Hovory po zkoušce #30: Jakub Doležal

Ahoj Jakube. Na začátek se tě zeptám stejně jako ostatních. Co ty a hudba, jak jste se potkali?

Docela jisté je, že to bylo v Lesonicích v obývacím pokoji. Ale už nevím, jestli to bylo díky deskám, které naši poslouchali, nebo díky muzicírování, které se u nás provozovalo. Každopádně se to muselo stát v dost útlém věku, protože už v pěti letech jsem chtěl začít hrát na bicí.

Ty jsi saxofonista, flétnista, klávesista, skladatel. K tomu všemu se ale ještě dostaneme. Co bylo první?

Já bych se, s dovolením, veřejně vymezil vůči tomu „flétnistovi“, protože do toho mám hodně daleko (smích). Ale zpátky k otázce – první byla samozřejmě kytara! Na tu mě učili hrát střídavě rodiče. A vlastně hned záhy následovaly první autorské pokusy, tehdy na poli trampské a folkové hudby. Ty texty bych dost nerad někde našel.

Chodil jsi někam do ZUŠky?

Do hudebky jsem chodil od druhé třídy – nejdřív jen na zpěv, pak jsem přibral klavír. Chodil jsem do Moravských Budějovic a měl jsem neuvěřitelně trpělivé učitele: Blanku Chalupskou na klavír a zpěv, potom Josefa Tržila na klarinet. Na oba rád vzpomínám. Myslím, že o Josefu Tržilovi by mohla vzniknout docela zajímavá kniha, kdyby měl někdo čas. A pak tedy ještě ve čtvrťáku na gymplu jsem jezdil do Brna k Oldřichu Kořínkovi, který mě připravoval na přijímačky na Ježkárnu. To bylo taky super.

Pak jsi šel na Konzervatoř Jaroslava Ježka. To ti ale nestačilo a pokračoval jsi na VOŠ Jaroslava Ježka a nakonec sis ještě dal studium v Amsterdamu. Jak se vlastně lišilo studium na vyšší odborné oproti konzervatoři? A proč pak ten Amsterdam?

Předem upozorňuju, že se bavíme o roce 2003. Tehdy jsem odmaturoval na konzervatoři a dostal se na VOŠku. Byla to sice stejná budova, ale úplně jiná atmosféra. Na konzervatoři byl tehdy dost chaos, když člověk nevěděl, co přesně chce, tak v podstatě nemusel dělat nic a prošlo to. Což mě dost deptalo, protože stejné „nic“ jsem mohl dělat v Lesonicích u rybníka. Na VOŠce jsme najednou museli psát úkoly na aranžování, učili jsme se základy kompozice a na teorii nás měli Míra Honzák, David Dorůžka nebo Beata Hlavenková. Na saxofon jsem měl Frantu Kopa a ve třeťáku Rosťu Fraše, kteří byli super. A ten Amsterdam – já jsem chronicky nespokojený se svým hraním a rok po absolvování VOŠky už jsem z toho měl takovou depresi, že jsem se rozhodl ještě někam jet a naučit se víc. Ani HAMU ani JAMU se tehdy jazzu nevěnovala, tak jsem přemýšlel, kterou z evropských škol bych zkusil. O Amsterdamu hrozně nadšeně mluvil Honza Lstibůrek, tak jsem se tam jel podívat na den otevřených dveří. Pak jsem se tam opravdu dostal a rok jsem tam tajtrdlíkoval. Musím říct, že po teoretické stránce jsem byl připravený dobře, díky VOŠce. No a co se týče hraní – nabral jsem nové podněty, dodneška mám co cvičit (smích).

Na to studium se ptám proto, protože na KJJ a VOŠ už ty sám učíš. Změnila se ta škola od doby tvých studií?

Myslím si, že škola se proměnila zásadně a k lepšímu. Ono se to zdá jako blbost, ale když jsem nastoupil jako učitel, byl tam ještě běžný takový folklór, že se po škole shánělo kytarové kombo, když měla přijít kapela s kytaristou. Tyhle detaily jsou už, myslím, docela vyladěné. Je dobré si uvědomit, že za a) na každé škole bude někomu něco vadit a za b) je to umělecká škola a to si s sebou nese složitost osobností na obou stranách. Ale myslím, že kdybych se dnes jako saxofonista hlásil k Frantovi Kopovi a dostal místo něj třeba Bharatu Rajnoška nebo Petra Kalfuse, asi bych se nezlobil.

A jak k výuce přistupuješ ty?

Základní vzorec je jednoduchý: vycházím z toho, co po mně kdy kdo v praxi chtěl. Samozřejmě beru ohledy na to, co jsou studenti zvyklí hrát a kolik toho umí. Ale na druhou stranu – přesně tohle jsou věci, na které se mě v praxi leckdo neptal. Snad se mi daří najít kompromisy. Když už se bavíme o tomhle – ten rok a půl covidu je hrozně znát. Lidi, kteří byli na začátku, přišli nejen o spoustu měsíců školy, ale i hraní jako takového. Vůbec jim to nezávidím.

Pojďme k muzice. Vždycky mě bavil tvůj široký záběr od jazzu přes alternativu až po bigbít. Oprav mě, jestli se pletu, ale přijde mi, že dechaři se většinou drží v jazzových a big bandových vodách. Sem tam zabrousí do popu, ale vyloženě rockové muzice se jich zas tak moc nevěnuje.

No, a kolik znáš rockových kapel, které v posledních deseti letech staví na zvuku saxofonu? Respektive jaké je to procento rockových kapel? Aha! Co máme my dechaři teda jako dělat (smích)?

Hraješ například s Michalem Ambrožem a Hudbou Praha. Tam bude asi na podiu docela rachot, počítám. Jak bys popsal vaše hraní?

Je to hlavně radost, protože si zazpívám třetí hlasy v písničkách, které znám asi třicet let! Navíc mám u Michala in-ear monitory, takže mi rachot až tak nevadí. Michal je jedním z mých nejoblíbenějších autorů, a poslední dvě desky mu (aspoň podle mého názoru) umožnily využívat víc hlasových poloh. Takže když zpívá třeba Je to zlý, mrazí mě od hlavy až k patě. A za ním je parta monstrózních talentů – Kuba Vejnar a Jirka Šimek jsou geniální, o Matějovi Belkovi darmo mluvit. Matějův záskok u kláves bývá Viktor Bartha, další super muzikant. Na bicí hrává Martin Kopřiva, se kterým hraju už od prváku na konzervatoři, a zaskakuje za něj Vojta Douda. Myslím, že oba jsou specifičtí tím, že je pro ně primární správný feel a techniku používají jako prostředek k tomu, aby to super šlapalo. K tomu připočtěme Veroniku a Terezu s vokálama a Radovana Jelínka, který má neomylný aranžérsko-kapelnický instinkt. Takže docela koukám, co se to na pódiu děje a snažím se přispět tou správnou troškou. Je to tlak!

Dříve jsi hrál taky třeba s Vladimírem Mišíkem...

Kvůli tomu jsem si koupil příčnou flétnu! Já měl Kuře v hodinkách rád už jako dítě, takže zahrát si výroční šňůru k vydání desky, to bylo srovnatelné s lanem od Pink Floyd. Přeháním jen trochu. Místo revivalu hraješ s půlkou té původní kapely. A zajít po koncertě na diskotéku s Pájou Bohatým, to se musí zažít (smích)!

Takoví Extempore nebo Umělá Hmota, to je zase hodně alternativní muzika.

Záleží na měřítkách. Extempore hrálo písničky Jardy Neduhy a Jarda je srdcem folkový písničkář. Umělá Hmota byla asi alternativnější, ale já v té době už chtěl dělat jinou muziku. S Extempore jsem hrál, když jsem byl na gymplu a byla to super průprava. Jarda Neduha si udělal kapelu z moravskobudějovického Kréda, což jsou hrozně dobří muzikanti a skvělí chlapi. Radek Smetana umí asi dva tisíce písniček z hlavy z fleku, Milan Machát natáčí amatérské dokumentární filmy a Pavel Szabó je jedním z nejtalentovanějších lidí, které jsem poznal. Byla s nima hrozná sranda, i když Jardovi netopilo auto v -8°C a my jeli hrát do Prahy. Extempore jak má být (smích)!

Hraješ na saxofon, flétnu, klarinet. To jsou všechno dechové nástroje. Většina vystudovaných muzikantů nějak koketuje i s klavírem. Ty hraješ na klávesy vlastně jako na regulérní druhý nástroj a celkem často. Je pravda, že dechové nástroje se nehodí vždy a úplně všude a klávesák má asi větší uplatnění. Hraješ na klávesy proto, že tě to baví, a nebo chceš mít víc možností si zahrát?

Hlavně mě to baví. Já nejsem pianista, ani syntezátorový mág – nejlíp mi je jako doprovodnému hráči, který má za úkol hrát na zvuk Fender Rhodes.

Asi nejvíc doma jsi v jazzových vodách. Hodně lidí tě zaregistrovalo v kapele s Ondřejem Pivcem, Ondřej Pivec Organic Quartet. Pověz nám o vašem společném hraní.

Byl to podobný tlak jako v Hudbě Praha. Kluci měli už tehdy jasno, co a jak chtějí dělat (bavíme se o roce 2005). Já se pořád ještě hledal. Hodně jsem se toho od nich naučil a moc si vážím toho, že jsem s nimi mohl hrát. A občas ještě pořád můžu.

Protože jsi jedním z nejobsazovanějších muzikantů, pojďme zmínit alespoň některá jména a ty nám vaši hudbu krátce představ. Los Quemados...

Los Quemados je kapela, kterou dal dohromady Filip Spálený. Kromě mě oslovil ještě Jana Bálka a Ondru Pomajsla. Je to fusion kapela, hrajeme hlavně vlastní věci. Záskokům se neubráníme, ale když se sejde „původní sestava“, dá to dohromady zvuk, který jsem s jinou kapelou nezažil. Takže si myslím, že Filip je nejen super basista, ale i nadaný personalista (smích).

Jakub Zomer a Blues Bond.

Kuba Zomer umí skvěle zahrát moderní jazz na piano, ale v téhle kapele hraje výborně na hammondky a zpívá. Vybírá věci od Raye Charlese nebo Eddieho Vinsona (a dalších bluesových legend). To jsou věci, které mě kdysi naučil poslouchat Honza Kořínek. A aby to bylo celé jednodušší, tak se v Blues Bondu potkáváme s Jirkou Hokešem a Martinem Kopřivou, se kterými jsem u Honzy Kořínka hrál. Myslím, že blues nejde hrát pořádně, pokud ho nemáš naposlouchané a nemáš úctu před lidmi, kteří ho pomáhali definovat. A kluci z Blues Bondu rozhodně v tomto ohledu „splňují kritéria“, jestli to tak můžu říct. Před pandemií jsme začali zkoušet vlastní věci, tak si je snad i zahrajeme, když bude kde.

Jarret.

S Markem Štulírem z Jarretu jsme si pláci v únoru 2020, takže naše spolupráce logicky neměla úplně raketový start. Ale nakonec jsme se přeci jen na pódiu potkali. Moc rád se vracím mezi folkaře, po asi dvaceti letech. A Jarret je skvělá parta, včetně repertoiru.

Mohli bychom takto pokračovat dál, všimnul jsem si třeba i ASPM Jana Spáleného, což je opravdu legenda. Musím ale zmínit další kapitolu tvého muzikantského já, a sice autorskou hudbu. Ty totiž muziku i skládáš a hraješ se svým Jakub Doležal Quartet. Souvisí s tvým skládáním již zmíněné hraní na klávesy, nebo skládáš víc na ságo?

Já úplně nejčastěji neskládám u nástroje. Když mě něco napadne (kus melodie, basová linka…), snažím se u klavíru trefit tóninu, ve které jsem to uslyšel. Pak se to u papíru snažím rozvíjet, což je u mě hrozně pomalý a nesystematický proces. Klavír je jen „kontrolní prostředek“ – a poslední dobou ani to ne, protože se snažím psát noty v notačním programu. Jinak to po mě totiž nikdo nepřečte. Ale je pravda, že občas mě u klavíru napadne sled akordů, který se pak snažím zpracovat. Ale není to jediná metoda.

À propos, jaké to je, jít s vlastní kůží na trh? V čem je pro tebe tvá autorská hudba důležitá? A v čem je jiná než projekty a kapely, kterých jsi členem?

Jít na trh s vlastní kůží pro mě není příjemné – mám hrozný pocit zodpovědnosti, koukám, kolik přišlo lidí, pořád čekám, kdy přistane první kelímek a tak podobně. Na druhou stranu – moje věci s mojí kapelou se mi hrajou dobře, protože jsou... moje (smích). Jinými slovy, neřeším, jestli to je moc be-bop nebo málo pop – ta věc mě někam vede už od první noty, kterou jsem napsal, a já vlastně jenom respektuju její nároky. Velký vliv na to mají i kluci z Quartetu. Kuba Šindler, Marek Leždík i Jirka Šimek jsou velmi svérázní muzikanti. Mě hrozně baví, co v rámci doprovodu dokážou udělat, a musím objektivně říct, že by mě nikdy nenapadlo, co se z mých věcí dá všechno vytřískat. Takže děkuju!

Jelikož jsi muž mnoha činností, musíme zmínit též tvůj jazzový pořad na ČRo, kam si zveš muzikantské hosty. Představíš nám ho?

Pořad Tak to slyším já je blindfold test, nebo-li test naslepo, který jsem na Českém rozhlase – Jazzu převzal po Jirkovi Starém. Zadání je pustit hostovi skladbu a nechat ho, aby na ni reagoval. Ať už ji pozná, nebo ne, vždycky je o čem mluvit. Trošku práce s tím je, snažím se „soutěžní otázky“ sestavovat hostům na tělo. To může být docela sranda, když se s hostem neznám. Ale tím pádem se něco přiučím. A pořad se vysílá jednou za měsíc, takže zábava nad prací vítězí s velkým náskokem.

Protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, zajímá mě tvé nástrojové vybavení a to jak dechové, tak klávesové.

Soprán saxofon Keilwerth SX 90, hubice momentálně kaučuková Pillinger. Alt saxofon King Zephyr, hubice Meyer cca 6 (kaučuk). Tenor saxofon SML, hubice Zinner (kov), Bayton saxofon se jmenuje Bliss, ale podle všeho je to Weltklang (do spodního A), hubice MacSax FJIII (kov).

Klávesy: Nord Stage I, MicroKorg, Roland Juno Di.

Jakube zdaleka jsme neprobrali vše, ale zbývá už jen jedna otázka. Na čem teď pracuješ, na co se můžeme v budoucnu těšit?

Pracuju na nových věcech pro Quartet. Když vše půjde podle plánu, můžeme se těšit na nové EP během zimy. Já už se těším teď. A moc děkuju za pozvání k rozhovoru!