Přejít k hlavnímu obsahu
„Občas pomáhá nebrat se jako kytarista tak vážně,“ říká Milan Matoušek. | Foto: archiv umělce
„Občas pomáhá nebrat se jako kytarista tak vážně“, říká Milan Matoušek. | Foto: archiv umělce
Jan Podzimek -

Hovory po zkoušce #31: Milan Matoušek

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý kytarista, zpěvák, skladatel a pedagog Milan Matoušek. Milana můžete znát od Xindla X, Jitky Smutné, Petra Kadlčka, Petry Hapkové, z Pink Floyd Acoustic Dua a dalších. Věnuje se též autorské tvorbě. A o tom všem jsme si povídali.

Ahoj Milane, vítej u nás ve Frontmanu. Na úvod se tě zeptám stejně jako ostatních – jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

U nás doma hrál na hudební nástroj táta, a to na saxofon. Jinak se u nás poměrně dost zpívalo, především na rodinných oslavách, kdy občas hrával i strejda na harmoniku. Jinak své první hudební vzory jsem přejímal především od staršího bratra, který poslouchal hlavně rockovou a tvrdší muziku – Metallicu, AC/DC a další.

Kytara byla tvoje jasná volba, nebo jsi hrál ještě na něco jiného?

Pokud si pamatuji, chtěl jsem hned od začátku hrát na kytaru a rodiče neprotestovali, takže mi někdy v mých devíti letech nějakou levnou pořídili.

Chodil jsi někam do ZUŠky?

Ano chodil. Právě kolem devátého roku mě rodiče přihlásili do ZUŠ v Třebíči, kde jsem se narodil.

Vím o tobě, že se kromě kytary věnuješ i zpěvu a vlastní sólové tvorbě. K tomu se ještě dostaneme. Teď ještě chvilinku zůstaneme u studentských let. Ty máš za sebou „ježkárnu“, je to tak? Jak na ta léta vzpomínáš?

Byla to skvělá doba, kdy jsem objevoval všechny možné hudební světy a sbíral zkušenosti s hraním v kapelách. Zároveň jsem potkal spoustu přátel, z nichž s mnohými se vídáme nebo spolu hrajeme dodnes.

Pojďme k hudebním zářezům. Jako kytarista ochotně doprovázíš spoustu známých jmen. Například hraješ s Xindlem X. Přiblížíš nám vaše společné fungování?

Hrát velké festivaly je pro spoustu lidí úžasný a nepopsatelný pocit, ale na druhou stranu je to i větší tlak. Vše musí šlapat jako hodinky a člověk musí být stoprocentně připravený. Ale u Xindla v kapele jsou skvělí muzikanti, o které se člověk může na pódiu opřít, což je pro muzikanta velmi důležité. Většinou zkoušíme před sezónou, turné nebo před důležitým koncertem. Teď nás čeká v listopadu O2 Universum, takže zrovna zkoušíme (smích). Jinak Ondra, tedy Xindl X, je velmi tvůrčí osobnost, která neustále hledá nové cesty, takže se s ním člověk nikdy nenudí – což mě baví, protože se díky tomu také neustále posouvám dál.

Dále jsem tě zaregistroval jako hudebního parťáka například vedle Jitky Smutné, Petry Hapkové, nebo Petra Kadlčka. Zajímá mě, jestli a jaký je rozdíl ve spolupráci s jednotlivými umělci.

Moje zkušenost je taková, že každý frontman je svým způsobem unikát a podle toho se také liší různé přístupy ke zkouškám, koncerty, interakce na pódiu a tak dále. U někoho máš větší volnost, ale zase musíš být víc ve střehu, abys včas zachytil případné změny. Někdo zase víc lpí na přesných formách a partech třeba podle studiové nahrávky. To je pak většinou časově náročnější na domácí přípravu, ale na koncertě tě zase zpravidla nic nepřekvapí (smích).

Jitka Smutná je úžasná herečka, která dokáže lidi uchvátit svým nezaměnitelným projevem a přirozenou srdečností. Petr Kadlček je jeden z těch božích lidí, s kterými je radost hrát. Zároveň je jako starý protřelý bard stoprocentní profesionál, takže koncerty „odsýpají“ jak na drátku, ale zároveň vše probíhá v uvolněné a přátelské atmosféře. A Petra Hapková je od povahy pohodářka, se kterou je radost hrát. A všichni mají skvělé písně a v případě, že dojde na převzaté písně, vytříbený vkus. Jinak u Jitky Smutné mě na postu kytaristy už před časem vystřídal dlouholetý kamarád Milan Kramarovič. S Petrem Kadlčkem a Petrou Hapkovou si dodnes čas od času zahrajeme.

Milan v akci | Foto: Dalibor Konopáč

Jsi polovinou Pink Floyd Acoustic Dua. Tohle mě hodně zajímá. Jak jste přišli na to, hrát akusticky zrovna Floydy a ve dvou? Představíš nám tenhle projekt?

Někdy kolem roku 2009 ke mně začal chodit na hodiny kytary takový chlapík, který se jmenuje Martin Gregor. Postupem času se z nás stali dobří přátelé, a když jsem se pak po čase vrátil z krátkého angažmá ze zámořského parníku a trochu přemýšlel, co dělat dál, Martin mi jako skalní fanoušek Floydů navrhl, jestli bych s ním nechtěl založit revival. Já mám hudbu Pink Floyd moc rád a David Gilmour je pro mě jeden z kytarových géniů. Ale do revivalu se mi nechtělo – těch je zrovna v případě Pink Floyd už docela dost a i v rámci Čech na dost vysoké úrovni. Tak jsme vymysleli Pink Floyd Acoustic Duo – písně kapely Pink Floyd v netradiční úpravě pro dvě kytary.

Není tedy šance „opřít“ se o bicí, basu. Vše je krystalicky čisté, a také je v těch notoricky známých písničkách slyšet každá chyba. To mě přivádí na otázku – jsi trémista? A jak s tím případně pracuješ?

Trémista jsem celý život a celý život s tím bojuji (smích). Mé zkušenosti jsou především: být dobře připravený (můj pan profesor z „ježkárny“ říkával, že kytarista má svůj part umět na 120 % – těch 20 % navíc sežere právě tréma a zbytek ti pak zůstane) a dále hrát, hrát a hrát. Pak také občas pomáhá nebrat se tak vážně (a že to kytaristé umí). Jeden kolega jednou vtipně poznamenal, že „přece zas až o tolik nejde – nejsme letečtí dispečeři“ (smích). Jinak v těch Pink Floydech je to někdy opravdu tristní – skutečně se tam v ničem neschováš, takže jdeš s kůží na trh, jak se říká.

Dostáváme se k tvé autorské hudbě, což je důležité téma. Vím o tobě, že tvoříš vlastní písničky, dokonce máš i vydaná alba. Ty skládáš už hodně dlouho, je to tak? Jak to vlastně přišlo?

Svými začátky se moc nechlubím, ale nicméně své úplně první písně jsem skládal už v patnácti, když jsem hrával ještě na Vysočině v punkové kapele Neobyčejně k ničemu (smích). Když jsem pak přišel na ježkárnu, tak jsem se dlouho hudebně hledal a k autorské tvorbě jsem se vrátil až někdy kolem roku 2008, kdy jsem nahrál první desku pod názvem Mejla@SPAM – Slunečnice. To byl takový poloakustický pop-folk ovlivněný Stingem, Peterem Gabrielem a dalšími v té době mými vzory. Pak jsem pod studiovým vedením kamaráda Radima Genčeva (baskytaristy a kolegy od Xindla X) natočil ještě dvě sólové desky pod svým jménem – víceméně folkové album Silou Vší a zhruba před dvěma roky dokončenou zatím poslední sólovku – Dolů. Ta poslední je pod mým jménem k poslechu i v digitální podobě na platformách Spotify, Apple Music, Youtube atd.

Pink Floyd Acoustic Duo | Foto: Ondřej Koutský

Muziku skládáš, tomu jako muzikant rozumím. Ale jak to máš s texty? Píšeš si je sám? A kam chodíš pro inspiraci?

Texty si píši sám, a musím říct, že to není vždy jednoduché. S inspirací to mám stejně jako v hudbě – musí přijít sama. Ale mám zkušenosti, že ve chvílích, kdy skládám víc, inspirace i víc přichází. Jen s těmi texty je to těžší. Jako první skládám většinou hudbu a pak bývá zlomové najít téma, o čem by píseň měla být. Pak už to většinou nějak jde.

Booklet CD Silou Vší ilustroval nedávno zesnulý František Segrado, úžasný zpěvák, malíř a vůbec umělecká duše. Jak k této spolupráci došlo?

S Františkem Segradem jsem se seznámil přes Petru Hapkovou – respektive přes jejího kamaráda Aleše Kolovrata, který to vše tenkrát domluvil. S panem Segradem jsem se sešel jednou, domluvili jsme se, co a jak, dal mi souhlas a nějaká svá díla k dispozici. Byl to moc milý a přátelský pán – jsem rád, že jsem měl možnost ho osobně poznat.

Nedávno jsem se na to ptal saxofonisty Jakuba Doležala, zeptám se i tebe – jaké to je, jít na trh s vlastní kůží, vlastní tvorbou? Nemít šanci se „schovat“ za svůj nástroj v kapele někoho jiného a naopak vše zaštítit vlastní osobou?

Je to jako stát nahý v trní (smích).

Od tvorby ještě uděláme malinko zpátečku ke kytaře a rádi bychom znali tvoje nástrojové vybavení. Náš magazín čte hodně muzikantů a ty bude jistě zajímat, na co hraješ.

Mé nástrojové vybavení není nijak závratné, takže kytarové fajnšmekry a mlsouny asi nijak zvlášť nepotěším. Nicméně nástroje to jsou dobré a zvládají to, co od nich čekám a potřebuji. V zásadě nejvíce používám tři kytary: elektriku Gibson Les Paul Custom z roku 1995 v kombinaci s kombem Fender Vibrolux Reverb a výkonovou brzdou Universal Audio OX (to vše dobarvené středně velkým pedalboardem s různými krabičkami a prznítky), dále akustiku BSG a na zakázku stavěnou nylonku BSG. Akustiku i nylonku mám osazenou snímači L.R.Baggs.

Dalším zásadním tématem, které jsem s tebou chtěl probrat, je tvoje výuka hry na kytaru. Vím, že učíš už velmi dlouho a stal jsi se za ta léta skvělým a vyhledávaným pedagogem. Pověz nám trochu o svém učení. Jak na to jdeš?

Vždy se snažím vycházet z individuality žáka. Rozpoznat jeho silné a slabé stránky vzhledem ke hře na kytaru. Silné rozvíjet a podporovat a na těch slabších dlouhodobě pracovat. Hodně také záleží na tom, kde učím. Momentálně vyučuji hlavně na ZUŠ Orphenica a Mezinárodní konzervatoři Praha, a to jsou dva rozdílné světy. Na ZUŠce mi přijde asi nejdůležitější udržet počáteční nadšení malých žáčků a zároveň jim položit pevné základy pro jejich hudební vývoj tak, aby se kytara stala oblíbenou a samozřejmou součástí jejich života.

Na konzervatoři je to jiné – tam jdou většinou kluci a holky, co by se muzikou jednou chtěli živit. Takže jde spíš o takové korigování jejich hudebního směřování, objevování všech možných hudebních směrů, technik hry a tak dále. To vše samozřejmě po počátečním upevnění základů techniky hry a případném opravení naučených nešvarů. Na ZUŠce je asi nejtěžší naučit žáčky soustavnému cvičení a práci nejen na hodinách, ale i doma. Ale musím říct, že mám na obou školách skvělé žáky, kteří pracují, kytaru mají rádi a je radost je učit.

Jinak nově jsem se začal také věnovat natáčení výukových videokurzů. Prvotinu nazvanou Akustická kytara – Úvod do hry prsty – „fingerstyle“ je možné zakoupit na stránkách www.hrajemenakytaru.cz, popřípadě se na něj dá „doklikat“ přes fb profil Hrajeme na kytaru. Tento kurz je určený pro úplné začátečníky. Podle ohlasů uvidíme, zda budou přibývat i kurzy na elektrickou kytaru, pro pokročilejší a tak dále.

Milane, mohli bychom si ještě dlouho hezky povídat, ale náš prostor je omezený. Zbývá poslední otázka. Na co se od tebe můžeme v budoucnu těšit. Rýsuje se nějaká nová muzika?

V nebližší budoucnosti nás 25. listopadu čeká s Xindlem X koncert v O2 Universum, který – jak doufáme – už po přeložení konečně proběhne a na který tímto všechny srdečně zvu. Jinak co se týká vlastní tvorby, teď si dávám od skládání tak trochu pauzu. Máme doma osmiměsíční miminko, což je asi ta nejúžasnější věc, co mě v životě potkala, ale tím pádem kromě pracovních povinností bohužel momentálně na další aktivity moc času nezbývá. Nicméně něco málo by se do Vánoc mělo dít alespoň koncertně. 26. listopadu budu mít autorský recitál ve Vršovické kavárně Prostě kafe společně s Valdemarem Shíbalem – jedním z mých nejlepších žáků, který to dotáhl až na „ježkárnu“. A 13. prosince bychom měli zahrát s Pink Floyd Acoustic Duo předvánoční koncert v naší domovské scéně – Balbínově poetické hospůdce. Jinak pro fanoušky Pink Floyd – veškeré naše akce a koncerty je možno dohledat na stránkách www.pfad.cz. Budu se těšit!

Tagy Milan Matoušek Hovory po zkoušce Xindl X Tereza Černochová Jitka Smutná Petra Hapková Pink Floyd Acoustic Duo

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY