Hovory po zkoušce #24: David Landštof

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým hostem je tentokrát skvělý muzikant – bubeník a producent David Landštof. Hrál nebo hraje s Radůzou, Vaškem Koubkem, Anetou Langerovou, Druhou trávou, Xindlem X, Slzou, Wabim Daňkem a dalšími. V poslední době se z Davida navíc stal tak trochu jizerskohorský kulturní buditel.

Davide, jsem rád, že jsi přijal pozvání k Hovorům po zkoušce. Na začátek se tě zeptám – co ty a hudba, kde a kdy jste se potkali?

Hudba mě provází od malička, protože jsem se narodil do hudební rodiny. Pradědeček byl ředitelem pražské konzervatoře, prababička byla profesorka hudby, houslistka a pilně s náma s bráchou cvičila etudy. Otec zase hrál na bubny v undergroundových kapelách Extempore a Původní Bureš. Zásadní bubenický rozjezd učinil asi otčím Karel Navrátil, který mě vzal do první kapely Fénix a hrával se mnou na pořezané klády v lese.

Začal jsi tedy hrát na bicí. Chodil jsi někam do ZUŠky?

Nejdříve mě učil Honza Noha, který hrával třeba s Mišíkem. Pak jsem přešel k panu profesoru Kymplovi ještě Na Stírku a pak jsem k němu chodil chvilku na KJJ. Ale tam už jsem se moc neohřál. Byl jsem takový samorost, učil jsem se po svém a hlavně jsem chtěl hrát. Pak mi ještě s učením chvilku pomáhal skvělý bubeník a kamarád Štěpán Smetáček.

Poprvé jsem tě zaregistroval už hodně dávno, tuším že v kapele Lenky Dusilové. Tys tam ale nejdřív nehrál na soupravu, ale perkuse. Bylo to tak, nebo se pletu?

Je to tak. Právě od pana profesora Kympla jsem zdrhnul na turné s Lenkou Dusilovou, kde jsem hrál na perkuse. Pak se celá kapela rozpadla a později jsem tam začal hrát na bicí. Jednu dobu jsme se střídali i s Dankem Šoltisem, ale pak jsme spíš jezdili s Peterem Binderem nebo Beatkou Hlavenkovou v triu. Krásných 10 let. Lenka je úžasný člověk a obrovská muzikantka.

Existuje názor, že bubeníci se dělí na paličkáře (hráče na soupravu) a rukaře (hráče na perkuse) a ty světy se příliš neprolínají. Jak to vidíš ty?

Já se snažím svůj svět obecně nerozdělovat do žádných škatulek. Neřeším to. Od perkusí jsem poslední léta upustil a spíš se věnuju elektronickým bicím a kombinacím, ale to bude trendem a tím, že se teď věnuju popovějším kapelám. Třeba zase někdy opráším perkuse. Možná v nějaké kombinaci se soupravou. Každopádně já jsem rád, když se do bubnu trefím čímkoliv, paličkou nebo rukou.

Kapel a interpretů, se kterými jsi hrál a hraješ je opravdu hodně. Pojďme probrat aspoň některé. Lenku Dusilovou už jsme zmínili. Když zůstaneme u žen, hodně si tě pamatuju ze spojení s Radůzou.

S Radůzou to bylo nádherné období. V té době jsem trávil hodně času se skvělým kytaristou Pepou Štěpánkem a společně jsme vyprodukovali projekt s Wabi Daňkem Wabi a Ďáblovo stádo, kde Radůza taky hostuje. S Radůzou to bylo velmi kreativní hraní. Je skvělý lídr zároveň svým muzikantům natolik důvěřuje, že jim nechává absolutní svobodu.

Hodně mě zajímá tvoje hraní s Druhou trávou. Robert Křesťan, to je přece legenda.

Jasně, Robert je absolutní legenda a myslím, že i společně s banjistou Lubošem Malinou a fenomenálním hráčem na dobro Lubošem Novotným. Fantastičtí muzikanti, kteří daleko přesahují žánr folk a country. V Trávě vždycky hráli skvělí bubeníci a vzpomínám si, že jsme byli kdesi s Anetou Langerovou na hotelu, potkali jsme tam Druhou trávu a já jím ve vtipu říkám: „Kluci, než umřete, tak si s váma zahraju“. Za pár let jsme se na několik dlouhých krásných roků sešli.

Zmínit musíme i některé víceméně folkové bardy, například Vladimíra Mertu, Ivana Hlase nebo Jamese Harriese.

Nevím, jestli zrovna tahle parta jsou typičtí folkaři. Ivan Hlas má rád rock'n'roll, Vláďa Merta asi jo, ale je to hlavně renesanční člověk a básník a pro mě spíš hudební impresionista. James Harries, se kterým teď hraju, taky asi není úplně folkař. Jeho hity aktuálně hrají na Evropě 2, Radiožurnálu a mnoha dalších rádiích. Na živá hraní s ním mám otrigrované bubny, ale je fakt, že je tam základ v písničkářství, to asi jo. Každopádně mají společné to, že jsou všichni výjimečné osobnosti a skládají nádherné písně a jsou to supr kluci několika generací (smích)!

Též si tě pamatuju z hraní s Ivánem Gutiérrezem.

S Ivánem je to rozhodně přátelská a srdeční záležitost. Společně s basistou Tadeášem Messanym spolu hrajeme snad... vlastně nevím, skoro 20 let? Asi tak nějak to bude. Možná by si kluci vzpomněli. Každopádně Tadeáš mě před tím vlastně taky trochu učil hrát na bubny, tehdy mě učil hrát swing a jazz. Iván mě zase naučil přistupovat obecně k zažitým rytmickým postupům jinak a pokoušel se mě učit jihoamerické rytmy. Ve středoevropské mutaci to pak můžou posluchači slyšet na koncertech.

Kde jsi vlastně vkusem ty? Hraním jsi tak nějak rozkročený někde mezi folkem, country, rockem, ale i popem, o kterém ještě bude řeč. Mě zajímá, co za muziku baví tebe?

To je jednoduchý. Mě baví hrát na bubny a baví mě hrát na bubny se zajímavými osobnostmi osobitou hudbu. Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy nemusel hrát s nikým, koho bych si nevážil, jehož hudba nebo texty mě neoslovují. Za to jsem vděčný, protože takové štěstí nemá každý muzikant.

Pojďme dál. Docela dlouho jsi hrál s Xindlem X. Jak na tuhle etapu vzpomínáš?

S Ondrou a celou kapelou to byla slušná jízda. V té době tam hráli moji kamarádi bratři Cidlinští, se kterými se v kapelách různě potkávám celý život. Oni sice zrovna velcí pařmeni nejsou, ale legrace byla a my jsme si ten rock'n'roll s Ondrou dali naplno. Ondrova sláva zrovna zaslouženě stoupala do nebeských výšin a my jen hráli a hráli a myslím, že nás to společně hodně bavilo.

No a už jsme v současnosti. Tvým působištěm je kapela Slza. Jedno z nejvýraznějších nových jmen za poslední roky. A jak to tak u úspěšných interpretů bývá, mívají příznivce i odpůrce. Zároveň je to skupina s obrovskou základnou fanoušků. Jak to v kapele vidíš ty?

Díky za tu otázku. Chápu, že je Slza pro mnohé v balíčku „buzna pop“, respektuju i tenhle názor. Já mám vlastně posměšky tohoto typu i rád a jsem na ně zvyklý. Když jsem hrál s Anetou nebo i Lenkou, tak se mi posmívali jazzmani, kteří pak třeba i do kapely k těmto interpretům nastoupili. Dnes potkávám kamarády, kteří se posmívali Slze, jak hrají s jiným popovým interpretem nebo třeba jdou i k nám na záskok. Prostě pokrytectví je zrádná pastička. Za Slzu jsem moc rád. Petr s Lukášem jsou nejen super kluci, ale i profesně vytvářejí perfektní zázemí, profesionalitu a pohodu. Navíc si tam, světe div se, i skvěle zahraju. Kluci se rozhodli pro živější zvuk kapely, na basu je tam Kuba Antl a na klávesy Martin Kryštof Kroupa, takže je to v rámci popu občas i docela nářez. Myslím, že by většinu odpůrců kapely mile překvapilo, jak to dneska zní. Už to dávno není pop pro děti, ale suverénní dospělá kapela.

Když už probíráme hraní, zajímá mě tvůj současný bubenický gear. Na co hraješ teď? Tuším že je tam i nějaký endorsement, je to tak?

Ano, už asi 10 let jsem hrdým a spokojeným endorserem firmy Sabian. Tím, že se pohybuju mezi různými styly, mezi velkými pódii i malými kluby nebo studii, tak potřebuju opravdu pestrou paletu barev, což Sabian splňuje na té nejvyšší úrovni. Co se týče bubnů, tak jsem velký příznivec starých bubnů a to včetně Amátek z šedesátých let. Ale aktuálně nejvíc používám staré Ludwigy, Hayman nebo na Slzu nové Gretsche, mám i starý buben po dědečkovi Romana Víchy, všelijak to střídám dle potřeby. V neposlední řadě jsou mi drahými parťáky Rolandy SPD-SX s trigrama nebo pady na klasické bicí Pearl Truetrac. Paličky používám Balbex, protože chci podpořit kvalitní českou výrobu, ale endorsing ani podporu nemám. Hrdě chodím do obchodu.

Protože jsi muž mnoha profesí a zájmů, musíme probrat i tvoje záseky na poli producentském. Ty jsi producentem a jedním z otců již zmíněného alba Wabiho Stádo. Wabi Daněk nás bohužel před časem opustil a odešel jamovat tam nahoru, nicméně mám pocit, že zrovna tahle deska docela nakopla závěr jeho kariéry a hodně se o ní mluvilo. O co vám vlastně šlo?

Ďáblovo stádo byl projekt v čele s bardem Wabim, ale krom fantastických muzikantů se ho zúčastnili i třeba náš přední fotograf Jirka Turek, spisovatel Michal Bystrov a mnoho dalších lidí z nehudební oblasti. Vyprávěli jsme příběhy starých písní, které nám přišly z nějakého hlediska zajímavé a uchopili jsme je po svém. Byl to takový happening, kdy jsme myslím celkem naturálně pojali staré trampské fláky v jiném kabátku a odjeli točit do hor na sruby. Fenomén českého trampingu je celkově obsáhlé téma. Tehdy nás to s Pepou Štěpánkem nějak vzalo, ale zvukově byl určitě velkou inspirací Hugh Laurie, který nás fascinoval syrovým bluesovým soundem. Jsem za tu zkušenost rád a potkal jsem díky tomuhle projektu spoustu zajímavých lidí.

Když jsme spolu tenhle rozhovor připravovali, vyprávěl jsi mi nadšeně o tom jak renovuješ někde v Sudetech starou školu a máš s ní spoustu kulturních plánů. O co vlastně jde? Do čeho ses to pustil?

Společně s rodinou zachraňujeme starou podstávkovou školu pod Ještědem. Jedná se o kulturní památku, která byla těsně před rozhodnutím, zdali nechat spadnout nebo ihned řešit opravu havarijního stavu. Postupem času jsme zjistili, že jí chceme vdechnout i aktivní kulturní život a proto jsme se rozhodli letos objekt poprvé otevřít. V neděli 18. července nás čeká první festival, kde zahraje James Harries, komorní těleso AKS Liberec s barokním repertoárem, loutkové divadlo, pozvání přijali skvělí divadelníci Bratři v tricku, bude beseda o lidové architektuře, výstava fotografií Vaclava Krecla… zkrátka krásné rodinné odpoledne pod Ještědem. Tím bych rád všechny pozval a více informací je na webu www.staraskolakrizany.cz nebo na socials. Do budoucna plánujeme pořádat zejména besedy a celkově dům oživit, ale především ho chceme opravit.

Davide, i když bych chtěl, víc toho probrat nestihneme. Poslední otázka směřuje do budoucna. Co plánuješ, na čem děláš a na co se můžeme těšit?

Já se těším hlavně na to, že si zase trochu zahraju. Měl jsem teď pár let menší bubenickou pauzu ale rozhodl jsem se, že zase chci víc hrát na bubny. Takže zatím se můžeme potkat na koncertech Slzy, Jamese Harriese, sem tam Ivána Gutiérreze, Vaška Koubka, Barbory Mochowe nebo na akci Staré školy v Křižanech. Taky můžeme být v kontaktu prostřednictvím nahrávek našeho domácího hudebního vydavatelství Tranzistor, kde vydáváme samou skvělou muziku. Díky za pozvání a hezké léto!