Hovory po zkoušce #32: Lukáš Čunta

Ahoj Lukáši, vítej ve Frontmanu. Ná úvod se tě zeptám, jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Ahoj Honzo, děkuji za pozvání. Hudbu jsem potkal spíš z rozmaru v rámci mého punkového dospívání. Hudební rodina nejsme. Já jsem vlastně první, kdo na něco hraje. Ale pamatuji si, že táta rád poslouchal Pink Floyd. Přes ségru jsem se zase dostal ke Green Day. A po vzoru Green Day, Blink 182, Sum 41, Avril Lavigne a dalších jsem se od ježdění na skejtu a odbarvování vlasů do zelena dostal až do hudebnin, kde jsem si koupil svojí první basu.

Chodil jsi někam do ZUŠky?

ZUŠka mě minula. S muzikou jsem začínal v šestnácti, a to už není úplně zuškovský věk. V ZUŠce jsem se sice byl podívat, ale bylo mi řečeno, že už jsem na muziku moc starý. Tak možná, že jsem zas tak starý nebyl (smích). Předsudky nebrat! Udělejte si to vždycky podle sebe.

Proč jsi se rozhodl hrát zrovna na basu?

Ze dvou důvodů. Jednak při zakládání kapely jsem si mohl vybrat, jestli budu hrát na basu nebo na bicí, jelikož kamarád už měl koupenou elektriku. Věděl jsem o tom úplné prd, ale vlastní úvahou jsem si vydedukoval, že basa bude asi levnější a nebude zabírat tolik místa. Druhý důvod byl, že na basu hrál Mark Hoppus z Blink 182. Možná to nejsou ty nejlepší důvody, proč hrát na basu, ale my jsme byli jak kokosy na sněhu. Do té doby jsem ani nevěděl, že basa vůbec existuje. A v podobném duchu se nesly i začátky. S klukama jsme se třeba hádali, jestli jdou na basu hrát akordy. Teď mi to přijde úsměvné, ale tehdy to bylo velké téma!

Při přípravě rozhovoru jsi mi říkal, že máš nějakou vtipnou historku spojenou s nákupem první basy. Podělíš se?

To je spjato právě se začátečnickou neznalostí. Když jsem se rozhodl, že budu hrát na basu, už mi chyběla jenom ta basa. Při návštěvě hudebnin mi došlo, že vlastně nevím, jak basa přesně vypadá a co všechno je potřeba, aby se na ní dalo hrát. Tak jsem se zeptal paní prodavačky, jestli mají nějaké basy, a ona na to: „Stojíte vedle nich.“ Podíval jsem se na ceny a týden nato jsem si za 6000 Kč odnesl domů svoji první basu značky Apollo. Jenom jsem vůbec netušil, co s ní mám dělat, natož jak se na ní hraje. Pak mi bylo řečeno, že k ní potřebuju ještě kabel, který ještě musím zapojit do komba. Teď mám spoustu kabelů a komba dokonce dvě.

Později jsi vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka. To ale nebylo, pokud vím, samozřejmé rozhodnutí.

Představa, že bych se dostal na konzervatoř, pro mě byla nejdřív naprosto nereálná. Do šestnácti jsem nevěděl, jaké předznamenání má stupnice C dur, natož kde leží tón e v basovém klíči. Co se školství týče, nebyl jsem úplně dobrý student... Vlastně jsem byl úplně hrozný student. Na základce mi v žákovské knížce dolepovali stránky, aby měli učitelé kam psát poznámky, a osmou třídu jsem si kvůli matice zopakoval. Naši to se mnou neměli jednoduché, ale grázl jsem nebyl. Měl jsem poruchu pozornosti a byl jsem kapku hyperaktivní, což se věkem údajně srovnalo. Možná proto mě hudba začala tolik bavit. V mém prostředí to byl čistý, nový, ničím neposkvrněný svět, kde jsem mohl začít nanovo. Přijetí na konzervatoř pro mě byl cíl, od kterého jsem se pak snažil odrazit zase dál.

Hrál jsi a hraješ se spoustou známých zpěváků a zpěvaček. Na které spolupráce vzpomínáš nejradši?

Odehrál jsem spoustu koncertů, na které rád vzpomínám, ale nikdy to nebylo podmíněno „slávou“ interpreta. Nejlepší stav je, když si s lidmi rozumíš a ještě k tomu hrajete hudbu, která vás baví. Zní to jako klišé, ale je to tak. (Opak toho je zase hrát s někým, kdo se přetvařuje a snaží se všem hudebně i názorově zavděčit.)

Vždycky si vzpomenu na koncert s Ivou Fruhlingovou. Bylo to moje první hraní s někým, koho jsem znal z rádii nebo televize, a byla to moc fajn parta lidí. Vlastně jsem byl na sebe docela hrdý, že jsem to od bodu „jak vypadá basa?“ dotáhl do stádia „nauč se 13 písniček, za 14 dní hraješ“.

Taky mě těší, že jsem měl možnost stát na podiu s Karlem Gottem. Ne, že bych byl jeho velký fanda, ale vážím si toho.

Samozřejmě musíme zmínit i tvoje momentální hudební angažmá, kterým je Čechomor. Jak ses do té kapely dostal a jaká je tam vlastně tvoje pozice? Pokud totiž vím, v Čechomoru nehraješ jen na basu...

Karel s Fandou (Karel Holas a František Černý, pozn. aut.) obměňovali sestavu kapely. Hledali novou inspiraci a první, koho oslovili, byl můj kamarád Adam Malíkm který pak oslovil mě. Konkurz jsme nedělali. Myslím, že kluci měli představu o tom, jestli jsme pro ně hráčsky vhodní. Více je zajímalo, jak jsme schopní tvořit. Sešli jsme se ve studiu, začali pracovat na nové desce a z pár zkoušek se pak stala čtyřletá historie kapely, která stále pokračuje. V Čechomoru hlavně „basuju“, ať už na baskytaru pražec/bezpražec, Moog nebo na elektrický kontrabas. Taky někdy vypomáhám ve studiu. Když jsem zjistil, že mají ProTools, bylo mi jasné, že to s muzikou myslí vážně (smích)!

A propos, jaká je spolupráce s Frantou Černým a Karlem Holasem, dneska už téměř legendami?

Musím říct, že jsem byl nadšený z toho, jak jsou Franta s Karlem otevřeni čemukoli a dokáží to vnímat v širším kontextu. Což je jedna z věcí, kterou jsem se od nich vlastně i naučil. Žádný zvuk, rytmus nebo harmonie není problém. Nejde o prvoplánový kalkul, co by mohlo na lidi zabírat, ale hlavně o muziku. To, co by většina kapel zavrhla, protože to není běžné nebo konzumně přijatelné, je tady naopak vítáno. Slovy Fandy: „To je hnusný zvuk, ten tam dej.“

Pak zjistíte, jak spolu některé věci můžou fungovat, a začnete uvažovat jinak. Díváte se na věci s předstihem a snažíte se najít místo pro zvuky, riffy a nástroje, které mají v písničce potenciál. Přece jenom kluci mají spoustu zkušeností. A spolupráce s lidmi jako Gerry Leonard, Tony Levin, Suzanne Vega a dalšími jim dala velký hudební rozhled.

Už dlouhá léta hraješ ve skvělé jazzové kapele Behind The Door. Představíš nám vaši kapelu? Nedávno jsem si všimnul i nějaké crowdfundingové kampaně...

Děkujeme za pochvalu! Kapela vznikla ve Frýdku Místku a funguje už 19 let. Ne že bychom byli tak staří, jenom ji kluci založili, když si ještě tykali s pubertou. Já se k nim přidal o pár let později. Žánrově se pohybujeme mezi vším možným a nemožným, to si raději poslechněte (smích). Náš hudební vývoj je hodně znatelný v naší diskografii. Od energické a hravé muziky z prvotní desky Dej si gispirín jsme se dostali až ke kompozičně a hudebně vyzrálé – teda aspoň mi to tak přijde – desce RA.

Kampaň byla právě k téhle poslední desce. Díky naším fanouškům a kamarádům to byla úspěšná kampaň, za což moc děkujeme. Co se koncertů týče, najít si na sebe čas už tak jednoduché není. Každý máme svoje povinnosti, ale chuť hrát máme pořád. Takže i když nehrajeme tak často, pořád nás to baví jako malé kluky – leč ve starším vydání. Koneckonců, když přijdete na koncert, můžete to posoudit sami.

Hodně mě zajímá téma party bandů. Dělal jsem rozhovor s Matoušem Kobylkou, který vede Joybox. Ty hraješ a staráš se o kapelu The Barbers, což je parádní party kapela plná skvělých hudebníků. Jaký máš vlastně názor na tohle specifické hudební odvětví?

Abys mě zase nepřechválil – ty s námi hráváš taky, takže je to taková malá domů (smích). Já to vždycky beru tak, že buď něco děláš dobře, a nebo špatně. Hraní v party bandu určitě není nic špatného, můžeš jenom špatně hrát. Je spousta kapel, které to odehrají stylem „nějak to dopadne“: nahodí se akordy a hraje se. Pak jsou tady kapely, které si na tom dají záležet, a to není zadarmo. Je to opravdu hodně práce. Buď se to naučit, nebo být tak schopný muzikant, kterému to sice tolik práce nedá, ale odmakal si to cvičením obecně.

V party bandu hrajete spoustu stylů a umět je dobře zahrát není samozřejmostí. V prvním setu dáte na podkres Blue Bossu a v posledním Aeroplane od RHCP. Na tom už se pozná, kdo umí hrát. Já beru The Barbers jako kteroukoli jinou kapelu, která má svoje požadavky a cenové podmínky. Není podstatné, jestli hrajeme covery, nebo vlastní tvorbu. Podstatná je kvalita a samozřejmě lidská stránka. Být kapelníkem v jakékoli kapele je téma pro samostatný článek. Myslím, že pro spoustu muzikantů, kteří nějakou kapelou dlouhodobě nevedli, je to dost nepochopené téma ohledně obsahu a časové náročnosti. Samozřejmě musí být vidět výsledky, jinak jsou to jenom plané řeči.

Zásadní téma, které jsem s tebou chtěl dnes také probrat, je tvoje autorská muzika. Skládáš a produkuješ si své vlastní písničky. Jak tě tohle napadlo?

To mě na hudbě nejvíce lákalo a láká. Psát vlastni muziku, texty, nahrávat, míchat, produkovat. Prvotně jsem neměl v plánu psát písničky pro sebe a koncertovat. To vyplynulo z obsahu písní. Některé písničky jsou pro mě tak osobní, že si moc nedovedu představit, že by je mohl zpívat někdo jiný. Párkrát jsem to zkoušel a ač to bylo podstatně lépe zazpívané, chyběl mi obsah, nálada a pravdivost. Byla to pro mě zase nová zkušenost, že písnička není jenom o zpěvu a skvělém zvuku, když interpret nepochopí, o čem zpívá. U prvotní myšlenky dělat muziku pro jiné zpěváky jsem samozřejmě zůstal. Přece jenom já nejsem zpěvák, co si budeme povídat. Jenom je důležité najít pro každou písničku vhodného interpreta.

Říkal jsi, že tě hodně začala bavit studiová práce. Míchání, produkování. To přišlo spolu s autorskými věcmi?

Přesně tak. Vždycky se snažím spoléhat hlavně sám na sebe. Ne že by mě nebavilo spolupracovat s jinými muzikanty, ale mít možnost si vše udělat sám od A až do Z je dost osvobozující. Nemusíte nikoho hledat, na nikoho dalšího se spoléhat a hlavně si to můžete udělat tak. jak chcete. Když si to pokazíte, můžete být naštvaní sami na sebe a příště to můžete udělat lépe.

Samozřejmě to zabere spoustu času – nejenom se vše naučit, ale i samotný proces od napsání hudby, textu, aranžmá, vytvoření dema až po nahrávání a míchání. Ale každý z těchto bodů je dost určující pro to, jak bude píseň znít. Třeba u míchání jste do velké míry aranžérem. Některé nástroje upozadíte, některé zase dáte do popředí, a tím vám vzniknou nové barvy a nálady. Jak jsem říkal, mít nad tím vším kontrolu je velká výhoda.

Kromě hraní, skládání, zpívání, produkování a dalšího hudebního konání jsi také učitel basové kytary. Koukal jsem, že už jsi to dotáhnul docela daleko. Kde vlastně učíš a jakou máš filozofii výuky?

Učím na Pražské konzervatoři a na Mezinárodní konzervatoři. Moje filozofie je jednoduchá: učit tak, aby to studenty i mě bavilo. Samozřejmě to nejde vždycky ruku v ruce. Je to o hledání malých kompromisů v mantinelech školy. Každý student je jiný, ale pojí je stejný obor. Takže jsou věci, které musí znát. Znát stupnice, hrát z not, z akordových značek, mít zásobu písní, které se hrávají. Takže to, že se snažím studentům vyjít vstříc, neznamená, že nebudeme hrát z not, protože je to nebaví. Snažím se najít takovou cestu, aby je to bavilo. Jsou určité základy, bez kterých se jako muzikanti neobejdou, nebo to budou mít o to složitější. Já jim můžu ukázat, jak na to, ale naučit se to už musí sami, to za ně nikdo neudělá.

Protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, nemůžu se tě nezeptat na tvůj gear. Na co hraje Lukáš Čunta?

To je jasné, už jsem myslel že se nezeptáš (smích).

Basy: Fodera Monarch 5, Xotic XJPRO-1 5, F-Bass 5, MusicMan Sting Ray 5, japonský Fender JazzBass 4, Fender Precision 78 4, Vlček Fretless 5, Furch 5 akustická basa, MK elektrický kontrabas a U bass.

Kytary: Akustika Martin – nevím, co je to přesně za typ. Ještě mám jednu akustiku Fender na takové to domácí víme co... (smích)

Synťáky: Moog Little Phaty Stage 2, Korg Minilogue xd.

Krabičky: Radial BassBone OD, Big Muff, MXR bass octave deluxe, EBC MultiComp, MXR bass envelope filter, MXR bass chorus deluxe, DigiTech Synth Wah, tc electronic polytune a celé to napájím Zuma Strymon. Ještě jich mám pár pod postelí, ale to je daleko (smích)

Aparát: V Čechomoru hraju na Kemper a rovnou do uší, jinak Epifani AL 112C nebo Epifani Tour 555.

Z programů používám Pro Tools a Sibelius.

Bedny: Focal SOLO 6BE nebo sluchátka Audio-Technica ATH-M50x

Lukáši náš čas se chýlí ke konci. Poslední otázka míří do budoucnosti. Co plánuješ, na čem teď pracuješ? Bude nějaká nová hudba?

Mám v šuplíku spoustu písniček, takže se chystám zase do studia. Chtěl bych si doladit své domácí studio a pokročit v míchání. Také bych už rád dopsal basovou školu. Dále chci „zrenovovat“ The Barbers, a když všechno půjde jak má, pokračovat v učení na konzervatořích, koncertování s Čechomorem, s Behind The Door a mými písničkami. Stejně tak si chci udělat čas na rodinu, kamarády, sem tam si zajít na Lysou, zahrát si fotbal a posedět u piva. Pak to všechno dává větší smysl. Honzo děkuji za rozhovor a doufám, že se brzy uvidíme, ať už to bude na podiu nebo mimo něj!