Hovory po zkoušce #36: Tomáš Liška

Ahoj Tomáši. Díky, že jsi přijal pozvání. Jak to bylo s tebou a muzikou, jak jste se potkali? Hrálo se u vás doma?

Ahoj Honzo, díky za pozvání. S muzikou to u nás bylo tak, že táta fungoval coby kytarista a zpěvák asi ve dvou rakovnických country kapelách a máma si doma hodně často a hodně pěkně zpívala. Ale jinak se u nás doma běžně nehrálo. Většinou se do ruky braly kytáry v rámci různých oslav, což děláme dodnes. Ale já se toho až na asi dvě výjimky nikdy neúčastnil. Buď mi to přišlo v tu dobu trapný, nebo jsem se styděl. Mluvím o svých jinošských až pubertálních letech.

Jsi basista. Tenhle nástroj pro tebe byl nějaká jasná volba, nebo byla cesta k němu klikatější?

Cesta byla taková, že jsem se asi v první nebo druhé třídě hlásil do hudebky v Rakovníku na housle. Pozvali mě ke zkouškám, které jsem po pár minutách úspěšně nezvládl. Následovala tak hudební pauza, ve které jsem se věnoval především hokeji a klukovským zálibám. Když potom místní učitel kontrabasu otevíral svoji soukromou hudební školu, naši mě tam přihlásili tentokrát na basu. Žádné zkoušky jsem, myslím, tenkrát neskládal, čemuž asi vděčím za to, že jsem se k muzice jako dítě dostal. Bylo mi tenkrát kolem deseti let.

Ale rád jsem to teda nedělal. Měl jsem spousty jiných zájmů, kde nebylo pro muziku místo, ale jednou už se to stalo, tak jsem tam chodil. Byli jsme tak vychovaný. Když se něco řeklo, tak jsme to s bráchou dělali. Jakmile jsem se ale mohl rozhodnout s tím seknout, udělal jsem to. Takže v patnácti, když jsem šel na učňák, jsem to zabalil a věnoval se naplno pubertě.

Působíš na mě jako člověk, co se pořád vzdělává, snaží se posouvat. Nejdřív jsi vystudoval KJJ?

Kdepak, nejdřív jsem se učil v Praze tři roky na tiskaře, dělal jsem potom v tiskárně v Rakovníku. Pak dálková maturitní nástavba na ekonomce na Kladně, civilka v nemocnici a až potom Ježkárna.

Jak šla studia dál?

Musím říct, že zájem dozvídat se nové věci u mě byl vždycky a je pořád. Někdy s tím mám problém, protože bych si chtěl osahat mraky věcí a potom se přestávám soustředit na to podstatné. Na Ježkárně jsem tedy odmaturoval a okamžitě přešel na VOŠ, která se tehdy čerstvě otevřela při Konzervatoři Jaroslava Ježka. To byl konečně ten pravý průnik a ponor do jazzu, po kterém jsem prahnul. Absolvoval jsem tenkrát s triem Matěje Benka.

Několik let potom jsem na žádné další školy nemyslel, ale jezdil jsem docela často po různých mezinárodních workshopech, hlavně do Polska a Itálie. Dveře se začaly otevírat a já pojal chuť zkusit se přesunout někam za hranice. Inspiroval mě tehdy bubeník Tomáš Hobzek, který začal jezdit hrát do Berlína. Tak jsme začali jezdit spolu, vymetali jsme tam všechny jam sessiony a hráli se spoustou různorodých muzikantů napříč žánry. Spousta z nich pocházela nebo si v minulosti prošla výbornou školou Jazz Institut Berlin. Tak jsem se rozhodl, že spojím příjemné s užitečným a doplním si bakaláře.

Přihlásil jsem se ke zkouškám, měl jsem tehdy už za sebou první sólovou desku Invisible World, zahrál jsem jim a oni mi řekli „Hele, s tebou bychom si rádi sami zahráli, proč se sem hlásíš?“ Já říkám: “ Oni na to, že jsem jim tam přeci jeden diplom přinesl, a mávali přede mnou absolutoriem z VOŠky.

Dokola jsem jimm opakoval, že to přece není bakalář, ale oni si vedli svou, že tady maji papíry z konzervatoře a diplom a že to jim stačí. Hrát umím a akorát bych jim tam zabíral místo pro někoho, kdo to potřebuje. Tak říkám: „Fajn, ale já chci na tuhle školu!“ Takže mi bylo doporučeno podat si přihlášku za půl roku na magisterský program, což byla trefa do černýho. V tuhle možnost jsem ani nedoufal a oni mi jí doslova vnutili! Přihlásil jsem se, přijímačky dopadly a já jsem v lednu nastupoval.

Vím o tobě, že jsi se úspěšně zúčastnil i několika prestižních soutěží a masterclassů. Pochlubíš se nám?

Kromě pražské jazzové dílny, kterou tímto všem vřele doporučuji, jsem jezdil na workshopy hlavně do Polska. Upozornil mě na ně tenkrát David Dorůžka, který tam jezdil jako lektor. Říkal, že úroveň je tam skvělá. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí, mimo jiné s Michalem Tokajem, Michalem Baranskim, Lukaszem Zytou, Piotrem Baronem, Piotrem Wojtasikem a dalšími. Prostě top dream company polského jazzu.

Na vyloženě masterclassu jsem byl na severu Itálie u Milána. Sjela se tam tenkrát top dream company amerického jazzu. Takže lidi jako Jimmy Cobb, Buster Williams, Joey DeFrancesco s náma pracovali. Tím, jak to bylo malé městečko, měli jsme je na očích prakticky každý den a celý den. To bylo super! Jeli jsme tam tenkrát s Ondrou Pivcem a bubeníkem Martinem Novákem. Dostal jsem tam diplom za basistu workshopu.

Máš na kontě opravdovou spoustu projektů, ať už minulých, či současných. Zkusíme alespoň některé probrat. Co tvoje spolupráce se zpěvačkou Martou Topferovou?

S Martou to bylo krásné a intenzivní období. Někdy kolem roku 2006 se nám podařilo navázat spolupráci, která trvala asi deset let. Byl jsem zamilován do latinskoamerické hudby obecně a Marta byla tenkrát pro mě takovým zjevením. Vůbec jsem nechápal, jak může být od nás. Hráli jsme většinou v triu a jezdili celkem hodně po celé Evropě, rád na to vzpomínám. Potom jsme několik let pracovali na společném autorském projektu Milokraj. Vzniklo jedno album a mnoho vzpomínek. Po asi dvou letech jsme spolupráci ukončili a každý se vydal svou cestou. Já jsem se naplno pustil do své kapely Invisible World, se kterou hraji dodnes.

Řekl bych, že asi zásadní bude tvoje angažmá v legendární Druhé Trávě Roberta Křesťana. Povíš nám o tom něco bližšího?

Zásadní kapela to v mém životě určitě je. Už jen proto, že s klukama hraju už dvanáctým rokem! Je to šílený, jak čas letí. Pamatuju se na první zkoušku v Praze. Zahráli jsme si, všechno fungovalo, doladili pár detailů a o pauze jsme šli na oběd. Tam jsme si tak spokojeně sedli a skoro celou dobu mlčeli. Já nejsem nijak moc hovorný občan, ale trochu mě zarazilo, že se nás tam sešlo hned šest takových.

S Trávou je to super, co ti mám povídat. Skvělí muzikanti, inspirativní osobnosti, skvělá muzika, která se pořád někam vyvíjí. Nevím jestli jsi slyšel naše poslední album Díl první, každopádně jestli ne, tak to prosím udělej. Je pro mě zhmotněním toho, čím Druhá tráva pro spoustu lidí byla a je: hledáním nových cest, spojováním zdánlivě neslučitelných světů, bezprecedentním uchopením zvuku a skladeb. Do toho všeho Robert a jeho texty. Před měsícem jsme se vrátili ze Slovenska, kde jsme ve studiu Birdland Studios natočili Díl druhý. Je se na co těšit, to ti slibuju…

Když jsem si projížděl tvoji diskografii jako spoluhráče, všimnul jsem si kromě jiných úžasných spoluprací i několika opravdu výrazných jmen. Například jsi nahrával s Lenkou Dusilovou, Věrou Martinovou, nebo Pavlem Bobkem. Nahrávání s těmito osobnostmi mě samozřejmě zajímá...

S Pavlem Bobkem jsme hráli mnoho let jako Druhá tráva a byla to pro mne obrovská čest, stát vedle něho na podiu. Byl to neskutečně charismatický a vtipný člověk. Natočili jsme s ním tenkrát vlastně poslední desku, která se jmenuje Kruhy. Produkoval to celé Luboš Malina z Druhé trávy.

S Lenkou Dusilovou jsme se potkali v kapele Eternal Seekers. Kdo nezná, vřele doporučuji. Myslím, že tahle poloha Lence hodně sedla a vzniklo album, které se podle mého zapsalo do historie. Jádrem kapely byla Lenka s pianistkou Beatou Hlavenkovou a klarinetové těleso Clarinet Factory. Byl jsem tam tenkrát s bubeníkem Davidem Landštofem jako skálopevná rytmika. Skvělý čas s touhle partou.

A ptal ses na Věru Martinovou? Jojo, tenkrát jí pár dní před natáčením odřekl basu Aleš Charvát. Věra tehdy spolupracovala opět s pianistkou Beatou Hlavenkovou, a ta mě doporučila. Takže s Věrou to bylo rovnýma nohama do vody. Přijel jsem do jejich domácího studia a rovnou se učil a natáčel pecky na desku Věřím svým snům. Na to konto jsme spolu potom několik let hráli.

Oprav mě, jestli pletu, ale z tvé diskografie, ať už autorské, nebo sidemanské, cítím tíhnutí zejména k jazzu, folku a třeba i country. Pop a bigbeat tam třeba moc nevidím. To tě neláká?

No, a co mám dělat, když mě nikdo na bigbítový desky nevolá?! Já bych šel hrát, až by se hory zelenaly. Na rocku a popu jsem vyrostl a čím dál víc se k nim vracím jako posluchač. Možná mě mají muzikanti spojeného jen s jazzem nebo Druhou trávou. Ale realita je taková, že mě baví hrát v podstatě jakýkoliv žánr. Jen to musí být dobré…

Když se vrátíme zpátky k plus-mínus jazzu, musíme vyzdvihnout hraní třeba právě s Tomášem Hobzekem nebo Matějem Benkem.

S Tomášem jsme se potkali na Ježkárně a od té doby jsme spolu odehráli bez přehánění nejméně tisíc koncertů. Jezdíme pořád nějaké šňůry s lidma zvenku, natáčíme desky a držíme asi patnáct let Tomášův kvartet. Je to skvělý drummer a hlavně člověk!

S Matějem jsem začal hrát kolem roku 2005, když jsem v jeho triu vystřídal Honzu Greifonera. Matěj byl pro všechny na Ježkárně zjevením! Nastoupil se mnou tenkrát do prváku a po uvítací řeči ředitele si sednul za piano a zahrál pár standardů tak, že celá škola zírala: „Co to je? Jakože – nováček z prváku a takhle hraje?“ Matěj je neskutečný talent. Hráli jsme potom kromě tria i v kvintetu s Bady Zbořilem a dechama, což byla skvělá práce zakončená deskou Time Against Us.

No, a míříme k tvému asi nejzásadnějšímu projektu plnému autorské hudby a to je Invisible World. Tvoje kapela plná fantastických hráčů, zaměřená na hudbu řekněme jazzu kříženého s world music a dalšími vlivy. O co ti vlastně jde? Je to pro tebe dejme tomu „životní kapela“ ve smyslu splněných ambicí, hudebních snů? Tady jsi doma?

Jojo, tady jsem doma. Je to konečně „kapela Kapela“. Tady cítím absolutní jednotu a tah za jeden provaz. Kluci jsou skvělí. At' už jako muzikanti, nebo jako parta. Ono totiž jít se svou muzikou ven je pro většinu „skladatelů“ hodně citlivý a nekomfortní téma. Jdeš prostě s kůží na trh a vystavuješ se mnoha a mnoha rizikům. Chce to hodně odvahy a někdy i podpory.

Do té doby šlo všechno relativně dobře, ale až se současnou kapelou Invisible World jsem se zbavil takového toho kamene v břiše, když jsem přinesl novou věc. Absolutní jednota a snaha ze všeho vykřesat absolutní maximum a to za všech okolností. Když se třeba nepovede na koncertě udělat zvuk nebo nastanou nějaké trable na šňůře, není v kapele nikdo, kdo by dělal Divu! To je hodně důležité a je to ohromná podpora pro mě jako leadera kapely. Takže kluci, děkuji!

Na kontě máte, pokud se nepletu, šest studiových desek a několik nominací na žánrového Anděla. Poslední deska Hope získala cenu Anděl v kategorii jazz za rok 2020. Jak jsi to přijal?

Anděla jsem si samozřejmě vždy přál dostat, ale zůstalo „jen“ u nominací, za které jsem samozřejmě také šťastný. S albem Hope to byl ale od začátku trochu jiný proces. Myslím tím spletitou cestu k vydání, několik odmítavých reakcí labelů a nakonec založení vlastního vydavatelství Invisible Records. Deska se zrodila ještě před covidem a během prvního lockdownu jsem se rozhodl poslat ji na mastering a vydat sám.

Je to dítě stvořené bez jakéhokoliv očekávání. Trvalo asi rok a půl než přišla jeho chvíle. Když mě vyhlásili hned v první kategorii, byl jsem v takovém šoku, že jsem ani nestihl být nervózní, a kupodivu jsem u mikrofonu nekoktal. Když se zpětně podívám na osud téhle desky, vlastně to dává smysl. Všechny předchozí nominace a oddalování Anděla až sem. Já říkám, že Anděl sestoupil opět v pravý čas.

Invisible World ale nebyla jediná z kapel, ve kterých hraješ, která ten rok u akademiků uspěla, je to tak?

Trochu jsme si to ten večer užili. Byli jsme nominováni s Druhou trávou za album Díl první. Anděla jsme dostali a ještě ke všemu si akademie všimla Roberta Křest'ana a ocenila ho symbolickým vstupem do Síně slávy. Robert to potom glosoval tím, že si ještě nepřipadá dostatečně starý na to, aby takové ceny dostával, ale že děkuje.

S Invisible World, ale i dalšími kapelami jsi projel kus světa včetně USA. Zajímá mě například Japonsko. Jak místní přijali vás, vaši hudbu?

V Japanu to bylo samozřejmě skvělé! Ale to bylo i v Americe na prvních dvou, možná třech turné. Potom se mi začala Amerika vzdalovat. Několik let jsem tam ale nebyl a docela bych se tam zase podíval, tak spřádáme s Druhou trávou plány.

V Japonsku jsem byl jednou – na turné s Invisible World. A bylo to naprosto famózní. Hráli jsme asi patnáct koncertů od malých klubů až po sály pro zhruba pět set lidí. Trochu jsme se báli přijetí publika, ale po prvních koncertech bylo jasno. Ona taky muzika, kterou hrajeme, nechá málokoho v klidu a bez emocí. Takže super distingovaní Japonci na konci řvali a tleskali, že chtějí ještě. A po koncertě jsme si zažili to, co bych přál každému muzikantovi zažít. Dlouhá fronta na prodej a podpisy desek a zpěvníků, nekonečné focení, selfie, poklony a tak dále. Kontakt s publikem vyšel bezvadně a už se těším, až poletíme znovu.

Když se bavíme o koncertech, představíš nám svůj gear? Na co vlastně hraješ?

Kontrabas mám ani nevím jaký. Není signován, zřejmě je to nějaká německá fabrika. Baskytar mám několik, ale poslední roky hraju s velkou vášní na dvojici českých Jolan: Diamant a Basso V. Jsou to skvělé nástroje s velkým charakterem. Občas natáčím doma pro různé producenty a ani jim raději neříkám, na co nahrávám. Jenom mě potom baví ty zprávy typu: „To je masakr, ta basa!“

Aparát mám v současné chvíli TC Electronic hlava, 3x10” Mark Bass bedna. A dvě krabičky: Delay (TC Electronics) a Big Muff (Electro Harmonix).

Tomáši, mohli bychom pokračovat ještě dlouho, projektů a spoluprací je opravdu hodně. Bohužel náš prostor je omezený. Zajímá mě: co dál? Co chystáš a na co se můžeme těšit?

Zrovna teď mám hlavu plnou psaní pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Dostal jsem nabídku zahrát s tímto tělesem koncert za doprovodu Invisible World. To znamená moje kapela plus SOČR, všechno moje skladby rozepsané do této orchestrace. Je to hodně práce a hodně času, tak se snažím nerozptylovat jinýma věcma. Ale jako basista pořád někde jezdím. V půli února máme s Invisible World šnůrku koncertů, takže zajedeme do Vídně, Žiliny, Zlína, Bojkovic a v březnu se objevíme ve Varnsdorfu a na Dobříši. A 9. 3. budeme v Jazz Docku v Praze, Takže srdečně zvu!