Hovory po zkoušce #35: Ondřej Ruml

Ondro, jsem rád, že jsi přijal pozvání do Frontmana. Na úvod se tě zeptám – co ty a hudba, jak jste se potkali? Hrálo se u vás doma?

Můj táta hrál na kytaru a maminka si s náma zpívala normální lidový písničky. Táta hrál hlavně ty trampský, to mě moc bavilo a chtěl jsem to umět jako on. Ukázal mi první akordy na kytaru.

Chodil jsi někam do ZUŠky?

Ne. Ale chodil jsem do soukromé hudební školy Ciskotéka u nás v Jablonci nad Nisou. Vedli ji Dalibor a Zuzana Cidlinští. Jejich syn Dalibor je dnes etablovaný hudební producent, který dělá pro Xindla X, Marka Ztraceného, Slzu, Jarka Nohavicu a další. Původně jsme ale spolu jako děti chodili k jednomu učiteli na banjo a oba hráli bluegrass. Tahle hudební škola byla pro mě zásadní už i proto, že jsme se tam neučili noty, ale učili jsme se rovnou hrát podle akordických značek. Učili jsme se praktickému přístupu k hudbě – jak hrát v kapele, jak hrát doprovod, skládat svoje písničky a nebo třeba taky jak nedat před publikem najevo, žes udělal chybu (smích).

Vím, že jsi hodně muzikální. Hraješ na klavír, banjo, kytaru, zpíváš. Zpěv jsi studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka, pokud se nepletu. Na tohle studium se váže myslím i hraní třeba s Top Dream Company, je to tak?

Ano, je to tak. Tam jsem se potkal s trumpetistou Petrem Harmáčkem, basistou Michaelem Krásným, saxofonisty Davidem Fárkem a Zbyňkem Polívkou, pianistou Honzou Bálkem a dalšími skvělými muzikanty, se kterými jsme společně založili Top Dream Company, protože jsme milovali kapelu Tower of Power a chtěli jsme si zkusit zahrát jejich repertoár. Původně to vlastně vzniklo jako jejich revival. Postupně pak kapela procházela různými obměnami obsazení, tvorbou vlastního repertoáru a dalšími změnami a hledáním, aby se stala konečně takovou, jakou ji mohu znát její fanoušci dnes.

Velkou zálibu máš v jazzu, čemuž rozumím. Ale taky v bluegrassu, což je docela zajímavá kombinace. To je kvůli tomu banju?

Bluegrass je moje srdcová záležitost. Leccos jsem se díky němu naučil, myslím hlavně asi rytmus a taky hrát rychle na banjo (smích). Původně jsem si myslel, že jednou budu slavný banjista a budu hrát někde v Americe nějaký modernější bluegrass. Čím dál tím víc jsem ale cítil, že je mi v tom žánru s banjem na krku těsno a že vlastně chci zpívat něco jinýho a žít hudebně v úplně jiných vodách.

U jazzové hudby se na chvilku zastavme. Vystupuješ například s Kvartetem Františka Kopa. To je opravdu top kapela. Přiblížíš nám vaše společné fungování?

S Františkovým kvartetem už vlastně nevystupuju. To bylo jen takový období, který pro mě ale bylo vlastně úplně zásadní. Jednou si nás totiž společně někdo objednal na nějaký event, abychom tam společně provedli píseň Moon River. Já do té doby znal osobně snad jenom basistu Martina Lehkého. A Františka a Badyho Zbořila jsem znal z J.A.R., takže to pro mě byly takový polobozi (usmívá se). Měl jsem z nich strašnou trému, Bady to asi vycítil a dost mi tenkrát pomohl. Cítil jsem z jeho strany vřelost, respekt a podporu. To jsem ještě tehdy nevěděl, že spolu budeme později trávit tolik času hraním písniček Ježka, Voskovce a Wericha s Matej Benko Quintetem nebo i šansony Hapky a Horáčka. Všechny ty kluky včetně Petra Maláska mám moc rád a občas se potkáváme v nějakých projektech. Moc rádi spolu hrajeme a nebo i prostě jen tak jsme.

Zajímají mě tvoje popové ambice. Měl jsi je vlastně někdy? Jazz je super, ale přeci jen menšinový žánr, minimálně u nás.

Já nevím, jestli se v mém případě dá mluvit o popových ambicích, ale rozhodně bych se teď chtěl pustit do něčeho, co jazzem asi moc smrdět nebude. Co to ale přesně bude, to zatím nedokážu úplně konkrétně říct. Mám nějakou představu o zvuku a tématech, hodně mě asi ovlivnilo i to, že jsem teď trošku proniknul do světa Davida Bowieho, protože hraju hlavní roli v jeho muzikálu Lazarus v Divadle Komedie. To mě hodně baví. A taky mám rád Collinse, Pink Floyd, Petera Gabriela, George Michaela a třeba teď taky poslouchám Buddyho Guye.

Zásadní a zlomový pro tebe byl určitě rok 2008 a soutěž X Factor, kde jsi nakonec obsadil druhé místo. Myslím že jako jeden z mála lidí jsi dokázal zužitkovat mediální pozornost, kterou jsi dostal. Nejdřív se zeptám na trému. Jaké bylo pro tebe procházet soutěží pořád do vyšších kol a zpívat v přímých přenosech v televizi?

Člověče, ze začátku jsem měl takovou trému, že mi před prvním kolem psychosomaticky odešel hlas. To si pamatuju velmi dobře, jak jsem úplně zpanikařil a málem se zhroutil. Naštěstí jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě z toho dostali a to první kolo jsem jakžtakž odzpíval. Myslel jsem si, že pak hned vypadnu, protože jsem zpíval jazzovou úpravu Beatles Can’t Buy Me Love od Michaela Bublé, což se dle mého soudu tehdy do takové soutěže, kde o postupu hlasujou lidi, vůbec nehodilo. Jenže ono to zafungovalo a lidi pak ode mě už nečekali nic jinýho. Dodneška to vlastně vnímám jako zázrak.

A moje druhá otázka míří k době po soutěži – máš nějakou radu pro mladé a ambiciozní zpěváky, jak ustát ten šrumec okolo vlastní osoby? Jak si udržet svou cestu v hudbě a neskončit vycuclý s kariérou v troskách, od různých manažerů a podobně?

Na to asi žádná rada neexistuje. Jenom občas mám tendenci se k tomu vyjádřit, když vidím, jak etablovaní umělci dělají do takový soutěže nábor a těm dětem slibují úspěch, splnění snů, kariéru, koncerty a nevím co všechno ještě. Málokdo už ale řekne, že to stojí obrovský úsilí a léta práce na sobě a že ta soutěž tady není primárně k tomu, aby někomu splnila sen, ale proto, aby vydělala peníze těm, kdo ji vymysleli. Některým lidem to může skutečně i psychicky dost ublížit.

Samozřejmě platí, že to může někomu marketingově hodně pomoct, je to ale až na posledním místě. A nutno dodat, že v dnešní době efekt z takového marketingu trvá velmi krátkou dobu. Pokud uspějete, je tedy potřeba co nejdříve začít o sobě dávat vědět. Ale ne jako kmotr opičího mláděte v ZOO nebo kmotr nové parfumerie, ale jako svébytný hudebník, umělec. Vím, teď to vypadá, že dělám chytrýho, ale je to prostě tak (smích).

Po finále jsi dostal nabídku ke konkurzu do Lyrikálu Kudykam autorské dvojice Hapka a Horáček. Dostal jsi hlavní roli Martina, což je skvělé. Tohle hudební dílo ti asi hodně pomohlo etablovat se na scéně, myslím. Jak na tuhle příležitost vzpomínáš zpětně?

Už dlouho říkám, že když máte štěstí, tak vám jednou za pět až deset let přijde nějaká opravdu velká a silná umělecká příležitost. Tohle byla jedna z nich. Naprosto nezapomenutelná a zásadní zkušenost. Byl jsem hozenej do vody velkýho jeviště a hraní ve verších. Ze začátku jsem se s tím dost trápil a myslím, že i lidi okolo mě byli ze mě v rozpacích. Pořád jsem si myslel, jak to neskutečně prožívám, ale režisér Dodo Gombár mi vždycky na konci zkoušky řekl, že to bohužel není vidět, že to takzvaně nejde přes rampu, přes hranu jeviště. A já pořád nevěděl, jak na to, a byl jsem z toho celkem dost na dně.

Tehdy mi zase pomohl někdo jako tenkrát Bady. Někdo, ke komu jsem vzhlížel a zároveň se ho možná i trochu bál. Byl to Karel Dobrý, který hrál Kudykama a který mi dal na jedné zkoušce najevo, ať jsem v klidu, že je potřeba tu energii jenom udržet na jednom místě. Vlastně mi tím nějak vyjádřil, že mi věří a že to podle něj dám. Pamatuju si, že to byl pro mě moment, kdy jsem si řekl, že to prostě zvládnu, a začal kvůli tomu i chodit na herecké konzultace. S Karlem jsme potom hráli i premiéru. Teda tu třetí (smích).

Na spolupráci s textařem Michalem Horáčkem jste pak ještě navázali.

Ano. Ta spolupráce trvá v podstatě dodnes. S Michalem jsme projeli republiku křížem krážem s jeho pásmem šansonů, kde zpívali ještě Lenka Nová a Franta Segrado, občas se přidali ještě další hosté jako třeba Jana Lota nebo Xavier Baumaxa. Podílel jsem se také na představení Český kalendář ve Švandově divadle, ze kterého později vzniklo i dvojalbum, kde mám asi tři písničky. Zpívat Horáčkovy texty s hudbou Petra Hapky je za odměnu.

Líbí se mi, že se nebojíš vystupovat sám, třeba s looperem. Není ti někdy smutno?

Já to mám vyvážený. Mám asi tři projekty, který točím dokola. Někdy jedu sám s looperem – tomu říkám One Man Show Nahubu, někdy jedu hrát jazz s Matějem Benko Quintetem a někdy jedu zpívat šansony jenom ve dvou ještě s pianistou. Takže smutno mi nebejvá. Je ale pravda, že když jsem měl první šňůru jenom s looperem, a těch koncertu bylo docela dost, už jsem se pak těšil, až budu zase hrát s kapelou a budu se mít o koho opřít. Protože když tam jsi sám, může to někdy být docela tlak a vyčerpávající.

Když už probíráme alternativnější hudební projekty, vystupuješ také s Beatburger Bandem, kapelou založenou na beatboxu a technikách využívajících lidský hlas. Je to tak, že kapela ti jakoby dělá hudební doprovod a ty zpíváš solo, nebo je to hudebně, harmonicky provázanější?

S Beatburger Bandem to byla jenom taková asi dvouletá etapa, ze který si toho moc nepamatuju, protože jsme byli pořád zhulený (smích). Ale zkušenost k nezaplacení. Dostal jsem se díky nim na místa, kam bych se normálně sám jako Ondřej Ruml nedostal. Většinou šlo o zajímavý, alternativně laděný akce, kam by mě jako „rychlokvašku ze Superstar“ normálně nikdo nepozval. Takovej trošku underground. My jsme to měli rozdělený různě. Kluci většinou dělali beatbox a já k tomu zpíval basu. Nebo, když byla basová linka jednodušší, zpíval ji někdo z kluků a já mohl zpívat melodickou linku. Bylo to fajn. Moc rád na to vzpomínám.

Účinkování v Kudykamu ti také otevřelo dveře do muzikálové scény. Zahrál sis třeba v Johance z Arku nebo v Lazarovi Davida Bowieho. To jsou, řekl bych, rozdílně pojaté hudební kusy.

No, to máš možná pravdu, ale má to jeden společnej jmenovatel, a to je upřímnost, um a snaha udělat něco výjimečnýho a poctivýho. Ondřej Soukup je pro mě jeden z nejvýraznějších skladatelů současnosti a na jeho hudbě je to znát. Možná už proto, že je to basista, takže to má prostě pevnej spodek. Johanka z Arku je jeden z nejlepších muzikálů, ne-li nejlepší, v jakým jsem kdy hrál. Hubač libreto, Osvaldová texty, Soukup hudba a Bednárik režie. Hrajeme to dodnes v Divadle Kalich a lidi pořád chodí. A Lazarus, to je po Kudykamu druhý příklad, jak jsem říkal, že přijde výjimečná umělecká příležitost jednou za pět až deset let. Respektive mezitím vlastně ještě byl Hamlet Janka Ledeckého. Takže vlastně mám docela štěstí, když tak na to koukám (usmívá se).

Lazarus, Beatburger Band, hraní si s vlastním hlasem přes looper... Cítím z tebe správně takové to poctivé hudební hledačství? A pokud jo, co vlastně hledáš?

Já si nepřipadám, že bych něco hledal. Chci se prostě jenom bavit. Nedělám nic plánovitě, spíš asi jenom instinktivně. Jsem vlastně jako dítě. A utvrdil mě v tom už dávno na konzervatoři můj učitel herectví, kterej mi řekl jednu zásadní věc: „Když to nebaví tebe, nemůže to bavit ani ostatní.“ To je velká pravda a je to nezpochybnitelný. Můžeš být navoněnej, hezky oblečenej, můžeš se tvářit, že si to strašně užíváš, usmívat se jako blbeček, ale když to není doopravdy, tak tam lidi seděj a některý koukaj na hodinky, některý se nervózně vrtěj a vlastně by se chtěli i bavit, ale nějak nedokážou přijít na to, proč jim to nejde. A celý to je ve finále jenom tvoje vina.

Koukal jsem, že máš za sebou i nějaké herecké příležitosti. Zahrál sis třeba v seriálu Zdivočelá země.

Prosím tě, tohle se vzalo nevím kde, já v tom seriálu skutečně hrál, ale jenom takovou úplně malinkou roli, který si ani nevšimneš. Takže to vlastně ani nestojí za zmínku. Hraní mě moc baví a beru to jako součást svojí práce a taky příležitost jak se neustále učit něco novýho. Nedávno jsem ale měl moc zajímavou roli, takovou rozporuplnou postavu v seriálu Specialisté. To se koukni (usmívá se).

Nesmíme ještě opomenout důležité téma, a to je výuka. Vím, že působíš jako hlasový pedagog. Řekneš nám o tom něco?

Honzo, já jsem učil asi čtyři roky na Mezinárodní konzervatoři na jazzovém oddělení. A přišel jsem na to, že mě to nenaplňuje a že mám vlastně i trochu strach, abych těm lidem neříkal hovadiny, nebo abych je nějak nesměroval blbě. A taky mě u některých lidí mrzelo, že na to vlastně kašlali. Měli potenciál, ale nepracovali na sobě. Takže byla to zajímavá zkušenost, ale v současnosti to není to, čemu bych se chtěl naplno věnovat. Možná někdy později. Nevím. Vím jen, že je tu pár lidí, který jsou jako učitelé fantastický. Učí moderně, mají vřelý a erudovaný přístup a mají opravdu skvělý výsledky. Učení zpěvu je něco, co nemůže dělat kdokoliv. A neplatí, že když jsi dobrej zpěvák, budeš automaticky dobrej učitel. Tak to nefunguje.

Ondro, moc rád bych si s tebou povídal dál, ale máme čas už jen na poslední otázku. Co do budoucna? Na čem pracuješ? Bude nějaká muzika, na kterou se můžeme těšit?

Asi to bude znít jako fráze, ale dělám na tom. A až to bude mít nějaký konkrétní kontury, dám o tom vědět. To se spolehni. A děkuju ti za milý povídání.