Hovory po zkoušce #33: Honza Horáček

Ahoj Honzo. Vítám tě u nás ve Frontmanu. Úvodní otázka je jasná – jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Díky za pozvání! Hudba mě provázela prakticky od narození. Jsem částečně z umělecké rodiny – tedy z otcovy strany. Můj děda byl operní zpěvák, babička herečka a u nás doma hrála hudba prakticky nepřetržitě. Asi ve čtyřech letech mi táta pustil Beatles a bylo vymalováno. Pak to pokračovalo dál přes Stones, Eltona Johna, Deep Purple, Pink Floyd... Máma zase měla ráda jemnější věci jako Bee Gees, Carpenters nebo Barbru Streisand. Všechno jsem to vstřebával a totálně si na hudbě ulítnul. Asi v šesti letech jsem dostal takovej malej přenosnej kazeťák, a ten jsem si nosil úplně všude s sebou.

Vím, že tvůj hudební záběr je obrovský, postupně ho zkusíme zmapovat. Jaký byl tvůj první instrument?

První bylo piáno. Pořád jsem na něj u babičky preludoval, tak mě přihlásili na klavír.

Chodil jsi někam do ZUŠky?

Chodil jsem asi pět let, ale zklamalo mě to. Chtěl jsem hrát písničky, ale ty učitelky mi to neumožnily. Zase jsem se tam ale naučil techniku skrz všechny ty etudy, za což jsem vlastně dneska vděčnej.

Doslechl jsem se, že jsi vystudoval hudební obor, který by málokdo tipoval, a sice operní zpěv. Je to tak? Jak k tomu došlo?

S konzervatoří to bylo tak, že na začátku osmé třídy jsem začal vážně řešit problém, že nemůžu jít na gympl, s čímž rodiče tak trochu počítali. Nejsem studijní typ a měl jsem toho ke konci základky už plný zuby. Prolistovával jsem si brožuru s nabídkou středních škol a usoudil, že se musím dostat na uměleckou školu. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že na klavír to nedám a na kytaru, na kterou jsem začal hrát někdy od páté třídy, taky ne. Dostal jsem šílenej nápad: zajdu za mým dědou a požádám ho, jestli by mě nepřipravil na zkoušky na obor operní zpěv. Děda byl docela překvapenej. Věděl, že nejsem moc velkej operní fanoušek, i když opera u nás hrála taky často, dost jsem chodil s rodičema do Národního a Státní opery, kde můj děda zpíval. Zjistil, že mám hlas a začal mě připravovat. Zkoušky jsem udělal a první dva roky jsem si myslel, že bych to fakt možná dělal. Ale popmusic zvítězila, zároveň jsem začal psát písničky, a ta touha dělat současnou hudbu to nakonec převálcovala. Na ten čas na Konzervatoři ale vzpomínám strašně rád. Seznámil jsem se tam se spoustou skvělejch muzikantů a herců a některá z těch přátelství mě později pomohla jít za svým snem.

Takže v opeře jsi nakonec nezpíval.

Jak už jsem řekl. Síla bigbeatu byla obrovská! Za další, svět opery je trochu přihřátej, plnej pomluv a přehnaný ladnosti – a to nebylo nic pro mě. Absolvoval jsem za jedna z hlavního oboru a tím tuto kapitolu navždy uzavřel. Můj děda si myslel, že jsem se úplně zbláznil.

Poprvé jsem tě zaregistroval už velmi dávno ve skvělé kapele Ultrakoks, kterou založil Viking, bubeník Kurtizán z 25. avenue. Ale vím, že už předtím jsi někde hrál...

Před Ultrakoks jsem měl ještě kapelu Bad Joke s Yardou Helešicem, kterýho jsem potkal právě na konzervatoři. Byla to vlastně moje první kapela, která reálně jezdila hrát. Hráli jsme songy, který jsme si sami psali, ovlivněný scénou kolem Guns N' Roses, Aerosmith a podobně.

A jak to bylo s Ultrakoksem?

V době kolem roku '93, kdy frčel grunge a celkově tvrdší hudba, mě zkontaktoval Viking, že odchází z Kurtizán a zakládá kapelu s psychedelickým kytaristou Martinem Dontem z kapely Želví čelo. Nabídku jsem přijal, protože mě „street rock“ přestával bavit a chtěl jsem zkusit něco jinýho. Začali jsme zkoušet, hlavně Martinovy songy, který se vyznačovaly hypnotickejma podladěnejma riffama na lichej počet dob. Okouzlilo mě to a velmi rychle jsem do toho vplul. Hráli jsme docela často po klubech, v létě na festivalech a natočili jsme několik nahrávek – jednu v Berlíně, díky našemu basákovi, kterej tam měl přítelkyni. Bylo to zajímavý, takový temnější období.

Sledoval jsem pak tvou sólovou dráhu. Pamatuju si skvělou kapelu Space Junkie and The Planet Savers. Představíš nám její historii? Myslím, že před pár lety byl nějaký comeback, je to tak?

Space Junkie je čistě můj projekt, kterej jsem rozjel někdy kolem roku '97, kdy začala u nás bujet elektronická taneční scéna. Fascinovalo mě to a inspirovanej kapelama jako Liquid Harmony a Ohm Square jsem začal ve svým home studiu pracovat se čtyřstopým minidiscem, drum machine, samplerem a s pár synťákama. V prvním období jsem to pojal jako kapelu, přizval Yardu Helešice, Aleše Zenkla a DJ a začali jsme hrát. Scéna byla v počátcích, moc takových projektů tady nebylo a byla to taková euforická doba, kdy všechno šlo lehce. Hráli jsme hodně, ve skvělých klubech jako Roxy, Radost FX, Punto Azul a taky hodně mimo Prahu. Zájem o tuhle hudbu byl čím dál větší, a to po celý republice. K tomu to bylo úzce provázaný s Radiem 1, který bylo v tý době naprosto nejzásadnější radio ever. V roce 2014 jsem se ke Space Junkie vrátil – tehdy pouze ve dvojici s Alešem Zenklem – a natočil několik nových songů, jako třeba The Leader nebo King of Bees, na který jsou i klipy na youtube.

Jako Space Junkie jsi dál pokračoval i jako DJ, jestli se nepletu.

DJing, tehdy z gramců, mě fascinoval taky. Začal jsem to dělat. Ani ne s nějakýma velkýma ambicema, cítil jsem se pořád víc jako muzikant, ale bavilo mě to a zjistil jsem, že můžu kombinací správnejch desek vytvářet něco, co lidi i mě samotnýho přivádí do euforie. Dodneška si DJing občas dám a baví mě to pořád. Jenom jsem se na to nikdy nechtěl moc upínat, protože ten lifestyle kolem toho je dost nezdravej a já se rozhodně nešetřil (smích)!

Zaregistroval jsem album, které jsi vydal pod svým občanským jménem.

Řekl bych, že to byl asi zásadní zlomovej moment na mojí cestě. V době, kdy jsem byl ponořenej do dance music a hrál se Space Junkie, za mnou přišla zpěvačka a kamarádka Alice Springs, který jsem pro její původně anglický písničky dělal český texty, aby jí to hrály rádia. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl natočit svoje autorský album, kde budu zpívat česky a ona ho bude produkovat. Nejdřív mě to zaskočilo, ale po krátkým zvažování jsem souhlasil a šel do toho. Vytvořili jsme team – já, Yarda Helešic a Jirka Stivín jr. Pod producentskou taktovkou Alice jsem nahrál album To je nejvíc pro Universal. Moc se nechytlo, ale posunulo mě v několika rovinách. Zaprvé jsem si skoro všechny písničky zaranžoval sám a připravil ve svým home studiu, zadruhé jsem pozorně sledoval, jak Alice produkuje a spoustu se toho od ní naučil, zejména práci se zpěvem a vokálama. Na práci s Yardou už jsem byl zvyklej a znovu mě utvrdil v tom, že je to jeden z nejtalentovanějších, nejvkusnějších a zároveň technicky nejlepších kytaristů tady. Jirka Stivín na bubny je A-class. Znali jsme se samozřejmě z minulosti, protože se mnou chodil taky na konzervatoř a nahradil kdysi Vikinga v Kurtizánách. Na tomhle albu jsem vlastně započal svojí producentskou dráhu, čehož si všiml Meky Žbirka, který vydával taky u Universalu. A díky tomuhle mýmu ne zrovna prodejně úspěšnýmu albu mě později oslovil ke spolupráci.

Vím že hraješ na kytaru, ale před lety mě vyloženě potěšila tvoje proměna v bubeníka. Jak k tomuhle došlo?

Na bubny jsem si myslel od dětsví. Dokonce jsem je jako školák měl na krátký období u babičky ve sklepě, ale děda mě s nima bohužel zakrátko vyhodil. Věnovat jsem se jim začal někdy krátce po třicítce, kdy už jsem měl svoje studio a dostatečný podmínky k tomu na ně cvičit. Věděl jsem, že mi to půjde, jsem rytmickej hráč, jak na kytaru, tak na klavír, takže za vydatný podpory Aleše Zenkla, kterej mě hecoval, ať na bubny hraju, že to bude určitě skvělý, jsem začal hrát. Velmi rychle jsem se dostal na post bubeníka do kapely Goodfellas, kterou jsem krátce předtím produkoval a z důvodu odchodu jejich bubeníka, kterej se dal na hereckou dráhu, jsem s nima začal hrát. To byla ta nejlepší škola, protože kluci tehdy hráli fakt hodně, hodně času jsme trávili spolu, připravovali první desku Robbery Blues a žili jsme dost kapelním životem. Zároveň jsem taky začal bubnovat u Mekyho, nejdřív v jeho akustický sestavě, kde jsem systém akustickýho hraní okoukal od Oasis, kteří to na svých akustických koncertech dělali taky. Nechtěl jsem totiž jenom mlatit do cajonu. Chtěl jsem něco jinýho, co bude dobře fungovat s Mekyho songama, ale zároveň nepůjde o klasický perkuse.

U Mekyho Žbirky se musíme ještě zastavit. Byl to skvělý zpěvák a autor, bohužel nás v době přípravy našeho rozhovoru navždy opustil. Jak na spolupráci s tímhle nevšedním umělcem vzpomínáš?

Spolupráce s Mekym začala v roce 2000 a totálně mi změnila život v tom nejlepším slova smyslu. Oslovil mě, abych mu vyprodukoval song, že chystá album. A já cítil, že tohle je příležitost, kterou musím dát nejlíp, jak je vůbec možný. Zadařilo se a vzniklo Modrý album, který jsme produkovali s Alešem Zenklem, jehož Meky oslovil taky, aniž by tušil, že jsme kámoši a známe se. Byl docela překvapenej, ale trefil to skvěle, protože v týhle sestavě jsme vyprodukovali, troufám si říct, pro Mekyho comebackový album. Prodalo se ho desitky tisíc kusů a v rádiu mu z něj hráli pět singlů, což je dost nevídaný a ze songu Co bolí to přebolí se stal megahit. Zakrátko po vydání desky jsme postavili kapelu, vyrazili na tour a já začal fungovat v extralize československý popmusic s nejlepším zpěvákem všech dob z celýho Československa, kterej byl ještě k tomu stejně jako já fanoušek Beatles a totální hudební fanatik. Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo v mým muzikantským životě stát. Strašně moc mi to dalo, a z těch zkušeností, co jsem za tu dobu nabyl, budu nejspíš čerpat už navždycky. Byla to neuvěřitelná dvacetiletá jízda, která bohužel nedávno předčasně skončila. Vlastně neskončila. Chystám se ještě pomoct Mekyho synovi Davidovi, kterej produkuje jeho poslední album, který naštěstí Meky stihnul komplet nazpívat.

Tím se dostáváme k tvé další profesi – producentské. Té se věnuješ už velmi dlouho. Pochlubíš se nějakými plody své práce?

Producentství mám strašně rád.Je to něco, na co jsem si tajně pomýšlel už jako dítě. Pamatuju se, jak moje máma zvedala oči v sloup, když se mě v době, kdy jsem skončil na konzervatoři ptala, co vlastně teda chci dělat, a já jí řekl, že si pořídim svoje studio a budu producent kapel a zpěváků (smích)! Splnilo se mi to. Kromě Mekyho jsem pracoval se spoustou skvělých lidí. Namátkou třeba s kapelami United Flavour, Temperamento, The Silver Spoons, Goodfellas, Lety mimo. Ze sólo interpretů třeba Dáša Zázvůrková, Šárka Vaňková, Blanka Šrůmová, Vlasta Horváth, Deána Jakubisková Horváthová, Vašek Jelínek a další.

V současnosti prý pracuješ s Michalem Hrůzou.

Ano. S Michalem se známe dlouho, vlastně od doby, kdy ho vyhodili z Ready Kirken a on se dal na sólovou dráhu a vzal na basu mýho starýho kámoše Aleše Zenkla. Sem tam jsem jim pomáhal při nahrávání desek, ale k produkování jeho songu došlo až před nedávnem. Vznikla písnička Nahoru a oba jsme z ní měli skvělej pocit. Tak skvělej, že když se stala ta smutná věc s Mekym, Michal mi zavolal a nabídl mi místo v kapele. Udělalo mi to obrovskou radost, protože když jsem přemýšlel o tom, s kým bych tady vlastně chtěl hrát, kdybych si mohl vybrat, uvědomil jsem si, že je to právě Michal. Jeho písničky jsou mi hrozně blízký, celá kapela jsou moji dlouholetí kamarádi a jako zpěváka si Michala moc vážím. Vesmír to prostě řídí celý správně.

Protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, čtenáři by se jistě rádi dozvěděli něco o tvém vybavení. Vzhledem k tomu, na co všechno umíš hrát, toho asi máš hodně. Nahodíš aspoň něco?

To by bylo asi na samostatnej rozhovor! Zmíním aspoň to nejzajímavější. Co se týče kytar, mám kytary Fender, Gibson, Rickenbacker, Furch a Epiphone. Mám několik bicích souprav, konkrétně Tama rockstar na cvičení, Gretsch a jedny vintage Ludwig z roku 1976. Ze synťáků bych zmínil Nord Lead 4, Korg MicroKorg, Korg Triton, EMU Orbit, sampler Akai S5000, a desítky virtuálních synthů. Pak je tu samozřejmě vybavení studia, mikrofony, preampy, ale to je asi na jinej rozhovor...

Honzo, mám na tebe speciální otázku. Když zvládáš tolik hudebních proměn, jak to vlastně máš? Někdo hraje celý život na stejnou kytaru stejnou muziku a je spokojený. Tvůj nástrojový park jsme tady nějak zmapovali, ale... je to spíš tak, že když třeba hraješ na bubny, snažíš se být v tu chvíli sám pro sebe ten nejlepší bubeník a užíváš si nástroj? A pak to samé za DJ pultem a kytarou? Nebo že prostě děláš muziku a nástroj je spíš „jen“ prostředkem k vyjádření?

Až jednou budu nad hrobem, budu si moct říct: vším čím jsem byl, byl jsem rád. Všechny nástroje, na který hraju, mě baví. Nedokážu vlastně odpovědět na to, na co se mě občas někdo zeptá – na jaký nástroj hraješ nejradši? Nevím. Každý má svoje kouzlo, ale spojovací článek je to, že jsem rytmickej hráč. Hraju vlastně na všechno jako na bubny (smích)!

Při výčtu tvých aktivit předpokládám, že s trémou asi problém nemáš. Nebo se pletu?

Trémou nijak zásadně netrpím, ale před každým koncertem cítím takovej mix vzrušení a odpovědnosti. Jdu na pódium s tím, zahrát vždycky tak, jako by to mělo bejt naposledy.

Strašně rád bych si s tebou povídal dál, ale náš prostor je omezený, takže poslední otázka – na co se můžeme těšit? Bude nějaká nová muzika?

V současnosti se věnuju zkoušení s Kapelou Hrůzy, připravuju si kytarový a klávesový party, chtěli bychom posílit zvuk a obohatit ho. V příštím roce budu produkovat další album Dáše Zázvůrkový, budu pracovat na hudbě k filmu Můžem i s mužem, nejspíš natočíme něco dalšího s Michalem a budu se nadále věnovat komponování scénický hudby pro audioknižní vydavatelství OneHotBook, s nímž spolupracuju víc jak deset let.