Hovory po zkoušce #14: Tereza Rays (Electric Lady)

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je Tereza Rays. Tereza je skvělá kytaristka, zpěvačka, skladatelka. Znát ji můžete především z její kapely Electric Lady. Její tvorba je opravdu nevšední – a o tom všem bude náš další hovor po zkoušce.

Terezo, jak to všechno začalo? Kdy jsi potkala muziku? Hrálo se u vás doma?

Začalo to, když mi bylo asi 15 let. Do tý doby jsem slyšela hodně muziky, táta měl rád Deep Purple, Zeppeliny, Jacksona... a máma měla ráda Abbu, Phila Collinse, Eltona Johna, Beatles a tak dále. Každopádně u nás doma hrála tahle muzika. Dřív to pouštěli normálně v rádiu, rodiče poslouchali rádio. Táta hrával Askalónu a Bednu od whiskey doma na kytaru a já od mala hrála na piano. Mě to upřímně vůbec nebavilo, protože učitelka mě učila Mozarta a jeho etudy. Byl to dost opruz. Mně se líbily housle, ale to rodiče nechtěli, páč pro malý dítě je to přece moc drahý nástroj. Ke kytaře jsem se dostala přes kamarádku Danuši cca v těch patnácti. Ona na elektriku hrála a v tom období jsem snad poprvé slyšela Hendrixe. K němu jsem se dostala tak, že jsem si za peníze místo obědů ve škole chodila půjčovat do hudební knihovny všechny možný desky. Hendrix mě ovlivnil svou hrou na kytaru a taky jeho texty mě dost vzaly. A tím jsem začala vlastně i skládat svou muziku.

Já tě znám jako zpěvačku a kytaristku. Zkoušela jsi ještě něco jiného kromě kytary a klavíru?

Jak už jsem řekla, hrála jsem na piano etudy z not, to my bylo asi tak 6 let, no a před tím tak ve 4 letech na xylofon, když jsem byla ve školce. Hrála jsem na besídkách vždycky nějakou přiblblou melodii, nevím proč mě na těch besídkách nutili hrát... Asi jsem byla jediná, kdo tu melodii zahrál. (smích) Pamatuju si, že na základní škole jsem dostala ze zpěvu za „5“ protože mě učitelka vyvolala zazpívat „Červený šátečku kolem se toč“ a to jsem odmítla, protože to byl hudební brak. Prostě dodnes mám v žákovské knížce z dětství napsáno: Červený šátečku kolem se toč – za „5“ (smích).

Kytaru jsi studovala? A jak to bylo se zpěvěm?

No... Život tak nechtěl. Rodiče nefandili tomu, abych studovala cokoliv uměleckého, takže jsem se k tomu dostala až pak sama později. U nás v rodině to nedopadlo moc dobře, takže od 17 let už jsem se musela živit na vlastní triko, a na studium umění jsem už v tu chvíli vůbec neměla ani myšlenky. Ale v tu dobu jsem hrála v několika kapelách, které byly i moje autorské. Kytaru jsem se učila z poslechu jiných nahrávek a časem jsem chodila i k soukromým lektorům na hodiny, to samé bylo se zpěvem. Mou pěveckou inspirací je Jackson, Kravitz, to já můžu. Oni byli mí učitelé.

Většina ženských interpretek, co znám, hraje na kytaru spíše doprovodným způsobem. Obzvlášť v kombinaci se zpěvem. Ty hraješ vyloženě groovy, rock, funky beglajty, sóla... zkrátka naplno využíváš svůj talent a potenciál nástroje. Samozřejmostí je u tebe technika na vysoké úrovni. Souhlasíš se mnou, když řeknu, že to u nás není úplně běžné? 

No, asi ano. Neznám moc sólo kytaristek, pouze z USA. Jsem ve spojení s několika z nich. Je pravda, že dobré kytaristky, co hrají sólo i beglajt znám z Německa a jsou velice úspěšné. V ČR něco dokázat není úplně jednoduché, u nás se hudbě moc v těhle kruzích nepřeje. Fanoušci nejsou také moc zvyklí muzikanty podporovat. Jsme tady u nás takový zvláštní konzervativci. Hudba není soutěž pro mě osobně, takže se necpu do žádných takových těch výzev „kdo je lepší a rychlejší kytarista“. Mě spíš baví skládat muziku a poslední dobou tím co jsem vše zažila při skládání Trilogy 2020 bych se označila spíš za multiinstrumentalistu a skladatelku než jen za kytaristku a zpěvačku. To je můj skromný názor (smích).

Prvně jsem tě zaregistroval ve funky partičce Rubiano, kde jsi zpívala a hrála na kytaru. Povíš nám něco o téhle partě?

No tahle parta, jak říkáš, byla jednou z mnoha těch mých autorských kapel na začátku. Založila jsem ji snad v roce 2008 a rozpadla se 2012. Rubiano už si vydobylo i nějaké ty úspěchy, ale stále to byla kapela mimo žánrové zalíbení, mimo mainstream. Bylo moc těžké prorazit. V kapele se mi vystřídalo snad 9 bubeníků a 4 basáci, nakonec jsem tam pozvala tehdy začínajícího baskytaristu Marka Cábu, se kterým jsem i následně fungovala přes 9 let i v kapele Electric Lady. Spolupráci s ním datuju od roku 2009 do roku 2020, zažili jsme toho fakt hodně. Některé písničky Rubiana dodnes hrají rádia. Například Storm, No way a Father.

No a dostáváme se do současnosti, ke kapele Electric Lady, tvému nynějšímu působišti. Přiznám se, že jsem si dlouho myslel, že Electric Lady je tvoje umělecké jméno. Až později jsem zjistil, že je to název kapely. Povíš nám něco o historii tohoto projektu?

Electric Lady vznikla roku 2013, kdy jsem vydávala singl Storm. Tehdy to byla poslední píseň kapely Rubiano. Storm se dostal do MTV, a v té době jsem letěla s kamarádkou Mirkou do New Orleans na 3 měsíce, kde jsem buskovala na ulici. Byl to neskutečný zážitek. Po návratu mi kapela Electric Lady – narychlo složená z úplně nových lidí postoupila do soutěže Blues Aperitiv a následně tak vyhrála Blues Alive 2014 a 2015 v Šumperku a v Polsku. Kapela Electric Lady zažila spolupráci s Ivanem Králem na songu A part Of My Heart, spolupráci s J.A.R. Já osobně vystoupila po boku Rytmuse, Olgy Lounové, Monkey Business, a dalších. Hráli jsme také před Nik West (USA) nebo s fenomenálním bluesovým kytaristou Ericem Galesem.

Jaké je momentální složení?

Kytara a zpěv já, nyní na basu Ondřej Kaprál a na bicí Pavel Bříza.

V roce 2014 jste natočili debutovou desku Electrical a to rovnou v USA. Jak k tomu došlo?

Došlo k tomu tak, že jsem tenkrát se záskokem na basu a na bicí odehrála jeden legendární koncert v Jazz Docku. Tam mě viděl Kirk Covington procházet se po podiu před zvukovkou, kde jsem v lodičkách přeskakovala šňůry a kabely na zemi a tady tenhle pán – bubeník a producent od Joe Zawinula, Scotta Hendesona, na mě zvolal: „Hey you chick – you are a real rocknroll lady!“ A nabídnul mi, abych mou muziku přijela nahrávat k němu do USA. Řekl: „Kup si letenku a přileť“! Tak jsem sbírala peníze přes crowdfundingy a přiletěla. Natočila jsem to v USA ale dokončovala jsem to v ČR, člověk v té době nebyl prostě milionář, aby si v USA na vlastní náklady natočil a smíchal desku, tak se dokončovala u nás. S Kirkem už jsme se pak ne úplně šťastně rozešli, protože se zachoval na konci dost nefér, ala díky bohu jsem nahrávky domů přivezla.

Hráli jste na zmíněných bluesových festivalech, jako například Blues Alive. Později jste zase pro změnu jeli turné jako předkapela Mandrage. To je, co se publika týká, dost velký stylový rozptyl. Jak ty to vnímáš? Co vlastně lidem chceš předat?

No víte, chci předat hudbu. Texty. Electric Lady má svůj styl, což je rock, někdy víc funk, někdy víc pop, ale je to pořád rock. Dbám na kvalitní texty a kvalitu hudby. Nemám ráda škatule, ale upřímně, vše, co vzniklo před rokem 2019, je živě hrané. Žádné samohrajky, vždy to byla živá kapela, živý projekt. Co se týče Mandrage Tour, hodně jsme tenkrát repertoár upravili žánrově, aby byl více rock popový. Ukázat se před nadrženýma slečinkama a hrát pro ně takový rock 'n' roll by nebylo ideální řešení. Dost jsme to aranžérsky upravovali. Electric Lady procházela léta změnami, jednou jsme byli víc blues, pak více funk. Někdy více jazz, protože jsme hráli s jazzmany a jazzovějsími hudebníky, ale nakonec je to stejně rock, protože chceš hrát 3 akordy pro tisíc lidí a ne tisíc akordů pro 3 lidi. Člověk by se měl umět podřídit době. Pokud chce hrát pro sebe a ne pro lidi, tak může v garáži hned začít, to je můj názor (smích). Kdyby se člověk nevyvinul, tenhle rozhovor byste se mnou nikdy nevedli, páč byste mě neznali (smích).

V roce 2016 jste nahráli písničku A Part of My Heart, kterou pro tebe složil již zmíněný Ivan Král, naprostá legenda a český muzikant, který to asi dotáhnul ve světě nejdál. Jak se to povedlo, že pro tebe napsal píseň?

To byl rok 2016 v období po Texasu – tedy vlastně po vydání mé desky Electrical. Můj bývalý manager pro Ivana Krále pracoval tady v ČR jako booker, mám pocit, už neznám jejich vazby. Nicméně došlo k tomu tak, že se před Ivanem zmínil o Electric Lady a nějak z toho vzešla spolupráce, respektive píseň napsal Ivan a my jsme ji s Markem Cábou zaranžovali a zprodukovali tak, jak ji znáte dnes. Pamatuju si, že Ivan Král mi napsal, že se díval na mou tvorbu a že si myslí, že moje největší hitovka je písnička Jealousy z roku 2013, což mě opravdu potěšilo.

Na přelomu let 2020 a 2021 postupně vychází dílo Trilogy. Jak už název napovídá, jde o třídílnou záležitost. Četl jsem že jde o dost složitě vznikající hudební počin. Spolupracuješ na něm mimo jiné se slavným producentem Nigelem Lowisem. O co vlastně jde?

Doporučuji všem, aby se podívali. S největší úctou a pokorou si dovoluji říct, že svým rozměrem je to největší hudební dílo co u nás vzniklo. Je to dílo napsané roku 2018 a je šílené, že písně Rebelia – Politica – Influenza vznikly dávno před nějakou pandemií. Je to neskutečné proroctví, které se vyplnilo. Já vám k tomu můžu říct jen to, že jsem jednou ráno kolem čtvrté (což je má obvyklá skládací hodina) vstala, zapla jsem počítač a sepsala v základu nápad na Trilogii… Bylo to tak, jak to dnes znáte – příroda / válka / politika / nemoc influenza… Jak to vzniklo 2018, tak se to vytvořilo. Dnes realita. Šílené…

A jak vznikala hudba?

Hudbu Trilogie jsem tvořila přes 17 měsíců a spolupracovala jsem na tom mimo jiné s Nigelem Lowisem, anglickým producentem, který dělal nahrávky s Celine Dione, Mariah Carrey, dělal soundtracky pro 007 ad., ale i s Romanem Rossim z agentury Nemoros a také s Ondřejem Žatkuliakem ze studia Rooftop. Musela jsem se naučit aranžovat a nahrávat všechny nástroje a měla jsem na to opravdu přísný deadline, který jsme, ne naší vinou, museli posunout. Bohužel COVID nám udělal velkou čáru přes rozpočet a hodně lidí z projektu vypadlo, protože si mysleli, že umřou, když se s námi sejdou, jako například 20 tanečnic, které nám odpadly právě kvůli tomu. Každopádně jsme to zvládli a vše vzniklo pod produkcí Nemoros, kde jsme hudbu finišovali, domíchávali a pak následně domasterovávali.

Co vizuální stránka celého projektu?

S Romanem Rossim jsme také psali scénář klipů, já sháněla kostýmy, rekvizity. Jako třeba samopal, falešné peníze, roztrhané hadry, boty, různé obleky, řetězy. Šily se kostýmy pro tanečnice, tahali jsme s sebou odpadky na natáčení, pytlíky s hlínou a takové bizáry jako umělou ruku, spotřebovali se desítky litrů umělé krve, atd… šílené (smích). A do toho jsem musela řešit jak budu vypadat já, jaké účesy, jakou prezentaci mám držet.… Byly to pro mě dva neskutečné roky dřiny. Zpět k tématu. Co to je Trilogy – hudební a filmové dílo, které v sobě nese příběh, zároveň je to koncipované jako live show. Chystáme až 25 koncertů s Pepou Vojtkem a Českým národním symfonickým orchestrem. Budeme teď v únoru vydávat i blue ray album, na kterém se lidi dozví i jak to všechno vznikalo, a bude obsahovat všechny tři klipy s hudbou v plné obrazové i zvukové kvalitě.

To zní hodně velkoryse. Další důležitou věcí, co jsem chtěl probrat, je Fender. Před pár lety jsi se stala firemní hráčkou amerických kytar Fender, což je pro muzikanta trochu splněný sen. To se povedlo jak?

To se povedlo tím, že jsem v USA natočila právě zmiňované album Electrical. Napsala jsem ho, zainvestovala, vytvořila a v USA vedla i natáčení. Existuje k tomu i dokument. Potom, co jsem album vydala, přišel Fender a ohodnotil mě jako neskutečnou muzikantku, byla to fakt čest!

No a když už se bavíme o kytarách, představ nám v krátkosti svůj gear.

Fender Telecaster American Standard, výroba 2014. Bahenní jasan, s tím hraju všude. Pak jsem vlastnila Fender Strat plus z nějakého 87., jestli si pamatuju dobře, ale ten jsem musela prodat kvůli špatné finanční situaci. No a teď mám vyrobenou zakázkovou kytaru Cosmica a je dělaná z dřeva až 150 let starého, má spešl staré snímače, které jsou unknown, protože jsme laborovali se zvukem a žádné ověřené snímače jsme tam nedali, šli jsme svojí cestou. Většinu kytar na skládání si ale poslední dobu hodně půjčuji. No a aparát používám Fender Deluexe 66 super reverb a pár krabic mi zůstalo. Můj oblíbený efekt, co používám, je T-Rex Mudhoney, prý oblíbená krabka Santany, nedivím se. Kvákadlo používám Super Wah Wah od Dunlop no a nějaký delay, ani nevím co to je. Akustiku Washburn a pár obyčejných kytar z bazaru na cvičení a cestování, toť vše. Snad jsem vás nezklamala, dříve jsem vlastnila třeba 6-8 kytar, vzhledem k častému stěhování jsem svůj gear co nejvíc zmenšila na potřebné minimum. Stačí mi to!