu chodil dlouho tzv. Na čumendu a nakonec se dočkal a měl jsem to štěstí, že mě přijal. To už bylo po konzervatoři a už jsem za sebou měl kapelu -123min. U Miloše Veselého to byl jiný svět...

V čem?

Měl svou vlastní metodiku, psal si vlastní noty a cvičení. Byl to velký inovátor a i jeho způsob výuky a komunikace s žáky byla svérázná, ale velmi účinná, přinášela skvělé výsledky. Úplně mě to studium u něj pohltilo a snažil jsem se pochytit co nejvíce. Navštěvoval jsem u něj hodiny 6 let a opravdu mi to hodně pomohlo také po stránce metodiky, kterou jsem začal už při studiu konzervatoře hodně řešit. Ani on se ale vůbec nebránil novým informacím a vždy se je snažil implementovat na svá vlastní cvičení. Pamatuji si, jak jsme spolu trávili debaty o Moeller technice a jak ji dokázal využít v tzv. prstovkách. Sám používám při výuce jeho výukové materiály, které jsou nedostižné ve své variabilitě a použití. I když je fakt, že nejlépe je umí používat jeho vlastní žáci. Ale to většinou platí u všech výukových materiálů. Vždy je totiž jakoby psáno něco mezi řádky, co se dá přenést jen osobně. V každém případě jak prof. Kympl, tak prof. Veselý, byli opravdu velké osobnosti a jejich odkaz bude s mou generací bubeníků žít dál. A doufám, že i díky tomu, že je možné noty od Miloše Veselého koupit, přežije jeho odkaz i pro další generace. V 90. letech to bylo prostě zjevení a jeho výukou prošla velká řada velice úspěšných a známých jmen bubenické scény mé generace.

Pojďme k muzice. Prošel jsi opravdu hodně kapelami, u některých známějších bych se rád na chvíli zastavil. Já jsem pro sebe tvoje jméno objevil ve spojení s kapelami Walk Choc Ice a -123min. Walk Choc Ice byli hodně let taková klubová a festivalová jistota. Skvělý zpěv a šoumenství Honzy Křížka, spojené s výbornými hudebními nápady a takovým jiskřivým nářezovým crossoverem. Jak na tuhle kapelu vzpomínáš?

Do Walk Choc Ice jsem nastoupil po odchodu z -123min. Zdeněk Bína se totiž na krátkou dobu objevil i v řadách Walk Choc Ice před tím než založil Minuty, tak tam vznikla tahle spojitost. Po odchodu z Minut jsem dostal lano. Walk Choc Ice měli zrovna novou desku a začali jsme pracovat na její propagaci. Opravdu hodně jsme zkoušeli a věnovali se tomu, aby to pódiově fungovalo. Natočili jsme i živou nahrávku Golem club Zlín live. Vyšla tehdy ještě na VHS. Dělali jsme i nové písničky, ale na realizaci alba už bohužel nedošlo. Kytarista Láďa Zotov se rozhodl ukončit aktivní hraní a věnovat se rodině. Byl velmi výraznou osobností a svým stylem hry velmi vyjímečný a velmi těžko nahraditelný. Nějak nebyla chuť dál pokračovat. Byla to škoda, protože když jsme končili, měli jsme hodně koncertů a živý přenos z Malostranské Besedy pro Radiožurnál je důkazem toho, v jaké formě ta kapela byla. Zrovna nedávno jsem na ten záznam narazil a nestačil jsem se divit, jakou sílu a energii to tehdy mělo a jak ta kapela fungovala dohromady. To už tak bývá, že některé věci se dají posoudit až s odstupem času; když je žijete, tak si to vlastně do hloubky ani neuvědomíte.

Další tvou výraznou štací byli zmínění -123min. S Walk Choc Ice je pojí osoba kytaristy a zpěváka Zdeňka Bíny. Minuty byly zjevení. Do té doby nevídaný mix jazzu, funku, blues, rocku, etna a kdoví čeho ještě. Zahraný energicky, koncerty euforické, spousta improvizace a radosti z hudby. Vyhráli jste cenu Anděl za objev roku, pochvalně se o vás zmínil třeba i Karel Gott. Ty jsi pak v kapele skončil, nicméně pověz nám něco o hraní v tomto uskupení.

Zdeněk je velmi výrazná a svébytná osobnost a v Minutách se mu podařilo to všechno využít a prodat. Tím nemyslím obchodně, ale ukázat to, co v něm je, naplno. Minuty byla moje první kapela, se kterou jsem se začal opravdu živit jako aktivní muzikant. Se Zdeňkem jsme se znali už mnoho let předtím a dávno než měl Minuty, jsem od něj dostal nabídku, abych s ním hrál. Měl jsem tehdy ale jiné aktivity a neklaplo to. Jen si pamatuji, že hrál s úžasným baskytaristou z Pardubic. Což pak bylo i v Minutách v osobě Frederika. S minutami to bylo hektické období, kdy jsme během půl roku z malých klubů pro 30 až 50 lidí přešli do prostorů pro 500 až 1000 lidí. Hráli jsme 20 koncertů za měsíc a díky Objevu roku 1999 jsme se stali velice populární. Každý koncert byl úplně jiný a ani jedna písnička nebyla nikdy stejná. Prostě jsme jen hráli, improvizovali a užívali si to. I nové písničky vznikali přímo na podiu a postupně se improvizací před lidmi aranžovali a dodělávali. Nezkoušelo se vůbec. Zkouška byl koncert a obráceně.

No a dostáváme se k tvému asi nejvýraznějšímu působišti, kapele Blue Effect spojené s legendou české rockové kytary Radimem Hladíkem. Pokud se nepletu, Radim v té době měl za sebou dlouhou hrací pauzu. Vy jste se ale postupně rozjeli tak, že v ČR snad neexistovala kapela, která by hrála víc koncertů. V podstatě kapelu zastavila až nemoc a posléze Radimův odchod. To byla velká ztráta pro celý hudební svět. Mě ale zajímá, jak vzpomínáš na ty roky jízdy, kterou málokdo zažije, a hraní s tímto fantastickým kytaristou a geniálním muzikantem.

Radim pauzu neměl, hrál ale většinou sólově a akusticky. Hrál s Jaroslavem Hutkou nebo Dášou Andrtovou-Voňkovou. Nevěnoval se moc elektrické kytaře a dělal hudbu do filmů. Třeba Dobré světlo. Radim produkoval poslední desku Walk Choc Ice a jeho manželka Zlata nám dělala booking. Z toho vlastně vznikla po rozpadu Walk Choc Ice nabídka hrát s ním, když začal uvažovat, že se vrátí zpět k elektrické kytaře a obnoví Blue Effect. Hrát s ním bylo něco nepopsatelného. On když hrál na kytaru, tak to bylo jako by vyprávěl příběh a všechny emoce jeho života a bylo to z té hry naprosto hmatatelně cítit. Celá jeho osobnost tím žila a strhával tím i nás. Radim začínal s muzikou v době, kdy se na téhle planetě rodil rock 'n' roll, začala rocková muzika, byla tu šedesátá léta a já měl kolikrát na podiu pocit, jako bych se skrze něj dotýkal přímo těchto kořenů a vědomě je cítil a vnímal podstatu té hudby, kterou poslouchám a snažím se dělat. Kolikrát to byly velmi silné momenty. Někdy koncert, který měl dvě hodiny jako by trval pět minut. Člověk se dostával úplně mimo sebe do jiného časoprostoru a bylo to velmi často. Také bylo velkou výhodou a zábavné, že v těch skladbách byl prostor pro improvizaci a každý koncert byl úplně jiný. Vnímali jsme to nejen my, ale i publikum, což bylo důležité, hravé a zábavné. Museli jsme být stále při věci, protože nikdo netušil, co se na podiu bude za moment dít. I když byly samozřejmě skladby jako třeba Čajovna, která měnit prostě nešla. (smích)

Měl jsi dostatek prostoru v kapele proměňovat i svůj vlastní potenciál?

V téhle kapele jsem mohl naprosto využit celý potenciál toho, co jsem se do té doby naučil a i díky tomu bylo to hraní velmi zábavné a naplňující. Radim po nás přímo vyžadoval, abychom ty klasické skladby pojmuli po svém a udělali je tzv. jak nám zobák narostl. Pro některé zatvrzelé fandy BE to bylo nepřijatelné, ale Radim to tak chtěl a bylo přínosné, že nám v tom dal volnost. Blue Effect nebyl Radim Hladík a doprovodná kapela, ale byli jsme rovnocenní členové společné kapely a to se projevovalo třeba i ve stěhování nástrojů. Všichni jsme dělali všechno. I když on byl ten pan Blue Effect. Ale hlavně ta hudba, kterou Blue Effect stvořil, je něco velmi výjimečného a dnes s odstupem, kdy jsme odehráli pár vzpomínkových koncertů a já si musel ty party opakovat, jsem si to uvědomil o to více, jakou to mělo hloubku a jak silně emocionalní to díky Radimově kytaře a jeho osobnosti bylo. Je fakt, že to byl opravdu mazec. Hráli jsme více než 160 koncerů za rok a třeba jen v červnu, když začínala letní sezona se jich sešlo i 25. Člověk vlastně fungoval úplně mimo realitu, i když jsem celou dobu působení v Blue Effect učil na plný úvazek v hudební škole. Hodně moc jsem se po boku Radima naučil a jsem mu za hodně věcí vděčný, nejen profesně, ale i osobně. Na podiu byl Radim opravdu a doslova až do posledního dechu.

Blue Effect hrál elektricky i akusticky, v repertoáru jste měli jak písničky od Radimových kapel (Blue Efect, Matadors), tak i Walk Choc Ice, což je dáno tím, že v BE zpíval Honza Křížek. Hráli jste ale i pár coverů slavných kapel, např. Depeche Mode. Vydali jste i nějaká živá DVD. Za dobu existence nové sestavy jste ale neudělali žádnou novou hudbu. Proč vlastně?

Ty covery vlastně vznikly s odkazem na to, že jsme je hráli už s Walk Choc Ice a bylo to takové odreagování a radost to uchopit úplně jinak. Většinou to vzniklo právě díky improvizaci během koncertů a nakonec se některé jako právě Depeche Mode dostaly i do repertoáru. Je pravda, že se nám bohužel nepodařilo vyprodukovat žádné další řadové album. Ale nové věci vznikaly. Udělali jsme hudbu třeba k filmu Posel Vladimíra Michálka a titulní píseň jsme hráli na koncertech. Hodně jsme hovořili, jak by album mělo vypadat a Radim měl i nějaké texty od Michala Horáčka, ale na realizaci už nedošlo.

Zmínit samozřejmě musíme tvou současnou skupinu Vanua2. Základem je rytmika Blue Effect (ty a Wojta Říha na basu), Vítek Beneš na klávesy a Roman Helcl na kytaru. Samí skvělí muzikanti. Nicméně asi nejzajímavější personou je váš exotický zpěvák s parádním hlasem Yannick Tevi.

Po odchodu Radima mě Wojta oslovil, jestli bych s ním nešel hrát s jeho kamarády z Nymburka. Vítka jsem samozřejmě znal a ještě před tím, než mi poslal demo nahrávku, tak jsem bez váhání řekl, že ano. On na to, no raději počkej, je to úplně něco jiného, než jsi do teď dělal. Potom mi poslal nahrávky a já nechápal, jak je možné, že o tomhle zpěvákovi vůbec nic nevím. Slyšel jsem velmi charizmatický a jistý hlas a pěkné písničky, která skládá. Hodně mě to oslovilo a jsem moc rád, že jsme se potkali. Když jsem ho pak slyšel zpívat nebo viděl při práci ve studiu, byla to radost. Sledovat s jakou jistotou ty věci zpívá. Je velmi muzikální a citlivý a jeho jistota ve zpěvu je až uchvacující. V jeho případě se vůbec neřeší, jestli je to špatně zazpívané, ale jenom pouze to s jakým feelingem to má dát. Začali jsme pracovat úplně na nové neznámé kapele Vanua2 a hledat i tvář a prezentaci nového uskupení. Dnes už máme za sebou po třech letech existence mnoho koncertů a minulý rok jsme vydali pěti písňové EP, které je stylově na pomezí popu, RnB a s vlivy world music.

V souvislosti s Vanua2 jsem si všimnul, že jsi změnil nástroj a opustil svoje Sonory SQ2. Potřeboval jsi jiný zvuk? A když už jsme to téma nakousli, představ nám svůj současný gear.

Ta změna byla nutností. Zvukově se můj nástroj vůbec nepotkával se stylovým zaměřením Vanua2. Musel jsem změnit naprosto vše i včetně ladění soupravy a činelů. Potřeboval jsem se dostat do úplně jiného frekvenčního spektra a barev. A s tím souvisí i změna pojetí hry. SQ2 jsem samozřejmě neprodal. Takový nástroj se neprodává. Přešel jsem na Sonor Vintage, což je vlastně replika původních Sonor bubnů ze 60. let. Shodou okolností orginál tyto bubny jsem používal při unplugged koncertech s BE. Patřily Honzovi Křížkovi a on mi je dlouhodobě zapůjčil pro Blue Effect. Sonor Vintage mám v konfiguraci 22,16,12 a snare 14. Potom mám ještě BD 20 palců pro menší podia. Činely používám výhradně Sabian jako firemní hráč. V setu pro Vanua2 používám Hihat 14 Artisan Elite Hats, Ride 20 HH Vanguard (ten používám jako hlavní crash) a Ride 22 HH King, 20 Artisan Crash a 20 HHX O-Zone Ride. Ten se ale už nevyrábí. Má děrování pouze v polovině. Mechaniku používám Yamaha a pedál mi vyhovuje Mapex Falcon. A jako firemní hráč používám dva signované modely paliček od Balbex. Rozměrově 5A a 5B, každý model ve zcela jiném tvaru. Co se blan týká, tak jsem rovněž využil nabídku spolupráce a výhradně používám značku Aquarian. Vyhovují mi modely FocusX a Texture coated a na BD Super Kick.

Další velice důležitým tématem které s tebou chci probrat, je výuka bicích. Vím že se tomu věnuješ hodně a jsi zapálený učitel, což se mi vždycky na tobě líbilo. Točíš videa, píšeš články... Z několika tvých bývalých žáků už jsou dnes výborní a uznávaní bubeníci. Pověz nám, kde učíš a co tě vlastně na učení baví? Co je tvým cílem?

Učím v ZUŠ Klapkova v Praze a věnuji se i soukromé výuce nebo přípravě ke zkouškám na konzervatoř. Už od začátku co se bicími zabývám, jsem hledal metodickou cestu, jak se na bicí učit. Co funguje a jak a hlavně taky proč. V letech když jsem začínal vlastně vůbec nebyly relevantní informace jak to dělat a můj hlad po zjišťování informací přerostl až do mé výuky a nakonec pořádání výukových Drumcampů se světovými hvězdami bubenické scény jako Gavin Harrison, Benny Greb, Todd Sucherman, Gergo Borlai, Chris Coleman, Adam Deitch atd. Právě tahle osobní setkání mi dala mnohem více než všechny školy a videa z YouTube . Hlavně setkání s Toddem, se kterým jsme zůstali přátelé a právě jeho pohled na bubnování a vnímání hudby, byl jeden z nejzásadnějších. Na základě těchto všech zkušeností počínaje setkáním s prof. Kymplem a prof. Veselým se snažím hledat cestu, jak co nejlépe předat umění ovládání nástroje a hlavně předat to, co v žádných notách není. Ten pocit, který má ten nástroj vytvořit v posluchači. To je myslím to nejtěžší a nejnáročnější, protože je to o emocích a velmi těžko se to předává. Každý jsme jiný a každý ty věci cítíme jinak. Ale když mám pod rukama, jak se říká opravdu talentovaného žáka, je radost vidět, jak se to rodí. Právě i se svými bývalými žáky, kteří jsou dnes někteří moji velmi úspěšní kolegové, na toto téma často hovoříme. Baví mě na tom právě to hledání cesty a předat tu touhu po tom. To je myslím to nejdůležitější. Předat žákovi ten zápal a tu touhu a on si pak už sám díky tomu najde tu cestu. Teď právě spolu s Daliborem Mrázem a jedním programátorem pracujeme na výukové aplikaci pro mobilní platformy, kde bych postupně rád došel až k těmto tématům.

Kdy bude hotová?

Zatím je v plenkách, ale už je funkční. Teď je ve stádiu, kdy se zabývá hlavně technikou hry a má zájemci velmi efektivně pomoct s nastavením cvičebního plánu šitého na míru a snažíme se aplikaci upravit i pro potřeby výuky, aby si každý učitel mohl nastavit svůj výukový plán a viděl by komplexně na základě dat potom výsledky a přesně by věděl i jak žákovi pomoci. Nejen s čím, ale přesně metodicky jak. Ale vše na základě potřeb toho učitele. To znamená, že by to neměl být žádný metodický diktát, ale že to bude pomoc na té cestě jak učiteli, tak hlavně žákovi. Ruku v ruce s tím se už několik let zabývám vývojem practice padu, který by měl reálný odskok a byl velmi tichý, jak pro ruce, tak nohy. Přece jen cvičení na bubny je trochu hlasitá záležitost. Jsme s mým kamarádem ve stadiu, že máme funkční vzorky, které naprosto splňují moje požadavky, ale bohužel je výroba tak finančně náročná, že jsme to zatím upozadili a hledáme cesty, jak to udělat rentabilní a vůbec cenově konkurence schopné. Tohle vše se právě prolíná s mojí výukou a mým zájmem o to, jak žákům v jejich cestě co nejvíce pomoct.

A co tě na tom celém tedy baví nejvíc?

Ta radost, kterou potom vidím v očích nejen mého bývalého žáka profíka, který vyprodává koncertní sály, ale i ta radost toho malého kluka, který začíná a zahraje první rytmus nebo první písničku a má hlad po tom jít dál. To žene dál i mě.

A jsme u poslední otázky. Rok 2020 v kultuře nebyl vůbec veselý. Nehrálo se, spousta muzikantů přežívala jak se dá. Ale abychom to zakončili pozitivně, zeptám se tě, co máš v plánu na rok 2021? Bude nějaká nová hudba, na kterou se můžeme těšit?

Je pravda, že rok 2020 byl jak ze špatného filmu. S kapelou pracujeme samozřejmě i dál, ale bohužel v rámci okolností distančně od diváků. Připravujeme prezentaci hlavně přes sociální sítě a média. Rádi bychom dotočili řadové album, na kterém už pracujeme a až to půjde, tak prostě hrát a mít z toho radost a užívat si to. A co se týká ostatního, tak dál trápit žáky a ty, kteří se tomu chtějí opravdu věnovat o to více. Dotáhnout výukovou aplikaci s Daliborem a představit ji široké bubenické veřejnosti. No uvidíme, co nám ještě tahle zvláštní doba přinese.