Hovory po zkoušce #38: Radek Tomášek (Clou, Support Lesbiens)

Ahoj Radku. Na úvod se všech ptám, jaké bylo jejich první setkání s muzikou. Ty ses jí snad ani vyhnout nemohl, nebo jak to bylo?

Je to tak. Táta je hudebník, takže jsem to měl od mala v plný palbě! (smích) Plnej byt kytar, piáno, gramofon a hromada desek...

Hraješ na bicí, na kytaru, skládáš. Zkusíme to všechno probrat. Co ty bubny, chodil jsi někam do hudebky?

Nene, jsem samouk. Akorát v šestnácti mě spolužák seznámil s Brankem Krížkem a zkusil jsem u něj pár lekcí... Tam jsem zjistil, že radši zůstanu u samovýuky. (smích) Tím nechci říct, že by Branko nebyl dobrej učitel. Naopak je fantastickej a hodně mě zasvětil do latinsko-americký muziky, kterou mám strašně rád. Ale já si to prostě chtěl vždycky dělat po svým. Bubny jsou pro mne naprostá svoboda. Můj svět, kde si můžu dělat, co chci.

Já jsem tě poprvé zaregistroval v nějakých HC/punkových kapelách okolo klubu 007 na Strahově nebo legendárního squatu Ladronka. Zavzpomínáš na ty doby?

Ty doby jsou pro mě naprosto stěžejní a snažím se udržet si je v krvi za každou cenu. Svoboda, nepoddajnost, ohleduplnost, vášeň, respekt. Lidi okolo týhle scény mě formovali na celý život a za to bych jim všem rád poděkoval. Vždycky, když se cítim ztracený, vracím se ke kapelám z týhle doby.

Mimochodem, hraješ dobře na kytaru. Na tu tě učil táta?

Nene, na kytaru jsem taky samouk. Tam mi nikdo nikdy neukázal ani akord. Jedinej nástroj, kterj jsem studoval, je piano. Ale tam to se mnou po devíti nebo deseti letech vzdali! (smích) Já jsem opravdu špatnej student.

Asi většina lidí tě má spojeného s kapelou Clou. To byla ale hodně rozjetá parta. Jak jste se vlastně dali dohromady?

Clou se dali dohromady právě díky HC/punk scéně, co jela kolem Sedmičky a tak podobně... Péťa kytarista hrál v super chomutovské emo kapele Amity, Lukemo ve strakonických Stepson a pak se mnou v Unsized Up Kids. Brian přicestoval z Kalifornie. To byl takovej malej zázrak...

Měli jste skutečně velkou podporu od nahrávací společnosti. Točili jste desky, singly, klipy. Hráli jste headline sety na festivalech. Dá se říci, že to byl splněný sen?

Jo, bylo to fajn. Ale taky hodně těžký. Takovej úspěch jsme vůbec nečekali a nebyli jsme na to vůbec připraveni. Taky to tak dopadlo.

Jaká je vlastně teď situace kolem kapely?

Clou se rozpadli v roce 2013 a je to pro nás uzavřená kapitola.

V roce 2012 proběhl skutečně velký třesk ve skupině Support Lesbiens. Bylo to mediálně hodně propírané. Hynek Toman kolem sebe poskládal úplně novou sestavu. Zpíval Czenda Urbánek, se kterým jsem už rozhovor dělal. Tebe se zeptám – jak jsi se vlastně do kapely dostal?

Se Supportama jsme měli s Clou stejnej management a s Hynkem jsem byl vždycky hodně zadobře. Občas nám pomáhal se songama a panoval tam oboustranně velikej respekt. Když mě pak oslovil, jestli bych s ním do toho nešel, tak jsem vlastně vůbec neváhal. Navíc myslím, že mám rád výzvy.

O bubenících koluje spousta vtipů, některé jsou třeba o tom, jak se bubeníci pokoušejí skládat vlastní písně. Ty ale skládáš a docela úspěšně. Pokud vím, tak v repertoáru Clou i Support Lesbiens jsou tvoje věci.

Jo, pár úspěšných songů v portfoliu mám... Já se vlastně už dlouho cítím být víc skladatelem a producentem, než bubeníkem. I když to jsou asi silný slova. Tak možná to opravím: je to fifty fifty.

Vzpomínám si, že jsi udělal i nějakou rapovou desku s Indym, je to tak?

INDY KMBL. Doteď si při vší skromnosti myslím, že to je skvělý a nedoceněný album. Často myslím na to, že spolu ještě něco uděláme. K rapový muzice mám stále velmi blízko.

Když probíráme hraní s kapelama, nemůžu se nezeptat na tátu. S ním hraješ už opravdu dlouho. Jaké to je? Nestyděl jsi se někdy zamlada jako tvrdý rocker, hrát tátovy niterné folkové věci?

S tátou hraju od patnácti. Začátky byly v pohodě, protože jsme hráli převážně v Německu, ale jak se dělo něco v Čechách, styděl jsem se strašně! Přesně jak říkáš... Ale teď poslední roky si to strašně užívám. Jsme na sebe naprosto napojení.

Pojdmě se vrátit na chvíli k bicím. Co tě tak sleduju, pořád kupuješ nebo prodáváš nějaké vintage nástroje. Na co vlastně hraješ teď? Vím, že máš i nějakou firemní podporu.

No, já odjakživa miluju vintage bubny. Ten sound je úplně o něčem jiným. Navíc krásný design a hlavně ten příběh, co každá souprava skrývá. S kolektovánim a občasným prodejem jsem začal při covidu, z nudy... Stala se z toho trošku obsese, ale snažím se to kočírovat už! (smích) Na druhou stranu při dnešní inflaci to považuju za skvělou investici, která ti navíc může dělat radost tím, že na ni i hraješ. Seznam tady dávat nebudu, ale mám toho fakt docela dost. S kapelou ale hraju nejvíc na Noble & Cooley Wallnut Classic. Ty jsou teda zrovna ze současnosti. U činelů mám tu čest být firemním hráčem Zildjian.

Taky vím že máš doma studio, kde točíš a produkuješ. Pochlubíš se nám nějakými „výrobky“ z tvého studia?

Já hodně pracuji na hudbě do reklam a do televize. Pak natáčím bicí pro různý interprety. Vznikají u mně ale samozřejmě songy Support Lesbiens a z poslední doby jsem produkoval třeba Rybičky 48 nebo míchal a koprodukoval třeba poslední desku kapely zakázanÝovoce.

Znám tě jako bubeníka „ranaře“. Děláš něco pro to, abys udržel kondici u svého hodně fyzického hraní?

No já teda myslím, že jsem za poslední léta trošku ubral. Ale ano, mám rád jednoduchý úderný bicí. Pro kondičku amatérsky boxuju, trošku běhám... i když poslední rok jsem to hodně flákal.

Radku, moc rád jsem si s tebou povídal, nicméně náš prostor je omezený. Co plánuješ, na co se můžeme těšit?

Plánujeme novou desku se Supportama, mám i pár hodně zajímavých projektů na 2022, o kterých ale zatím musím pomlčet.