Hovory po zkoušce #2: Vlasta Horváth

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká – a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým druhým hostem je Vlasta Horváth. Ten před časem díky vítězství v soutěži Česko hledá SuperStar vylétl jako kometa. Měl talent, charisma a velmi originální projev, který se mi vždycky líbil. Též nesl a nese břímě autorské tvorby. Kromě zpěvu hraje na několik hudebních nástrojů, svoje písničky skládá a textuje. Zkrátka dost témat na hovor po zkoušce.

Vlasto, pojďme to vzít od začátku. Kdy jsi potkal hudbu, hrálo se u vás doma?

První kontakt s hudbou u mě proběhl v pěti letech, když otec přivezl domů klavír, takže pak už se u nás hrálo neustále. (smích)

Kromě zpívání hraješ na kytaru, klavír, bicí... U čeho jsi začínal a jak to pokračovalo? Chodil jsi někam do zušky, nebo jsi samouk?

Začínal jsem právě u klavíru a rodiče mě hned záhy přihlásili do LŠU. To mě dost nebavilo, ale zpětně musím uznat, že mi to dalo důležitý základ. Sice jsem v té době už uměl hrát písničky, které zněly z rádia, ale v LŠU mě tak nějak více zkultivovali. Na ostatní nástroje jsem se už pak naučil sám v průběhu času. Díky základu, který mi dal klavír, pro mě nebyl později problém přecházet i k jiným nástrojům, na které už jsem se naučil vlastně docela snadno. Ve skrytu duše jsem ale věděl, že zpívání mě baví ze všeho nejvíc.

Tvůj vokál je barvou hodně charakteristický a rozpoznatelný. Silný a s rozsahem. To je věc, kterou má podle mě málo zpěváků. Máš to tak od přírody, nebo jsi hodně zpíval a vyzpíval se? Chodil jsi někam?

Ve zpívání jsem byl většinu času samouk. Dokonce ještě v roce 2005, kdy jsem se přihlásil do pěvecké soutěže ČHS, jsem zpíval, jak se říká, jak mi zobák narostl. Později jsem ale cítil potřebu své pěvecké obzory rozšířit a tak jsem začal navštěvovat soukromé lekce. Ve zpěvu mi na rozdíl od klavíru nutný základ čím dál víc scházel. Osobně si myslím, že zpěvákem se musí člověk narodit, tím ale nechci říci, že to není také o tvrdé práci a neustálém hledání, které nikdy nekončí...

Člověk většinou hudbu nejintenzivněji vnímá kolem střední. Hrál jsi v nějaké kapele? Byl jsi už tehdy ambiciozní a věděl jsi uvnitř, že to můžeš někam dotáhnout?

Působil jsem od útlého věku v rodinné kapele, která hrála spíše taneční zábavy atd. Od samého začátku jsem ale věděl, že to není cesta, kterou bych chtěl jít, a tak jsem po dlouhých letech strávených v tomto bendu zhruba ve dvaceti letech založil svou první rockovou kapelu Frenzy. Tam se začala formovat moje hudební dráha, začal jsem psát první autorské písně a texty.

Většina hudebníků má hlavně na začátku nějaké vzory, idoly, nebo se někde inspiruje. Měl jsi ty nějakou srdcovou kapelu, zpěváka, kterého jsi obdivoval – a případně, vydrželo ti to dodnes?

No jasně. Většinu kapel, na kterých jsem vyrůstal, poslouchám dodnes a ač se to nebude zdát, stále jsou mou motivací a inspirací. Patří mezi ně například Europe, Mr. Big, Whitesnake, Bon Jovi, Van Halen, Kiss, Winger, Toto, Def Leppard a spousta dalších. Od těchto kapel a jejich zpěváků jsem se učil a čerpal z jejich hudby informace...

Zajímá mě tvůj způsob cvičení zpěvu i na nástroje. Cvičíš pravidelně? Jak se mění tvůj přístup ke cvičení s věkem?

Abych řekl pravdu, tak dnes už vlastně necvičím, ale každý den si minimálně na hodinku sednu většinou za piáno a intenzivně hraji a zpívám cokoliv. Hodně však o svém zpívaní a hraní přemýšlím, a to vlastně neustále. Své představy a pocity pak zkouším přenést do své interpretace.

Byl jsi, nebo jsi trémista? Případně jakým způsobem s trémou bojuješ?

S kapelou na pódiu až tak nervózní nejsem, ale například v divadle, tam jsem trému měl o dost větší. S přibývajícím věkem to trochu nabývá na intenzitě, ale za ty roky už jsem se naučil s tím pracovat. Já osobně s tím pracuji tak, že se snažím být na koncert co nejlépe připravený a v den koncertu si pak ladím náladu co do nejlepšího rozpoložení. V krajních případech pomůže panák becherovky. (smích)

Když už jsme u té trémy, nemůžu se nezeptat na SuperStar. V roce 2005 jsi ji vyhrál, jako historicky druhý po Anetě Langerové. Výhra tě katapultovala mezi nejznámější tváře české popmusic. Mě ale zajímá jiná věc. Procházel jsi soutěžními koly, posléze začaly přímé přenosy, včetně finále. Na pořad tehdy v TV koukaly miliony lidí. Jaké to bylo, zpívat naživo před celou republikou s vědomím, že soutěžíš? Já si to vůbec nedovedu představit.

Myslím, že jsem si to tehdy moc neuvědomoval a to bylo možná dobře... Snažil jsem se v ten večer podat vždy co nejlepší výkon a zároveň si to co nejvíce užít. Když je člověk uvnitř, tak to celé vnímá trochu jinak a otupí. Musím říct, že obecně na vše okolo toho moc rád vzpomínám a celé mi to moc dalo.

Jsi autorský typ zpěváka. Protože jsme spolu chvíli hráli, vím, že máš o svých písních hodně jasnou představu. Jakým způsobem skládáš muziku a texty? Kam chodíš za inspirací? Jaká konstelace musí být, abys složil písničku?

Řekl bych, že jsem dříve dost tlačil na pilu a chtěl napsat silnou píseň za každou cenu. Dnes už to takto nedělám a spíše jen nechávám, jak se říká, otevřená vrátka, aby myšlenka nebo nápad na píseň přišel sám. Tvořit hudbu není zkrátka to samé jako vyrobit stůl, a to je potřeba pochopit. Jsem si jist, že na mém posledním albu Stále nevěřím je tento fakt velice znát.

Když máš písničky poskládané, přichází na řadu nahrávací studio a koncerty. Pověz nám něco o své přípravě na nahrávání a koncerty? Pokud se nepletu,nahráváš i něco doma, je to tak?

Ano, mám své domácí studio, ve kterém vzniká většina mých hudebních nápadů. V případě mého posledního alba v něm vznikaly veškeré pěvecké party. V současné době je mé studio na takové úrovni, že bych v něm mohl vše kompletně nahrávat, ale přesto jsem se rozhodl spolupracovat se dvěma producenty. Do studia většinou jdu s tím, že máme dané formy a zásadní nosné aranže, které pak na místě dotváříme. Na koncerty se pak s kapelou připravujeme formou soustředění, kde vše dolaďujeme.

Muzikanty bude samozřejmě zajímat tvoje nástrojové vybavení.

Na koncerty s sebou vozím Nord piano 3, digitální stage piano. Hraju na kytary Fender Stratocaster (Anniversary 1954-2004) a Gibson Les Paul Tradicional 2018. Akustickou kytaru mám od značky Taylor. Jako aparát používám hlavu s dvoureprákovou bednou od značky Victory. Model The Sheriff 44.

S kapelou Frenzy jsi natočil jednu desku. Od roku 2005 máš na kontě 4 sólová alba. Musím se tě zeptat na motivaci. Jakou máš motivaci, myšleno dlouhodobou? Takovéto vstát a jít cvičit, nebo skládat. Člověk zamlada má ambice,sny a ty ho postrkují dál. Jak to máš dnes, jako zkušený zpěvák a hudebník?

Byly časy, kdy jsem svou motivaci ztrácel a vše kolem showbusinessu mě strašně vysávalo.

Není vůbec jednoduché se živit jako hudebník, a v této zemi zvlášť. Dnes se ale nacházím vlastně v té nejlepší fázi. Už nemám co ztratit a každý koncert si užívám víc než kdy dříve. Dnes jsem daleko lepší zpěvák a píšu stále lepší písně. Když se ohlédnu zpět, tak u sebe vidím, že jsem se stále vyvíjel po všech stránkách a to mi dává sílu a motivaci pokračovat.

Výuce zpěvu se věnuješ na konzervatoři. Jak k tomu přistupuješ? Jsi přísný učitel? Jak si vybíráš žáky a co pro tebe učení znamená?

Učení pro mě byla jen další etapa, u které jsem věděl, že nebude mít dlouhodobé trvání. Stejné to bylo i s mým účinkováním v divadle. Nicméně jsem za tuto zkušenost rád a nevylučuji, že se k ní zase někdy vrátím. Jako učitel jsem se snažil především vzbudit v žácích zájem a motivaci a co nejvíce jim předat své zkušenosti. Víceméně jsem se všemi měl přátelský vztah a musím říct, že to skvěle fungovalo.

Nemůžu nezmínit tvé působení v RockOpeře. Jaké to je, zpívat v divadle?

V klasickém divadle jako je například Broadway, kde jsem také účinkoval, je to o dost jiné než stát na pódiu s kapelou. Člověk tam musí propojit hereckou stránku se zpěvem a to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Navíc vše musí působit přirozeně. V RockOpeře Praha to bylo jiné, tam to mělo hodně blízko k tomu koncertu s kapelou, jen s tím rozdílem, že na sobě zpěváci mají kostýmy. To ostatní dotvářeli akrobati a pyrotechnika v kombinaci s živou kapelou.

Tvá poslední deska Stále nevěřím vyšla v březnu 2019, tedy relativně nedávno. Už připravuješ další? Případně na co se fanoušci můžou těšit? Nějaký koncert, klip?

Tato deska je celá věnovaná mému bratru Martinovi, který tragicky zahynul při autonehodě před čtyřmi lety. Vznikala tedy za velice smutných okolností. Byť byl Marťa profesionální fotbalista, tak se mnou v posledních pěti letech hrál v kapele na bubny, na které se doslova ze dne na den naučil ve svých 28 letech. Tehdy jsem byl přesvědčený, že už nebudu bez něj pokračovat dál a že ukončím svou hudební kariéru. Po nějakém čase jsem se rozhodl pro něj napsat píseň a tím se vše odstartovalo. Stále ke mně přicházely nové nápady a já se rozhodl, že nezůstanu u jedné písně, ale že napíšu celé album, které mu věnuji. Do této desky jsem ze sebe dal opravdu vše a dokonce jsem si na ni najmul dva producenty. Jedním z nich byl Greg Haver a druhým z nich byl tuzemský producent Roman Šandor. Veškeré bubenické party nahrál Lukáš Pavlík a o basové party se postral můj dvorní basista Honza Mikulecký. I když toto CD vznikalo za těchto okolností, tak jsem na něj velice hrdý. Momentálně připravuji vánoční song, který už jsme loni na vánočních koncertech hráli, a pak začnu pracovat na novém albu.

Co pro tebe znamená hudba? Je to koníček, živobytí, smysl bytí? Co ti hudba v životě dává?

Stejně tak jako je mým smyslem života rodina, tak i hudba do toho všeho patří. Odjakživa utvářela mou osobnost a promítá se do všeho v mém životě. Je těžké si představit, že by v mém životě najednou nebyla. Dává mi radost, je mým koníčkem a také živobytím. Zkrátka vším.